Hudební Rozhledy

Josef Hrnčíř: dirigent, pianista a muzikolog

Petar Zapletal | 04/16 |Studie, komentáře

Mladý Josef Hrnčíř při studiu partitury

Letos 2. dubna by mu bylo pětadevadesát. Ale i v letech 1921 až 2014 vykonal Josef Hrnčíř pro českou hudbu obdivuhodné množství záslužné práce, na kterou by jiní potřebovali dvakrát tolik času… Ti, kdo ho znali, i jeho nejbližší z rodiny, vyzvedávají jeho příkladnou pracovitost. Ale snad nejcennější Hrnčířovou vlastností byla jeho neuvěřitelná osobní skromnost…

Z obsáhlého životopisu ji lze jednoznačně vyčíst: nikdy se – patrně z politických příčin – nestal šéfdirigentem Symfonického orchestru Československého (od 1993 Českého) rozhlasu. Dokonce ani v době jakéhosi „interregna“ v letech 1971–73 (než do šéfovské funkce po odchodu dlouholetého šéfa SOČR Aloise Klímy nastoupil Jaroslav Krombholc) mu nebylo vedoucí postavení nominálně přiznáno: zůstal po tu dobu v rozhlase „dirigentem, pověřeným vedením orchestru“, ačkoliv via facti šéfovské povinnosti po celý ten čas s příznačnou svědomitostí vykonával. Po celých osmatřicet let své rozhlasové kariéry budil ve mně Josef Hrnčíř vždycky dojem, že stojí nenápadně v pozadí…
Po maturitě na gymnáziu v Praze studoval Hrnčíř nejdříve na pražské konzervatoři klavírní hru u Václava Holzknechta (do roku 1947). Tehdy už měl za sebou dětské úspěchy: Jan Kühn ho využíval jako sólistu ve „svém“ dětském sboru. Později začal – souběžně se studiem u Holzknechta – studovat i dirigování u Pavla Dědečka; v něm byl pak na hudební fakultě AMU žákem Václava Talicha (do roku 1948). Možná se měl stát vynikajícím pianistou: v roce 1947 hrál na absolventském koncertě pod taktovkou Milana Munclingra Janáčkovo Concertino, v recitálu uvedl díla Josefa Suka a W. A. Mozarta.
Dirigování ho lákalo víc: když v roce 1948 na AMU končil, řídil Sukovu symfonickou báseň Praga a Dvořákovu ouverturu Husitská.
Bylo mu sedmadvacet let, když se (1948) stal poprvé šéfdirigentem. Ale v teplickém orchestru (dnes Severočeská filharmonie) vydržel jen rok: „V té době, po odsunu Němců, to byl kraj dobrodruhů…“ postěžoval si v rozhovoru s Mariou Uhrinovou. Po vyhraném konkurzu odešel šéfovat Plzeňskému rozhlasovému orchestru, kde pobyl v letech 1948–51. Po roce (1952) získal tak říkajíc osudové angažmá: stal se dirigentem Symfonického orchestru Československého rozhlasu, kde se zejména zpočátku věnoval především provádění rukopisných novinek českých skladatelů. V rozhlase pak setrval plných osmatřicet let, než v roce 1984 odešel do důchodu. Ale skutečným důchodcem se vlastně nikdy nestal: pohostinsky dirigoval doma i za hranicemi, získal doktorát filozofie, ale hlavně se stal duší festivalu v Sedlčanech, který zasvětil svému nejmilovanějšímu skladateli Josefu Sukovi („Jako čtrnáctiletý kluk jsem poprvé slyšel jeho Píseň lásky a od té doby se snažím jeho dílo (…) propagovat.“) Nebyl ovšem jen dramaturgem (neváhal zařazovat do programu i soudobá díla – například Sylvie Bodorové a Františka Xavera Thuriho) a častým dirigentem festivalových koncertů: stal se i manažerem této akce. Sukovo dílo ostatně vždycky uváděl i za hranicemi: byl hostem prakticky ve všech evropských státech a v letech 1965–69 i šéfdirigentem orchestru v dánském Aarhusu. Celé dílo Josefa Suka provedl a natočil pro severoněmecký rozhlas v Hamburku a v Hannoveru. V rozhlasovém studiu strávil ovšem většinu svého uměleckého života. Z cca osmi set snímků, které pořídil, představovala soudobá díla tři sta nahrávek, další natočil pro gramofonové firmy.

