Hudební Rozhledy

Na kus řeči s Janáčkem v jazzklubu

Vladimír Kouřil | 12/16 |Horizont

Zleva Michal Wroblewski, Radim Hanousek, Elizabeth Nygårdová, Marcel Bárta, Didrik Ingvaldsen

Janáčkova hudba nedá spát především jazzmanům s moravskými kořeny. Dlouhodobě a programově, a nutno připomenout, že s mezinárodně uznávanými výsledky, se jí věnuje s jazzovou svěžestí pianista Emil Viklický. K jeho úspěšným titulům patří také právě Sinfonietta (1926), kterou nahrál v triu pro tokijskou etiketu Venus (2008). Stejnojmenné album tímto opusem uzavírá jeho šestapůl minutovou verzí (s basistou Jiřím Mrázem a bubeníkem Lacem Troppem). V ní si shrnul vybraná témata z jinak pětivětého díla, v původní verzi (jen allegretto) míněné pro všesokolský slet. Například Filharmonie Brno Sinfoniettu hraje čtyřiadvacet minut (Janáčkovo divadlo, dirigent Alexandar Markovič, 27. 11. 2014).

Určitý vliv Janáčka přiznával také pianista a skladatel Martin Kratochvíl, když opouštěl v půli osmdesátých let jazzrockovou orientaci a začal se orientovat na něco, co nazýval novou akustickou hudbou. Kvůli tomu si založil International Association For New Acoustic Music. U něj však přicházejí moravské inspirace přes vlastní tvorbu jen volně.
Didrik Ingvaldsen v úloze aranžéra vlastního orchestru se rozhodl Sinfoniettu nezahušťovat, naopak hudební plochu díla rozvolnit a dát dostatek času pro využití k plnokrevným improvizacím všech členů kapely – koncertní realizace v Jazz Docku (19. 10., Festival Jazz on 5) trvala čtyřicet pět minut. Žádné provedení nemůže samozřejmě vynechat motiv Allegretta – první věty, fanfárové téma pro českomoravské Sokoly. Ostatně si ho dávno před jazzmany už vypůjčilo rockerské trio Emerson, Lake And Palmer v roce 1970 pro svou eponymní LP prvotinu do písně Knife-Edge a tím si otevřelo prostor pro skutečně divokou improvizaci hned na několik nástrojů klávesisty Keithe Emersona, kouzelně transformovanou do „bachovské“ cody. Max Brod se zmiňuje, že při premiéře Její pastorkyně ve Vídni roku 1918 seděl vedle Janáčka a „Při každé chybě na scéně, při každém tempu si Janáček ulevoval tím, že mě rýpl do žeber. Po prvním jednání byl pravděpodobně celý můj levý bok jedna modřina, všechna žebra mě bolela. Odsedl jsem co možná nejdál od něho.“ Leoš Janáček zemřel v roce 1928 a lze předpokládat, že jeho povědomí o novém hudebním fenoménu – jazzu (swingu) s jeho improvizační schopností bylo nevalné. Nová (moderní) populární hudba jej inspiračně míjela. Trumpetista Didrik Ingvaldsen, rodem Nor, dlouhodobě působící muzikantsky a pedagogicky na ose Evropa – New York – Brno, orchestr sestavil ze spoluhráčů z mezinárodní kapely NOCZ s Radimem Hanouskem (altsaxofon, sopránsaxofon) a Marianem Friedlem (kontrabas), přizval další vynikající sólisty současné české scény Marcela Bártu (tenorsaxofon, klarinet) a Michala Wroblewského (basklarinet) a na klavírní hru zcela osobitého Jaroslava Šťastného, člena freejazzové Next Phase a několika souborů soudobé hudby. Klasické jazzové bicí baterie byly zdvojeny, což je v souladu s významnou úlohou bicích a rytmiky vůbec, v Janáčkově díle – hráli na ně současně Dag Magnus Narvesen a Tomáš Hobzek. Jejich společné sólo patřilo k nejpozoruhodnějším chvílím koncertu, nejen polyrytmikou, ale také charakterem dialogu, při němž se objevily i úsměvné nápady. Ingvaldsen vše řídí a hudbu dobarvuje zvučnou hrou trubky. Zbývá jmenovat vokalistku Elizabeth Nygårdovou, pohybující se na evropské scéně jazzové a soudobé hudby také jako skladatelka. V Ingvaldsenově Sinfoniettě zní její vokál jednak bezeslovně, jako další improvizující nástroj, případně scatuje v bopovém rázu, ale nikoli ve stylu Elly Fitzgeraldové, spíše jsem si připomněl pozdní Betty Carterovou – jednak anglicky zazpívá pár úryvků z Janáčkových dopisů Kamile Stösslové. Je zajímavé, že jak zmínění rockeři, tak Ingvaldsen se svými jazzmany vystihli a sami patřičně zvýraznili z „vážného“ provedení dramatičnost některých pasáží docilovaných rytmem. Ivan Medek kdysi v rozhovoru s Karlem Ančerlem upozornil na to, že „Janáček má ve svých partiturách určité předpisy tempové, agogické, dynamické, které kdyby se hrály doslova, jak jsou předepsány, tak by provedení asi vypadalo trošičku jinak, než jsme zvyklí. A měli bychom pocit, že je to sice báječně zahrané, ale není to úplně ten Janáček, jak si ho představujeme.“ Možná tak popsal bránu, přes níž lze Janáčkovu hudbu vyvést k dobrodružství v žánru jazzu (k jehož odnoži jakožto kolébce moderní populární hudby patří také rock), do světa aranžérské a improvizační svobody vystavěné z osobitého vnímání hudby artificiálního světa. Jazz méně než jakýkoli jiný hudební žánr se neohlíží na to, jak je či byl posluchač navyklý konkrétní skladbu vnímat. Spisovatel Haruki Murakami zase Sinfoniettu vsadil do svého proslulého románu 1Q84 z roku 2009 „protože je to podivná hudba“. Proto si tato Ingvaldsenova avantgardně jazzová Sinfonietta směla přivlastnit i expresivní, freejazzová sóla Hanouska, Bárty, Wroblewského i Šťastného vedle lyričtějších míst. Nejde tedy o „zjazzování“ díla, ale o svébytné pojetí vycházející z podstaty skladby. Avantgardní pianista Uri Caine se svými adaptacemi Mahlera, Bacha, Verdiho či Wagnera pro svůj ansámbl by měl z Ingvaldsenovy Sinfonietty radost! Dodatkem koncertu byly tři skladby z připravovaného alba Expanding Circle. Ingvaldsenova Sinfonietta je už v dramaturgickém plánu slovenského vydavatelství Hevhetia.

Nahoru | Obsah