Hudební Rozhledy

S Pavlem Trojanem o komponování, výuce i ředitelském poslání

Miloš Pokora | 08/16 |Rozhovory

Pavel Trojan

Skladatel a hudební pedagog Pavel Trojan (nar. 1956) je odchovancem kompozičních oddělení Pražské konzervatoře ve třídě Ilji Hurníka a Hudební fakulty AMU ve třídě Jiřího Pauera. Již od roku 1986 vyučoval na Pražské konzervatoři hudební teorii a o pět let později zde rozšířil svůj pedagogický úvazek i o výuku skladby. Brzy nato se na této významné instituci ocitl ve významných funkcích – nejprve (od roku 1992) jako zástupce ředitele a od roku 2004 jako ředitel. V té době byl už ovšem zapsán v povědomí posluchačů i jako skladatel.



Pozornost vzbudil hned svými ranými skladbami, například Houslovou sonátou, poctěnou Čestným uznáním soutěže Generace 84, skladbou Musica per archi, poctěnou 2. cenou v soutěži Generace 1986, nebo Variacemi na téma Astora Piazzolly pro smyčcový orchestr s názvem Astoriana. I poté přicházel jeden skladatelský úspěch za druhým. Kromě hudby scénické, instruktivní nebo určené dětem vzpomeňme například na jeho Houslový koncert, který se v podání Jaroslava Svěceného probojoval do semifinále ve skladatelsko-interpretační soutěži The Concerto Prize v Londýně, cyklus etud pro akordeon Dny, oceněný na soutěži v italském Castelfidardu (1995), orchestrální kompozici Omaggio al Duomo di Trento, jejíž premiéra se v roce 2001 uskutečnila přímo v Trentu, nebo originální, tanečními intonacemi propojený kvartet Tančící smyčce. To už se v jeho kompozičním odkazu objevila i rozsáhlá díla pro vokálně orchestrální aparát, jimž dominuje velkolepá Missa solemnis, premiérovaná symbolicky v roce 2008 u příležitosti zahájení oslav 200. výročí Pražské konzervatoře, a dětská opera Bylo nás pět, provedená v rámci Pražského jara 2003. Samozřejmě k tomu, abychom utvořili obraz o osobnosti Pavla Trojana, je nutno připočíst i další aktivity, které obohacují umělce o další zkušenosti a tříbí jeho úsudek, zejména působení ve sdruženích pro soudobou hudbu Přítomnost a Collegium 2001 a pravidelnou práci v porotách. Jelikož právě letošního 14. srpna oslaví Pavel Trojan šedesátiny, což je příležitost k určitému bilancování, požádal jsem ho o rozhovor.

