Hudební Rozhledy

České symfonické orchestry a společenská realita – XII. Nenechme kulturu umírat – závěrečné shrnutí

Jiří Dokoupil | 12/16 |Studie, komentáře

Jiří Dokoupil, prezident Unie orchestrálních hudebníků ČR

Během tohoto roku jsme měli možnost se v rámci seriálu „České symfonické orchestry a společenská realita“ setkat nejen se zástupci hudebníků orchestrů, ale i s popisem stavu a podmínek, ve kterých dnes výkonní umělci pracují. A přiznejme si, veselé čtení to v mnoha případech není.
Lidé si obecně mají tendenci stěžovat. Ti, kteří působí v kultuře, však dlouho otevřeně na veřejnosti s pláčem a požadavky nevystupovali. Je to zřejmě dáno rovněž tím, že většinou své povolání vnímají jako poslání, svoji profesi mají upřímně rádi, a jsou proto ochotni často i ustoupit ze svých požadavků.

Příčinou tohoto stavu jsou ale nesporně dvě zásadní skutečnosti. Tou první je, že samotní politici vědomí o oddanosti k práci u lidí působících v kultuře zneužívají, tu druhou tvoří naprosto krátkozraký pohled na význam národní kultury tvořené profesionálními uměleckými institucemi. A tak ze známého prohlášení jednoho významného politika 90. let ve smyslu: „Vystrčme kulturu na balkón, ona si už poradí“, se stala realita. Kultura je vnímána jako „zbytkový“ obor, který může být společnosti vděčný za to, že v prostředí tržní ekonomiky je na něj ochotna i něco připlatit.
Přesně v tomto duchu se od devadesátých let s kulturou zachází. Výsledkem je, že Ministerstvo kultury ČR je vnímáno dlouhodobě jako nejslabší rezort ve vládě, což prokazuje už jen to, že bývá v seznamech uváděno s železnou pravidelností na posledním místě, stejně jako fakt, že zaměstnanci kultury jsou stále zařazeni v rámci tabulkových platů v tabulce č. 1, což je po hříchu nejen nejnižší tarifní skupina z devíti, ale jde navíc i o tabulku, kde již přibližně více jak třetina tarifů neodpovídá ani minimální mzdě! A tak jsme se dostali do stavu, kdy členové předních symfonických orchestrů a divadel jsou nuceni mít druhou práci, jen aby nemuseli pobírat sociální dávky. Pokud tedy zavítáte na páteční koncert například Moravské filharmonie Olomouc, vězte, že v sobotu vám ti samí umělci přijdou zdít koupelnové jádro, do práce vás možná vozí trolejbusem kontrabasista z Divadla JKT Plzeň a zboží do blízkého nákupního centra rozváží kamionem členka Západočeského symfonického orchestru Mariánské Lázně. To je realita současného světa výkonných umělců v naší zemi. Zapomeňte na mediálně známé tváře z obrazovek, na celebrity z obálek laciných bulvárních tiskovin. Základem opravdové národní kultury a její kvality jsou právě ti „bezejmenní“ výkonní umělci, na které nejenže společnost většinově zcela zapomíná, ale dokonce je staví do role nepotřebných. Velice rozdílné jsou samotné platové průměry i u organizací samotného Ministerstva kultury ČR, kdy například člen České filharmonie dosahuje průměrnou mzdou přibližně na 47 tisíc Kč a řekněme si, že toto ohodnocení je naprosto v pořádku, kdežto člen souboru první scény Národního divadla Praha má průměrný plat již okolo 27 tisíc Kč. U dalších institucí je propad ještě znatelnější. Bohužel především ono ohodnocení mediálně známých herců a umělců, stejně jako členů České filharmonie, je mediálně nejvíce viditelné a „obyčejný“ člověk podle tohoto vztahuje své vědomí na platové podmínky celého oboru. Takový člověk samozřejmě už nemůže dohlédnout na fakt, že v regionálních orchestrech je pak situace doslova zoufalá. Společnost už nedokáže relevantně přijmout, že vedoucí nástrojové skupiny předního orchestru po 32 letech práce odchází s platem 19,5 tisíce Kč hrubého. Stejně tak se dostáváme až do bizarních situací, kdy někteří hudebníci u profesionálních orchestrů mají minimální mzdu.
