Hudební Rozhledy

Concerto grosso pro jazz a disharmonii doby - I. Z okna rychlíku přes swingující časy

Vladimír Kouřil | 01/17 |Studie, komentáře

SHQ se na podzim 1964 rozpadlo na dvě kapely svých zakladatelů: S+H Quartet Karla Velebného a SH Quintet Jana Konopáska (zleva Laco Tropp, Jan Arnet, Joachim Kühn, Laco Déczi, Jan Konopásek). Po emigraci Konopáska se soubor přejmenoval na Reduta Quintet.

V tomto čísle Hudebních rozhledů otevíráme dvanáctidílný seriál o práci někdejší Jazzové sekce Svazu hudebníků ČSR, která byla oficiálně činná od října 1971 do října 1984. Následující dva roky působila z hlediska státní moci jako ilegální spolčení, jehož činnost byla definitivně paralyzována uvězněním sedmi zásadních představitelů Jazzové sekce 2. září 1986. Na rozdíl od dosud publikovaných textů se bude seriál zabývat zasazením role Jazzové sekce do širších souvislostí československé jazzové historie let 1970 až 1989. Úvodní stať se věnuje historii snah o sdružování jazzové komunity a vydávání specializovaného periodika. Šedesátá léta znamenala pro český jazz vzmach v souladu se situací ve společnosti po nehumánní dekádě padesátých let.

V roce 1969, ač poznamenaném zabydlováním se okupačních sovětských vojsk, tyto tendence ještě pokračovaly, než začaly podléhat nově nastoleným cenzurním tlakům a obecné morální deziluzi. V srpnu 1969 vzniklo zákonné opatření č. 99/1969 Sb. podepsané představiteli vedení státu Dubčekem, Svobodou a Černíkem. Tento zákon, lidově nazývaný pendrekovým, je na časové přímce našeho příběhu bodem, s nímž se opět setkáme v samém závěru. Prosinec 1970 pak přinesl tzv. Poučení z krizového vývoje a hned po silvestrovské kocovině nastoupilo období v komunistické politologii označované pojmem „normalizace“. Vraťme se ale před rok 1969 v rytmu swingu. Od ledna 1963 existující Jazzový orchestr Československého rozhlasu, od března 1967 také známý jako Orchestr Karla Krautgartnera, směřoval k uzavření své první existenční kapitoly politickou emigrací kapelníka. Ten podepsal proslulý manifest Dva tisíce slov a po srpnové okupaci odjel do Vídně. Neoficiální přejmenování jazzového rozhlasového orchestru bylo oprávněné, neboť kapelníkovy vize o jazzu současnosti často přesahovaly rámec žánru směrem k třetímu proudu, nebo přímo k hudbě 20. století jazzem ovlivněné (slyš například triptych Pavla Blatného Passacaglie – Modely – Rytmy a témbry, Stravinského Ebony Concerto) a významně působily na zdejší vědomí o současnosti jazzu ve světě. Základ Krautgartnerova orchestru tvořili členové kapel našeho moderního jazzu, především muzikanti rozpadlého Studia 5 a jeho nástupnických souborů SHQ vibrafonisty Karla Velebného a Jazzového studia Čs. rozhlasu basisty Luďka Hulana.
Domácí jazzová obec nikdy neměla dostatečné fandovské zázemí, které by dokázalo šířit popularitu jazzové hudby ve větší míře. Nejlépe tomu bylo ve swingové éře první republiky, což bylo dáno nástupem swingu jako nové – moderní taneční hudby. Také tady však byl vliv jazzu omezen na většinou mladé, studentské a intelektuálské zázemí měst, jejich tančíren a kaváren. Historie časem ukáže, že život kolem jazzové hudby musí ovlivňovat fandovské společenství publika a muzikantů. Nejde totiž jen o poslech a hraní si pro sebe, ale také o osvětu mezi konzervativními či předpojatými posluchači. V roce 1935 vzniká jazzová sekce Gramoklubu vedená levicovým novinářem Emanuelem Uggé. Ta sice chtěla být podle stanov „spolkem pro moderní kulturu“, ale v praxi své krátké existence se soustředila toliko na propagaci jazzu, další možný rozvoj zarazila německá okupace. Na tuto deklaraci si vzpomeňme, až v tomto seriálu dojdeme k mimojazzové činnosti Jazzové sekce Svazu hudebníků ČSR.
Jazzová sekce Gramoklubu zanikla se změnou statusu Československa na protektorát Böhmen und Mähren. Nastalo období, kdy se jazz stal úpadkovou, rasově nevhodnou (černoši, židé) hudbou, importovanou z nepřátelských Spojených států amerických. A to přesto, že předválečná jazzová scéna velkých německých měst, včetně Berlína, byla ještě zkraje vlády nacionalistů stále velmi živá. Veřejná swingová produkce byla omezena nařízením okupační správy, které reagovalo na ideové doporučení samotného říšského ministra propagandy Goebbelse k možnosti vysílat jazz rozhlasem: „Myslíme-li jazzem hudbu, která se zakládá jen na rytmu a zcela zanedbává, nebo dokonce pohrdá melodičností a při níž rytmus jest naznačován především ohavným kňouráním nástrojů, které uráží duši, pak můžeme na tuto otázku odpovědět jen naprosto záporně.“ Neblahá doba nenápadně nese blahodárné plody. Nejen v Praze se pod rouškou smyšleného tuzemského autorství skladeb a s českými texty swing hrával, židovští muzikanti, aby se na čas vyhnuli Terezínu, se stáhli do rozhlasových či nahrávacích studií. Ještě v lednu 1940 se konal v Lucerně koncert nazvaný Tři králové s orchestry Karla Vlacha, R. A. Dvorského a Blue Music Karla Slavíka a předem neohlášené kvinteto Emila Ludvíka. Vlachův orchestr se následujícího roku 1941 stal profesionálním tělesem, swingové tituly se natáčely v rozhlase i na černé kotouče. Po rozbombardování berlínských studií Telefunkenu v roce 1944 firma nahrávala v pražském Ultraphonu, pro říšský trh dokonce i swingové nahrávky orchestrů Vlacha a Dvorského.
V roce 1943 se ze vzájemné obsáhlé korespondence, zabývající se jazzem tehdy devatenáctiletého nasazeného nákupčího z Waltrovky Lubomíra Dorůžky s nasazeným horníkem Miloušem Vejvodou, stala takzvaná Okružní korespondence. Obsahovala informace o domácím dění, ale také z amerického jazzového prostředí, včetně gramofonového, pokud se podařilo sehnat fakta. K dopisům se přidali další autoři a od podzimu 1944 byla tato aktivita uznána za první československý jazzový časopis, byť rozšiřovaný ilegálně opisováním „bezpečnému“ okruhu čtenářů. Mívaly až třináct hustě popsaných stránek. Před osvobozením vyšlo šest čísel, poslední desáté začalo kolovat v únoru 1946. Poslední výtisky Okružní korespondence byly expedovány v počtu až 400 kopií! Přispěly k tomu, že jazzová obec se v dobách okupace podržela. Dění kolem jazzu tehdy v mnohém předesílalo budoucnost v komunistické éře.