  • Mohl byste nám prozradit něco o svém dětství? Měl jste jako budoucí muzikant štěstí na hudbymilovné rodinné zázemí?
    Nejsem z hudebnické rodiny, vyrůstal jsem na faře v rodině evangelických duchovních. Nejprve ve Kdyni na Šumavě a od svých 11 let v Libiši ve středních Čechách. Ale dědeček hrál rád dobře amatérsky na housle a jedna prababička prý krásně zpívala v kostele na kůru. Můj otec, teolog Jakub S. Trojan, skládal docela pěkné písničky pro evangelickou mládež a je též básníkem. Takže nějaké umělecké sklony jsem měl asi po kom zdědit. Rodiče mne v tomto směru velmi podporovali. Od pěti let jsem hrál na klavír a později chodil do Lidové školy umění. Táta byl sice v hudbě amatérem, ale byl schopen sednout ke klavíru a něco z hlavy zapreludovat. To mne fascinovalo a napodoboval jsem ho v tom. Ukázal mi tak vlastně už v útlém věku, že hudbou není jenom to, co člověk nacvičí z not, ale že je normální hudbu si sám vymýšlet. Vymýšlení mne vlastně bavilo víc než cvičení na klavír. V mých devíti letech táta zapsal mé první skladbičky. Ale k tomu, že se chci věnovat skladbě a být skladatelem, jsem se propracovával postupně, až tak někdy kolem 17. roku věku v době studií na gymnáziu. Rodiče mi tehdy domluvili přes své známé několik schůzek s významnými skladateli, aby posoudili, zda se mám skutečně touto cestou vydat. Byl jsem se ukázat mj. Petru Ebenovi a také Václavu Dobiášovi. Oba mi doporučili věnovat se kompozici. Dobiáše jsem zaujal do té míry, že mi navrhl, abych dojížděl na HAMU na semináře skladby. Bohužel to bylo v době odpolední výuky na gymnáziu v Mělníku, a tak jsem nabídku nemohl přijmout. V učebně, kde jsem ho byl navštívit, mne hned představil dvěma studentům. Nemýlím-li se, byli to Václav Riedlbauch a Ivan Kurz.
  • Jak na konzervatoři, tak na HAMU jste studoval skladbu. Nemusel jste zpočátku začínat také s nějakým nástrojem?
    Studoval jsem od počátku skladbu bez dalšího nástroje. Na Pražské konzervatoři byla tahle možnost, tj. studovat skladbu samostatně, tehdy novinkou. Ale měl jsem samozřejmě tzv. povinný klavír po celých šest let studia na konzervatoři a také po celá studia na HAMU a prošel jsem tedy solidní průpravou v klavírní hře. Např. na konzervatoři jsem měl skvělého Františka Kůdu. Na počátku mé skladatelské dráhy nestáli ale jen Ilja Hurník a Jiří Pauer. Před zahájením oficiálního studia jsem na určitý čas chodil na soukromé hodiny skladby k Eduardu Doušovi, svému pozdějšímu vzácnému kolegovi na konzervatoři. Před konzervatoří jsem také chodil na soukromé hodiny harmonie ke Zdenku Hůlovi. Ten už byl v té době v důchodu, chodil jsem k němu domů. To byla mimořádná osobnost, jsem rád, že jsem měl to štěstí se s ním ještě setkat. A několik lekcí před zahájením studia na konzervatoři jsem měl i u Jindřicha Felda.
  • Relativně brzy jste začal na Pražské konzervatoři učit. Lákalo vás pedagogické poslání hned od počátku vaší umělecké dráhy? V té době jste přece začal získávat renomé (viz soutěže Generace) i jako skladatel…
    Podobně jako většina mých kolegů skladatelů tehdy i nyní, hledal jsem nějaké zakotvení a zázemí blízké mému oboru. Neboť tehdy i dnes bylo obtížné živit se jen komponováním. Byl to můj milý učitel Ilja Hurník, kdo mne upozornil na to, že Pražská konzervatoř hledá nové pedagogy hudební teorie a vypisuje výběrové řízení. Byl jsem zrovna na vojně, přijel jsem na konkurz ve vojenské uniformě! Pan profesor byl členem skladatelského oddělení, nevím, jako to dokázal, ale seděl v konkurzní komisi na pedagoga hudební teorie. Měli jsme mj. předvést ukázkovou hodinu harmonie. Pan profesor mi poradil: „Hlavně vždycky zahrajte na klavír vše, co budete vysvětlovat.“ Dostali jsme za úkol vyložit třídě nějaké harmonické spoje. Napsal jsem je na tabuli, vysvětlil a přehrál. Když se pak dělal rozbor výkonů adeptů učitelování, profesor Hurník se přihlásil a poznamenal: „Hlavně bych chtěl vyzdvihnout, že kolega Trojan všechno, co žákům vysvětloval, zahrál na klavír.“ Pan profesor byl báječný... Že ovšem spojím svůj osud s Pražskou konzervatoří do té míry, jak se nakonec stalo, to jsem tehdy věru netušil. Ale nelituji.