Hrnčířovu uměleckou činnost ocenila Společnost pro vědy a umění i městská část Praha 1, která mu udělila čestné občanství.
Málo se ví o tom, že Josef Hrnčíř také sám komponoval: na text Františka Halase a Jaroslava Seiferta složil mj. cyklus Podzimní písně, Chodský zpěvník pro orchestr a Introdukci a tarantelu pro klarinet a orchestr; všechny tyto skladby pocházejí z prvé poloviny padesátých let, zatímco později už patrně Hrnčíř v rámci svého bohatého pracovního programu neměl dostatek času ani soustředění ke kompoziční práci. Ve druhé, tak říkajíc „důchodové“ části své životní dráhy po roce 1984 se pak už věnoval vedle pohostinského dirigování převážně organizátorské a dramaturgické práci pro sedlčanský festival. Vedle toho si ale našel čas i pro pečlivou studijní přípravu k rigorózní zkoušce, jež byla podmínkou pro získání akademického titulu „doktor filosofie“.
Dirigentské umění Josefa Hrnčíře se zachovalo v rozhlasových a gramofonových nahrávkách. Ve fonotéce Českého rozhlasu je uloženo cca sedm set snímků; několik desítek Hrnčířem natočených skladeb je k dispozici na gramofonových deskách. V supraphonském katalogu jde např. o Dramatickou předehru Jiřího Strniště, 4. symfonii Josefa Matěje, 2. symfonii Jaroslava Doubravy, Symfonii D dur (Hodiny, Hob. I/101) Josepha Haydna, dále o díla Borise Andrejeviče Uspenského (Hudba pro smyčce a bicí) a Jurije Alexandroviče Falika (Hudba pro smyčcové nástroje) či o skladbu Jiřího Válka Hymnus slunce. Mnohem početnější je Hrnčířova diskografie v katalogu vydavatelství Panton: pořídil mj. nahrávky skladeb Josefa Boháče (Fragment pro velký orchestr), Karla Janečka (symfonický triptych Lenin), Jiřího Jarocha (Metamorfózy pro dvanáct dechových nástrojů), Bohuslava Martinů (Památník Lidicím a Symfonie č. 3), Vítězslava Nováka (Toman a lesní panna), Josefa Suka (Fantastické scherzo), Zdeňka Šestáka (Koncert pro smyčcový orchestr a Symfonie č. 2) ad.
Dcera Josefa Hrnčíře Magda Hrnčířová a jeho vnuk Lukáš Pertl iniciovali k Hrnčířovým nedožitým pětadevadesátým narozeninám vzpomínkový komorní koncert. V programu, nazvaném Pocta významnému dirigentovi Josefu Hrnčířovi, vystoupila 2. 4. v sále Pražské konzervatoře v Pálffyho paláci řada významných českých interpretů – mj. houslisté Václav Hudeček a Miroslav Vilímec, violoncellista Jiří Hošek, hobojista Jan Thuri, Pražské dechové trio a pianisté Jiří Kollert, Radoslav Kvapil, Vladislav Vilímec, Petr Adamec a Věra Langerová. Také Český rozhlas připomněl umělecký odkaz Josefa Hrnčíře v samostatném pořadu Hudební galerie, který byl odvysílán 31. 3. na stanici Vltava.
Životní a umělecká dráha pražského rodáka Josefa Hrnčíře se uzavřela v posledním srpnovém dnu v roce 2014 v Příbrami.