V roce 1946 se zdařilo činnost Gramoklubu obnovit. Jeho podtitul zněl Sdružení pro hudební kulturu a spolek diskofilů. Autoři Okružní korespondence stáli v Gramoklubu samozřejmě u zrodu našeho prvního oficiálního časopisu Jazz. Nový deník nastupující generace Mladá fronta zavedl pravidelnou jazzovou rubriku pro nedělní vydání. Týdeník Kulturní politika E. F. Buriana se rovněž pravidelně zabýval jazzem. Skladateli Janu Rychlíkovi tam vychází studie Jazz překonávající generačně předchozí práci E. F. Buriana z roku 1928. V malých kapelách se začínají objevovat bebopové tendence – zárodky moderního jazzu u nás. Časopis Jazz vyšel během dvouletky 1947–48 patnáctkrát. Mylně se zdálo, že vše kolem jazzu spěje také u nás k emancipaci žánru, jak probíhalo v celé západní Evropě od 20. let. Napomáhal tomu vývoj reprodukční techniky a gramofonového průmyslu.
Po únoru 1948 se jazz u nás dostal do kategorie nežádoucích produktů tzv. amerického způsobu života. Protijazzová hysterie byla podporována názory sovětských muzikologů (Gorodinskij: Hudba duševní bídy, Gorkij: „hudba tlustých“, Nestěv: Dolarová kakofonie atd.). Negace se později významově rozšíří a zobecní na „kapitalistický způsob života“, tedy označení, které se v rámci vývoje populární hudby bude později pouÏívat také pro rock´n´roll, poválečnou novou artificiální hudbu a různé kompoziční experimenty. Tato podezíravost setrvá pod ideologickým dohledem až do konce 80. let. Marný byl „výkřik“ Stanislava Titzla v hodnocení zahraniční účasti 1. mezinárodního jazzového festivalu Praha’64 v časopisu Hudba pro radost (03–04/1965) že, „Lidé v socialistických zemích by měli brát jazz jako klasické umění, a ne jako výraz západního života – vždyť jazz spojuje lidi dohromady.“ – no právě, chce se podotknout. Každá jednota v podhradí bývá mocným podezřelá! Gramoklub pochopitelně skončil.
Zájemci o jazz se začali lokálně sdružovat pod hlavičkou oficiálních společenských organizací. Nakonec se sdružili v roce 1964: vznikla Československá jazzová federace. Jejím předsedou byl kontrabasista, vibrafonista a kardiolog Jan Hammer, manžel zpěvačky Vlasty Průchové a otec jazzového pianisty, později syntezátorového mága světového významu, Jana Hammera juniora. Tato federace však byla přívažkem Ústředního domu lidové tvořivosti a neměla žádnou právní subjektivitu. Jazzová publicistika se opět stala samizdatem vydávaným několika publicisty a kluby: Stanislav Titzl vydával soukromě Boptime, Antonín Truhlář Jazz Express, při plzeňském klubu vznikl Jazz buletin. Až od roku 1963 se díky šéfredaktorovi Lubomíru Dorůžkovi nenápadně jazz vnořuje do nového měsíčníku Melodie, primárně zaměřeného na střední proud populární hudby.
