Hudební Rozhledy

Oráč se Smrtí spíš meditovali nežli disputovali

Josef Herman | 03/03 |

Z inscenace (Foto archiv SOP)

Druhá opera Emila Viklického Oráč a Smrt zazněla poprvé koncertně 16. 6. 2002 v berlínské Státní opeře v provedení souboru a sólistů pražské Státní opery. Toto nastudování se nyní v Praze poprvé ocitlo na jevišti (21. 1. 2003). Viklického druhý operní opus má leccos společného s jeho prvotinou Faidrou. Sice ještě není možné příliš zobecňovat, ale přece jenom něco lze o současné pozici Viklického jako operního autora usoudit.
Začněme námětem a libretem, které (po parafrázi antického mýtu ve Faidře) vychází z humanistického traktátu Jana z Teplé v přebásnění Dušana Roberta Pariska. Ten sestavil z dialogu Oráče se Smrtí deset krátkých pasáží, do nichž jako významného třetího diskutéra vřadil sbor v poloze jakéhosi antického chóru. Přesto ke skutečnému věcnému dialogu, tedy ke střetu názorů a argumentů, nakonec nedojde, což je po mém soudu hlavním problémem opery. Parisek totiž postupoval spíše metodou známou ze současných muzikálových popoper, a sice zdůraznil jednotlivá „důležitá“ slova či fráze vytržené z kontextu a přeměnil je v jakési slovní symboly. Skladatel pak spornou metodu dovršil tím, že symbolická slova nechal opakovat a tím zvýraznit pěveckým sborem.

Viklický přitom ve snaze o sdělení mimohudebního tématu zřetelně rozlišil přinejmenším tři vokální významové roviny: Vlastní dialog vede Oráč se Smrtí jakousi melodizovanou deklamací, v níž nechybí melismatické ozdoby, přičemž do melodické linky působivě zakódoval vzájemnou pozici symbolických postav – Oráč zpívá vzrušené, melodicky rozjitřené pasáže v exponované vysoké poloze, proti němu sebejistá klidná Smrt má part převážně nízko posazený, s relativně klidnou melodií s menší frekvencí přeryvů a skoků. Sbor pak nad oběma disputujícími klene výrazné, převážně klidné melodie s prvky chorálu i jednoduchého vícehlasu, tedy je objektivizujícím činitelem nad dvěma subjektivními diskutéry. Mužský a ženský sbor často vystupují odděleně a tvoří, jak bylo řečeno, významové i hudební echo hlavní disputace Oráče se Smrtí. Jenže, co platno, ke skutečnému dialogu především díky libretu nakonec nedošlo a dojít patrně nemohlo. /kráceno – více v časopiseú
Vlastní hudební provedení opery sice bylo pečlivé, ovšem i jemu by slušelo víc vnitřních kontrastů zejména výrazových. Navíc malý (v Berlíně byl dvojnásobný!) a nepříliš výkonný Pražský komorní sbor (zejména ostré nesezpívané ženské hlasy) na scéně Státní opery zanikal, což provedení značně poškodilo. Lepší obsazení sólistů si však autor asi nemohl přát – Aleš Briscein zpíval obtížný part s pochopitelnou silou a snahou o dramatický výraz, Jana Sýkorová naopak lahodila hlubokým témbrem a přímo vyzařovala sebejistotu své postavy.
Novinka Emila Viklického tak opět zdaleka není jednoznačná, je však v nejlepším slova smyslu provokující. Už jsem zvědavý na jeho operu o Karlu Hynkovi Máchovi.

Nahoru | Obsah