Hrnčířovi rodinní příslušníci – dcera Magda a vnuk Lukáš – vzpomínají na svého otce a dědečka slovy:
Magda Hrnčířová: S přípravami na tento večer – trvaly déle než rok – se mi začaly vybavovat vzpomínky na mé dětství, mládí a ranou dospělost, na dobu strávenou vedle otce a s ním. Dosud slyším hudbu, linoucí se večer z tatínkova pokoje, a v duchu ho znovu vidím, jak sedí u svého pracovního stolu nad partiturou. Jaký vlastně byl otec z mého současného pohledu? Jaký byl táta, manžel, dědeček, společník, dirigent? To poslední asi nedokážu zcela posoudit, ale z názorů všech, kdo s ním spolupracovali, je zřejmé, že byl zcela nepochybně uznávanou autoritou, jež dokázala sjednotit někdy těžko zvládnutelnou orchestrální masu v jeden perfektně fungující a spolupracující celek. Navíc se po celý svůj život důkladně věnoval studiu života a díla Josefa Suka, organizoval sukovský festival v Sedlčanech, psal o historii Symfonického orchestru Československého rozhlasu, ve kterém působil. Byl až do konce svých dnů člověkem, který neustále něco studoval, psal, zajímal se o historii, filozofii, o dění ve světě – prostě neuměl zahálet. Jeho neutuchající energie se přenášela i na lidi z jeho okolí, tedy v neposlední řadě také na mne. Nelze zapomenout na tatínkův vlídný a jemný humor a na vtipné glosy a průpovídky.
Byl nesmírně náročný. Nic nepromíjel, byl nesmlouvavý. Od ostatních požadoval to, co od sebe samého: pracovitost, přesnost, zaujetí, dokonalost. Hudbě zasvětil můj otec doslova celý život. Na druhé straně mu nic „lidského“ nebylo cizí. Miloval přírodu, svou chatičku, rybaření, zahradničení, posezení u dobrého vínka.
Jsem vděčná za emotivní vzpomínky, jež ve mně vyvolaly přípravy zmíněného společného projektu. Pomohly mi znovu si připomenout, jak hlubokou stopu můj otec za sebou zanechal nejen v oblasti svého profesního působení, ale také v životě svých blízkých.
Lukáš Pertl: Vzhledem k tomu, že jsem jeho aktivní dirigentskou činnost zažil pouze jako dítě (je mi 36 let), budou se mé vzpomínky a zamyšlení ubírat spíše v rodinné rovině. Nejvíce si vážím toho, jak přistupoval ke vzdělání v hudbě, toho, jak už od raného dětství nasával hudbu z různých zdrojů, ukládal to v sobě, až z toho všeho vznikla plnohodnotná nádoba vědění. Věděl, že nestačí být vzdělaný pouze v jednom oboru, ale je potřeba mít vzdělání hlubší i v dalších oborech, jako jsou psychologie nebo historie. Jen díky tomu mohl dokázat to, co v životě dokázal. Obdivoval jsem jeho píli a zaujetí. Byl tvrdý na sebe i na své kolegy. Ale já si ho pamatuji jako hodného, vzdělaného a příjemného dědečka, který se mnou hrával paměťové hry a zkoušel mě ze zeměpisu a z historie. Pamatuji si ho jako velmi slušného a vždycky perfektně oblečeného člověka. Nejsilnějším odkazem pro nás, pro jeho rodinu, je určitě vědomí, že si musíme věřit, jít si za svým cílem a tomu všechno podřídit. Myslím, že základem jeho úspěchu byla píle a odhodlání a jeho výtečná paměť, která mu sloužila až do konce života – a také samozřejmě jeho precizní dirigentská technika. I tím, co zanechal v archivech Českého rozhlasu, zůstane s námi navždy.

Uvedený projekt podpořily Nadace Život umělce, Český rozhlas–stanice Vltava, Pražská konzervatoř, Společnost pro vědy a umění při Akademii věd České republiky, Nadace Český hudební fond a Česká hudební rada.

Nahoru | Obsah