A léta běží, vážení, a z let šedesátých se stává legendární epizoda. V roce 1968 se z pochopitelných důvodů pražský mezinárodní jazzový festival nekonal, všichni jsme byli natěšení na ten následující v roce 1969. Show must go on, přestože husákovská garnitura v průběhu roku už prakticky předvedla, že proti lidem bude používat opět pendreky. Vyčítat něco dramaturgii pražských jazzových festivalů z dnešního pohledu je nesmyslné. Tyto podzimní koncerty byly až na pár výjimek jedinou šancí slyšet a vidět slavné osobnosti nejen amerického jazzu. Snaha přivézt zavedené hvězdy vytlačovala aktuality světového jazzu na okraj. Nebylo to však jen tímto, nebo penězi, které uvolnil monopolní importér a exportér hudby Pragokoncert. Souviselo to také se „zpozdilostí“ většinového domácího publika vůči vývoji jazzu ve světě. Proto také rok 1969 představil především „klasiky“ – na jaře zpěvačku Ellu Fitzgeraldovou, na podzim už v rámci pátého ročníku mezinárodního jazzového festivalu Praha ’69 orchestr Dukea Ellingtona a trio Oscara Petersona. A jen jaksi bokem, skutečně k nevoli nemalé části publika, představitele aktuální jazzrockové syntézy, kvinteto bubeníka Johna Hisemana („Snad hrál dobře, ale já jsem byl v páté řadě postižen záplavou decibelů natolik, že mi drnčel mozek v rytmu baskytary a v obavě o své nervy jsem odešel,“ píše recenzent festivalu Ludvík Šereda v Melodii).
V tiskovém středisku festivalu pod vedením Stanislava Titzla působil tehdy dvaatřicetiletý Karel Srp. Ještě téhož roku se postavil do čela tužeb znovuvzkříšení společné organizace jazzových fandů a muzikantů s právní subjektivitou. Výsledkem byla žádost o registraci jazzové organizace s názvem Česká jazzová unie. Tu Srp podal na ministerstvo vnitra společně s dalšími jazzovými fandy Milanem Dvořákem a Janem Seikem v neblahé době. Pro budoucnost se plánovalo centrální řízení čehokoli – jedině taková organizace umožňuje mocenský dohled. Ve všech sférách začaly opět probíhat komunistické čistky, jak před dvaceti lety, tentokrát pořádané prizmatem vztahů k srpnové okupaci a k dokumentu tzv. Poučení z krizového vývoje. Na státních institucích nebyl čas se vznikem nějaké jazzové organizace zabývat. Končila éra desítek kulturních časopisů. Mezi nimi také Repertoár malé scény, v němž například ještě v roce 1970 proběhl vzpomínkový seriál jazzových kapelníků a muzikantů psaný Stanislavem Titzlem a Karlem Srpem, a hlavně, dvouměsíčník Hudba pro radost šéfredaktora Františka Hörbingera, pravidelně se zabývající docela podrobně aktualitami našeho jazzu a jazzové diskografie. Mezi přispívajícími byli především Lubomír Dorůžka, Ivan Poledňák, Ludvík Šereda, Stanislav Titzl. Pod Dorůžkovým vedením přežila Melodie, byť nikoli její čtrnáctidenník Aktuality Melodie, neboli „Áčko“, které se tisklo od prosince roku 1968. V roce 1971 se Dorůžka raději vrátil do Supraphonu.
Bylo zřejmé, že občanské spolky budou mít na dlouhá léta pramalé existenční šance. Ještě v 60. letech vznikl Svaz českých hudebníků, jehož činnost Dorůžka výstižně charakterizuje jako „dosti osobitý kříženec pseudoodborové organizace a zájmového sdružení především poloprofesionálních muzikantů.“ Neboli těch, co si po práci či o víkendech někde zahrají – doslova za pivo a párek. V červenci 1969 se rozhodnutím ministerstva kultury v souladu se vznikem federalizace tato organizace změnila na Svaz hudebníků ČSR (České socialistické republiky) a na ministerstvu vnitra vznikl nápad, že by místo České jazzové unie mohli povolit ten zatracený jazzový spolek pod Svazem hudebníků.
(Příště: Skromná kolébka, neskromné sny)

Nahoru | Obsah