  • Zůstaňme ještě chvíli u vaší kompoziční tvorby. Jak jste se jako skladatel od své rané houslové sonáty a houslového koncertu vyvíjel a jak byste nám sám přiblížil své kompoziční směrování až k onomu propojování moderních kompozičních postupů s tanečními intonacemi?
    Připomněl jste shodou okolností skladby, které ukazují, že v mé tvorbě hrají významnou roli housle. Tento nástroj je mi pro svou schopnost vyjádřit mnoho hudebních nuancí i skvělou predispozicí ke kantiléně obzvláště blízký. A housle mne přivedly také k setkání s mnoha vzácnými kolegy. Např. houslovou sonátu natočil na začátku 90. let pro Český rozhlas (s Hanušem Bartoněm u klavíru) Jaroslav Svěcený. A na jednom z koncertů na konzervatoři ji v té době uvedl profesor Jaroslav Foltýn. Nevzpomínám si už přesně, jak to tehdy bylo, ale zaskakoval za někoho, kdo ji měl hrát, a během neuvěřitelných 14 dní tuto extrémně náročnou kompozici báječně nastudoval. Od té doby se datuje náš vzájemný respekt a spolupráce. Několik žáků profesora Foltýna pak nastudovalo můj 1. houslový koncert, pan profesor k němu vypracoval smyky a jeho výborná žákyně Lucie Švehlová koncert uvedla v premiéře v roce 1999 se Symfonickým orchestrem Pražské konzervatoře (za řízení Miriam Němcové) v Praze a v Hamburku. Mám také celou řadu komorních skladeb pro housle a klavír, např. Cantabile a Capriccio. Dvojkoncertem jsem se před časem po letech vrátil k užší spolupráci s Jaroslavem Svěceným. Zkomponoval jsem tuto skladbu pro dvoje housle a smyčcový orchestr pro Jaroslava a jeho dceru Julii Svěcenou. A mou zatím poslední skladbou pro symfonický orchestr je Houslový koncert č. 2, který vznikl na podnět Jiřího Vodičky, koncertního mistra České filharmonie. Další nástroj, který hrál ve skladatelském vývoji výraznou úlohu, je akordeon. To způsobil Ladislav Horák, můj další vzácný kolega, který mne často v průběhu posledních téměř 20 let žádal o napsání nějaké kompozice pro nejrůznější příležitosti, zejména festivaly, které organizuje. Mám tak řadu skladeb pro sólový akordeon, akordeon v komorních ansámblech, instruktivní skladby pro tento nástroj i skladby pro akordeonové orchestry. A jsem dokonce autorem povinných skladeb na akordeonových soutěžích, mj. pro světovou soutěž v Castelfidardu. Mimochodem, Astoriana, o níž jste se zmiňoval v úvodu, je ve své původní a základní podobě skladbou pro sólový akordeon a Ladislav Horák ji natočil před časem skvěle pro Český rozhlas.
    V poslední době se můj zájem obrátil k hudebnímu divadlu. Začalo to dětskou operou Bylo nás pět (libreto Marie Kronbergerová) z roku 2002, která vznikla na objednávku Dětské opery Praha. Před časem jsem zkomponoval operu Pastýřská pohádka a nejnověji na libreto Gustava Skály muzikál Závišův kříž. Ten nastudovali v režii Gustava Skály se svými pedagogy studenti oddělení populární hudby Pražské konzervatoře a v dubnu letošního roku uvedli v Divadle Na Rejdišti. Mluvil jste o propojování tanečních rytmů s moderními postupy v mé hudbě. To se asi nejvíce projevuje ve skladbě Tančící smyčce, tedy smyčcovém kvartetu, a v mých hudebně dramatických dílech. Propojování obecně je ale důležité a myslím, že je ho v hudbě pořád málo. Stále silněji jsem přesvědčen o tom, že je potřeba usilovat o syntézu dosavadního hudebního vývoje. Vznik nového velkého slohu, který by v sobě zahrnul přínosy hudebního vývoje všech žánrů za posledních sto let, který by je propojil s velkým obdobím hudby od baroka po impresionismus, který by byl obecně přijímán posluchači, odborníky a sdílen většinou skladatelských osobností celosvětově, to je to, k čemu by bylo záhodno směřovat.
