Hudební Rozhledy

Butterfly po dvaceti letech

Helena Havlíková | 04/16 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Christina Vasileva (Čo-Čo-San)

Ani pamětníci 70+ si nevzpomínají, že by se v Národním rušila premiéra opery. Až nyní – kvůli nemoci obou alternantek Čo-Čo-San, Marii Kobielské a Christiny Vasilevy, jak potvrdila ředitelka opery ND Silvia Hroncová, byla první premiéra Pucciniho Madama Butterfly, ohlášená na 4. února, zcela zrušena. První představení se uskutečnilo až v termínu druhé premiéry 9. února. Jistě, skandály k divadlu neodmyslitelně patří. Ale přece jen – neuskutečnění premiéry kvůli obsazení titulní role, která přitom patří běžně do repertoáru lyrických nebo spinto sopranistek, včetně řady těch našich, je bezprecedentní a nesvědčí o flexibilitě a předvídavosti vedení naší první scény. Náhradu pro titulní roli nakonec našlo ND v Itálii, odkud dorazila Donata D’Annunzio Lombardi – právě Pucciniho role jsou její doménou.

Musela se vyrovnat nejen s příliš hlučně hrajícím orchestrem, ale i s neobvyklou režijní koncepcí Jiřího Heřmana: japonská „story“ se v jeho pojetí odvíjí jako neblahá připomínka rodinné minulosti. Táže se po ní Pinkertonův – v tomto případě odrostlý – syn, kterého jeho matce Butterfly z Japonska Pinkerton se svou americkou manželkou Kate před dvaceti lety odvezl. Nahlížení příběhu Butterfly očima odrostlého syna, kterého poznání vlastní minulosti dovede nakonec k sebevraždě stejnou dýkou jako jeho matku, koncentraci na sílu základního příběhu spíše rozmělnilo. Pro paralelní němohru vztahů mezi synem, jeho adoptivní matkou Kate a „starým“ Pinkertonem, kteří jsou po celou operu přítomni na scéně, navíc „chyběla“ hudba. Závěrečný obraz měl ovšem působivost: při rituální sebevraždě Butterfly se její tělo vypne do stejné siluety jako makety jeřábů popelavých, japonského symbolu štěstí, zde ovšem uzavřených ve voliéře, než ji odnese mohutná vlna tsunami (vyjádřená projekcí).
Heřman tak navázal na své režie z poslední doby, ve kterých hledá nad rámec partitury další vrstvy příběhů. Zatímco zapojení zemřelé Helgy do pokračování děje ve Fibichově Pádu Arkuna nebo vyjádření osudů zpěvaček posedlých uměním a láskou v politicky komplikované době při propojení postavy Tosky s osudy její interpretky Marie Callas tyto inscenace obohatily, v Butterfly už působilo toto pojetí jako manýra.
Ponory do lidských duší si ovšem Heřman se svým týmem výtvarníků otevřel vytvořením iluze „snu“ o Japonsku viděném evropskýma očima – prostřednictvím japonských kostýmů včetně obřích vějířů, prostřednictvím typických prvků japonské architektury a mohl rozvinout i svou posedlost obřady – v tomto případě mu nahrál ten čajový, ale i svatební.

Orchestr Státní opery má partituru Butterfly obehranou z předchozí inscenace, která se hrála třicet let. Dirigent nového nastudování Martin Leginus se po zatěžkaném a dynamicky přehnaném začátku propracoval postupně k plastičtějšímu výrazu, a podpořil tak dojemné scény. V podání Donaty D’Annunzio Lombardi byla, dle libreta patnáctiletá, gejša a následně manželka amerického námořního důstojníka spíše pokornou, ostýchavou ženou než křehkou a naivní dívenkou. I když její lyričtější pěveckou interpretaci zejména zpočátku orchestr překrýval a v závěru zmáhala hlasovou únavu, její velké výstupy osamělého čekání na věrolomného amerického manžela, které se rozvinou do horoucí naděje, oplývaly typickými pucciniovskými emocemi – zejména díky odstínění dynamiky a klenutí frází na dlouhém dechu. V tom ovšem její projev nekorespondoval s Lucianem Mastrem, který se v prostoru Státní opery – na rozdíl od své domovské ostravské scény – až příliš „jistil“ stereotypním burácivým forte. Ale i když – obklopen svými námořnickými kumpány – měl herecky vyjádřit Pinkertona jako sebejistého Američana, který k Butterfly přistupuje jako ke kratochvilné hračce, plastičtější vyjádření, zejména ve velkém milostném duetu, by roli prospělo. Je ovšem nutno ocenit, že se snažil o onu přidanou vrstvu role jako otce s výčitkami svědomí před svým dvacetiletým synem.
Z dalších sólistů empatii ke své paní vyjádřila výrazným mezzosopránem Štěpánka Pučálková. Barytonista Svatopluk Sem do své galerie excelentních postav přidal konzula Sharplesse. Skloubil v něm laskavé, Pinkertonem ovšem oslyšené sympatie k Butterfly s výčitkami svědomí, že sebevraždě Butterfly nedokázal zabránit, a tu druhou, sebevraždu syna, připomínkou rodinné minulosti vlastně vyvolal.
I když ani Butterfly není oním proklamovaným průlomem naší první scény do evropských standardů, jak o něm toužebně mluví ředitel Jan Burian, vznikla inscenace, která po „doladění“ hudebního nastudování jistě získá vděčné publikum. Ostatně zvědavost na výkony obou sólistek, které před premiérou sklátily choroby, k opakované návštěvě přímo vyzývá.

Praha, Národní divadlo – Giacomo Puccini: Madama Butterfly. Hudební nastudování Martin Leginus, režie Jiří Heřman, scéna Jiří Heřman, Jan Lukášek, kostýmy Alexandra Grusková, pohybová spolupráce Lucie Hayashi, světelný design Daniel Tesař, videoprojekce Lunchmeat studio (Larva, Bartoš), sbormistři Adolf Melichar, Marek Valášek, dramaturgie Patricie Částková. Premiéra 9. 2. 2016, Státní opera.

Nahoru | Obsah