Bohužel na vině je i systém financování profesionálního institucionálního umění. Již v samotném seriálu bylo jasně několikrát zdůrazněno, že páteří financování až 90 % institucí kultury v naší zemi jsou veřejné rozpočty, kdy samotné Ministerstvo kultury ČR zřizuje přibližně zbylých 10 % organizací. Jediným nástrojem pro „spolufinancování“ oněch 90 % kulturních institucí ze strany státu je Státní program na podporu profesionálních orchestrů, divadel a sborů, který je ovšem, jak jinak, dlouhodobě podfinancován. Pokud bychom chtěli vyjádřit podporu státu u výše uvedených 90 % uměleckých institucí, pak jde o výši 2–3 % z celkového rozpočtu organizací. Přiznejme si, tento poměr je spíše členským příspěvkem než plnohodnotným spolufinancováním. V případě státního rozpočtu stát nedokáže zafinancovat kulturu ani 1 % výdajů, konkrétně nyní stát na kulturu vynakládá cca 0,67 % ze státního rozpočtu, přičemž takové země jako je Rumunsko (2,1 %) nebo Estonsko (3,2) nám předkládají nelichotivý pohled do zrcadla.
Na druhou stranu je jistě objektivní uvést, že samotná města a obce se v 90. letech úzkostlivě snažily oddělit „své“ organizace od státu. Motivací ovšem často byla pouze touha radních mít významný majetek v podobě budov, inventáře a často i uměleckých hodnot pod svou kontrolou. Druhořadé již bylo vědomí, že provoz například symfonického orchestru nebo dokonce divadla je značně nákladově náročnou disciplínou, kde veřejný rozpočet menšího, ale často i krajského města může být tímto výrazně zatížen. Nebylo tedy nijak překvapující, že se počet divadel a orchestrů začal radikálně zmenšovat. Nyní se nějakou dobu daří síť uměleckých institucí držet „nad vodou“, ale to jen díky zásadní podpoře mnoha magistrátů a obcí, kterým ovšem se snahou o navýšení platů a podmínek zaměstnanců v kultuře začíná „docházet dech“, stejně tak zaměstnancům, kteří zoufalou sociální situaci způsobenou nesystémovým podfinancováním kultury řeší nuceně přidruženými pracovními úvazky.
Pokud jde o špatný přístup státu k národní kultuře, pak stejně tristní přístup ke kulturním hodnotám vidíme ovšem i ze strany řady krajů. Pouze jednotlivé kraje částečně reagují na svou odpovědnost a uměleckým organizacím přispívají. Jde ovšem jen o jednotlivé případy, kdy většina krajů ani nezřizuje vlastní kulturní politiku.
A především pro zlepšení nejen informovanosti, ale i pro nutnost vyvolat tlak na odpovědnost politiků se rozhodly odborové a profesní organizace, konkrétně Unie orchestrálních hudebníků ČR, Herecká asociace, Unie profesionálních zpěváků ČR a Odborová asociace hudebníků ČR, uspořádat informační kampaň Nenechme kulturu umírat!, která by měla na nedostatky upozornit a jejíž součástí je i výzva vrcholným politikům, ministrům, poslancům, senátorům, krajským zastupitelům a dalším, aby obor kultury přestali přehlížet a učinili kroky nutné k její záchraně. Je nezbytné, aby profesionální instituce „živé“ kultury byly postaveny na roveň ochrany movitých a nemovitých kulturních památek. Tato část kultury ve všech svých projevech je stejně významnou součástí kulturního odkazu a paměti národa. Stejně tak není možné další provozování kultury financované z veřejných zdrojů na úkor sociálního postavení výkonných umělců a zaměstnanců kulturních organizací.
Říkává se, že národ má takovou kulturu, jakou si zaslouží. Opravdu je jen na naší společnosti, jestli si uvědomí, že profesionální kultura není „jen“ zábavou, ale je i významným znakem národní svébytnosti. Opravdu necháme naši vrcholnou kulturu na balkóně, kde víme, že v pomyslném zápase s filozofií volné tržní ekonomiky nemá šanci na přežití? Pokud bychom takto přistupovali k dalším nezbytně důležitým oborům, které nezapadají do penězi ovládaného světa, pak bychom například mohli tvrdit, že již není potřeba jazykových vědeckých institucí. Zaprvé si na sebe „nevydělají“, za druhé, vyjmenovaná slova už máme daná a každý přece ví, že se ve slově babička píše „i“. A je tristní, že jsme se minimálně na úrovni institucionální kultury této země dostali plíživým způsobem právě do stavu, kde je zpochybněn význam prospěšnosti a nenahraditelnosti „živého“ umění. A pokud není přímo zpochybněn, pak je odsunut do role nejslabšího „ve třídě“. Je to správné?

Nahoru | Obsah