Hudební Rozhledy

Pavel Trojan o 200. výročí založení Pražské konzervatoře

Miloš Pokora | 07/17 |

Pavel Trojan

V příštích čtyřech letech se určitě bude hodně hovořit o Pražské konzervatoři, protože uplyne 200 let od doby, kdy se tato prestižní umělecká škola v čtyřletém intervalu let 1808 až 1811 rodila. Tato ojedinělá příležitost k bilancování, hodnocení i definování vizí do budoucna jistě nebude nevyužita, proto jsem vybídl ředitele Pražské konzervatoře Pavla Trojana, mimochodem rovněž absolventa této školy a také úspěšného skladatele (vzpomeňme např. na oceněnou Houslovou sonátu, Houslový koncert, orchestrální Poctu trentské katedrále nebo dětskou operu Bylo nás pět), aby nám v souvislosti s nadcházejícím výročím odpověděl na pár otázek.

  • Jak vnímáte dnešní postavení Pražské konzervatoře v domácím kulturním životě?
    Samozřejmě mohu odpovědět jen velmi stručně. Jsem přesvědčen, že každá umělecká škola je uměleckou institucí svého druhu. Pokud hovořím o Pražské konzervatoři, každý rok vyprodukujeme včetně interních přehrávek a jevištních představení na 300 uměleckých akcí, takže se opravdu chováme jako kulturní instituce. V našem systému vzdělávání představují konzervatoře zvláštní subjekt, což má své historické důvody. V zahraničí se konzervatoře většinou transformovaly nebo dosud transformují na vysoké školy, ať už nějakého nižšího stupně nebo přímo magisterského typu, zatímco u nás zůstávají na stupni středním, a to nejen s posláním připravovat talenty na budoucí uměleckou dráhu, ale – teď zůstanu u instrumentalistů – především s cílem vychovávat kvalitní orchestrální hráče.
  • Změnilo se něco podstatného v systému výuky a vůbec v postavení vaší školy po roce 1990?
    Pominu – li spíš drobné organizačně – personální retuše, zdůraznil bych zejména tu skutečnost, že jsme si ostřeji začali uvědomovat obklopující konkurenci. Nejen v zahraničí, kam mohou naši absolventi kdykoli vycestovat, ale přímo doma. V této souvislosti bych rád poznamenal, že na Pražskou konzervatoř se hlásí hodně už v zahraničí vyškolených hudebníků, aby u nás pokračovalo ve studiu a získalo certifikát naší školy, byť jde třeba o odchovance nějaké americké univerzity. Nápadné posuny nastaly i v učebních plánech, například jsme zvládli specifickou výuku historicky poučené interpretace staré hudby a podobné cíle máme i v oblasti hudby soudobé, a to nejen té populární, v níž u nás, mimochodem řečeno, probíhá specifická výuka už dvacet let. Sám jako skladatel o něco takového usiluji, protože jsem – na rozdíl od mínění některých pedagogů, že studium složité soudobé hudby je pro naše žáky předčasné – přesvědčen, že by se na Pražské konzervatoři, která byla v tomto směru vždy spíš trochu konzervativní, měla důkladně vyučovat hudba od starších období až po současnost.
  • Studenti by ale měli mít možnost to, co se naučili, také předvést. Obávám se, že v tomto směru vhodnými prostory zrovna neoplýváte…
    Dnes je u každé instituce moderní dělat analýzy jejich silných a slabých stránek a u nás je skutečně slabou stránkou právě nedostatek prostor. S lecčím jsme už pohnuli dopředu, například s adaptováním půdních prostor na další učebny, co jsme si však předsevzali jako prioritní úkol, je výstavba orchestrálního sálu. Není možné si donekonečna k našim orchestrálním produkcím a dalším akcím sály pronajímat, je to příliš drahé a navíc je žádoucí, aby například orchestr mohl s tím, co se naučil, vystupovat opakovaně, ne pouze jednou. Proto jsme velmi uvítali, když nám byly schváleny plány na výstavbu důstojného orchestrálního sálu v dvorních prostorách našeho objektu (mezi konzervatoří a Fakultou jaderné fyziky). Magistrát nás v tom podporuje. Teď už tedy záleží jenom na konečné realizaci, o jejíž zdar jsem se osobně zasadil.
  • Příští rok uplyne 200 let, kdy několik příslušníků české vlastenecké šlechty vydalo prohlášení o potřebě organizace hudebního života v Čechách, hlavně pokud jde o výchovu výkonných umělců, jež vyústilo v roce 1810 k založení tzv. Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách. Tato instituce pak byla zakladatelem Pražské konzervatoře, která začala s výukou 24. dubna 1811. Jak budou oslavy nejstarší konzervatoře ve střední Evropě, jejíž zrod se protáhl v nemalé míře vinou napoleonských válek na celé čtyři roky, probíhat?
    Oslavy zahájíme 29. dubna příštího roku slavnostním koncertem ve Dvořákově síni, v jehož první půli zazní jeden z instrumentálních koncertů Antonína Dvořáka, samozřejmě v podání některého z našich studentů (konkurz na tento koncert se uskuteční letos 7. prosince) a v druhé půli Missa solemnis. Poslední koncert oslav je plánován na květen roku 2011, kdy bude Symfonický orchestr Pražské konzervatoře zahajovat Pražské jaro. Mezi tím se pochopitelně uskuteční celá řada dalších akcí, na níž se budou podílet studenti, pedagogové i známí absolventi jednotlivých oddělení konzervatoře a pro něž máme přislíbenou další dvojí účast České filharmonie i opakované partnerství FOKu, přičemž obě tělesa budou opět spolupracovat s našimi studenty nebo renomovanými absolventy. Po repertoárově-dramaturgické stránce se budeme snažit sledovat jak historickou linii, tak současný tvůrčí potenciál školy, od čehož si slibujeme i určitý dramaturgický přínos. Některá neprávem opomíjená díla připomeneme například tím, že zařadíme do programu koncertů kromě vybrané hudby z našeho bohatého archivu také skladby bývalých ředitelů školy (a to nejenom A. Dvořáka, ale i D. Webera, J. B. Knittla, J. Krejčího, K. Knittla a dalších). Jinou historickou linii, týkající se památných vystoupení, na nichž se studenti konzervatoře podíleli, připomeneme například Lisztovou symfonickou básní Tasso, kterou autor při své návštěvě Prahy provedl právě s orchestrem Pražské konzervatoře. V druhé linii se budeme snažit o to, aby se do oslavných akcí promítly i některé vybrané kompoziční práce našich studentů, a to zejména na koncertech konzervatorních komorních souborů, pro jejichž vystoupení jsme nalezli prostor v Kostele sv. Šimona a Judy.
  • Jakým způsobem budou oslavy podepřeny dokumentačně a zachyceny pro budoucnost?
    Kromě toho, že se počítá s jejich zařazením do kalendáře světových výročí UNESCO, budou uspořádány speciální výstavy ve spolupráci s Českým muzeem hudby. Navíc se připravují různé filmové dokumenty, rozhlasové relace s hlasy pamětníků, výstavy obrazů, fotografií a podobně a publikace o historii školy. Přípravy nekončí, stále se objevují nové a nové nápady.
  • Nahoru | Obsah