    Přiznám se, že mi v roce 2008 připravila silný zážitek vaše Missa solemnis, zvláště její náročně strukturovaná část Benedictus, jímavě něžné Amen z části Gloria a báječně vygradované Hossana. Kterých svých skladeb si ale nejvíc ceníte sám?
    Na Misse solemnis jsem pracoval v průběhu 90. let a podstatnou revizi jsem učinil ještě před její premiérou v roce 2008, kdy zazněla v Dvořákově síni Rudolfina na Slavnostním koncertu k zahájení cyklu oslav 200. výročí založení Pražské konzervatoře na koncertě, který byl organizován ve spolupráci s Českou televizí. Je to skladba, které jsem věnoval nejvíce času ze všech svých kompozic. Není to oslavná duchovní věc v pravém slova smyslu, spíše moje reflexe složité doby, ve které žijeme. A asi nejlépe vystihuje mé skladatelské krédo vycházející z úcty a respektu k velkým evropským duchovním a kulturním hodnotám. Hlásím se k linii Dvořák, Janáček, Martinů, Hurník, Eben, kterou pokládám v kontextu české hudby za nejnosnější. Přál bych si, aby Missa solemnis našla své místo v dramaturgii významných festivalů a orchestrů. Ke skladbám, které zní v koncertních síních opakovaně, patří některé mé skladby komorní. Zde si asi nejvíce cením Klavírního tria č. 2, které jsem zkomponoval v roce 2009 a dedikoval slavnému Českému triu. České trio jej hrálo již mnohokrát doma i v zahraničí a před nedávnem natočilo v Českém rozhlase. Toto dílo vyjde letos spolu s mou další tvorbou na CD, vydávaném nakladatelstvím Radioservis.
  • Když se ohlédnete za svým dosavadním působením v čele Pražské konzervatoře, v čem spatřujete svůj hlavní přínos této prestižní instituci?
    Jako ředitel Pražské konzervatoře jsem prosadil výstavbu nového Koncertního sálu školy s kapacitou více než 300 diváků, vybudování divadelního sálu Divadlo Na Rejdišti a celkovou modernizaci prostorů pro výuku. Zavedl jsem nové obory (saxofon, cembalo, zobcovou flétnu), založil barokní orchestr školy a orchestr zaměřený k interpretaci soudobé hudby (Prague Conservatory Modern). V souvislosti s oslavou dvoustého výročí založení školy jsem obnovil Jednotu pro zvelebení hudby v Čechách, tedy spolek, který konzervatoř založil a více než sto let financoval a řídil. Obnovená Jednota podporuje studenty Pražské konzervatoře a pomáhá jim zejména v začátcích jejich koncertní činnosti.
  • Fakta, která jste připomněl v předešlé odpovědi, nasvědčují tomu, že se zřejmě do vašeho uměleckého naturelu prolíná svět managementu v celé své komplexnosti, a to i ryze technické. Ale vraťme se ještě ke zmíněnému koncertnímu sálu. Ten, když se ho pak podařilo v roce 2011 skutečně otevřít, byl ihned označen za architektonický skvost. Do jaké míry naplnil tento sál vaše představy, které akce se v něm konají a využívá ho konzervatoř i k pronajímání?
    Sál naplnil představy a spíše je předčil. Je prakticky v permanentním provozu, ať už pro potřeby školy (koncerty, zkoušky orchestrů, semináře, workshopy, pedagogické rady atd.), nebo pro pronájmy. Koncerty zde pravidelně pořádají významná umělecká tělesa a významní umělci (za všechny uveďme Václava Hudečka a jeho Svátky hudby), konají se zde koncerty Pražského jara… Stal se již poměrně známým kulturním místem na mapě Prahy.
  • Na závěr bych se ještě rád vrátil k hudebně tvůrčí sféře vaší osobnosti. Dokážete si v tomto shonu ještě najít čas ke komponování?
    Času je méně, než bych si přál, ale jsou víkendy a školní prázdniny. Moje děti už jsou velké, takže mám teď vlastně více času než kdykoliv předtím. Bude-li mi zdraví sloužit, chtěl bych vytvořit díla, která v kontextu mé tvorby budou zásadní.

    Nahoru | Obsah