Hudební Rozhledy

Debut Pražského jara – Marek Šedivý

Miloš Pokora | 11/17 |Pražské jaro

Festivalový debut mladého dirigenta Marka Šedivého se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu dokázal bezezbytku zaplnit Smetanovu síň (3. 5.), a to zvláště, když si ve stylově pestrém programu večera každý mohl přijít na své. Začátek koncertu patřil Klementu Slavickému, a to jedné ze skladeb, která ho nejvíce proslavila – Rapsodickým variacím pro orchestr. Šestnáct široce pojatých variací, vycházejících ze slováckého tanečního tématu ve stylu hudců, je zde rozčleněno podle tempového rozvrhu do čtyř dílů, přičemž na začátku jako bychom sledovali vlastní zrod tématu současně s jeho prvními obměnami v nápadně ztěžklé rapsodické atmosféře. Zaujalo, jak Šedivý rozkryl hned tuto „introdukci“ v tajemně klidné poloze a téměř dynamicky konstantní dynamice. Vyzařovalo z toho napětí, skutečná předzvěst vzruchu, který přišel spolu s báječně ritardandovaným moravsky intonovaným zdvihem a provázel dále celou touto skladbou. Za zvláštní zmínku stojí, jak vláčným a přitom srozumitelným gestem modeloval dirigent zastřešující linky smyčců i jak orchestru vycházela sóla (mj. ideální flétna podložená pizzicatem), intonačně citlivá unisona a bodově ostré šlehy tutti, snad nejvíce však imponoval stavební rozmysl mladého dirigenta směřující k jediné hlavní gradaci v závěru.

Basel, April 1972: at the swiss replica watches annual Swiss Watch Show (later renamed BaselWorld), Audemars Piguet introduced a luxury steel with integrated bracelet characterized by a daring and revolutionary design. After the initial disconcert of the market, the watch - the Royal Oak - become a huge international success and one of the most iconic watches ever.

V dalším programovém čísle večera dostal prostor předvést své umění loňský vítěz hobojové soutěže Pražského jara, mladý francouzský hobojista Johannes Grosso, a to ve velmi náročném Koncertu pro hoboj a komorní orchestr od Martina Hyblera, skladbě, kterou jsme si donedávna nedovedli představit v jiné podobě než ve fenomenálním provedení Viléma Veverky, jenž byl jako konzultant přímo u jejího zrodu. Svůj úspěch z minulého soutěžního ročníku Grosso obhájil. Hyblerův koncert interpretoval oproti premiéře v o poznání cudnějším tempu a epičtěji (místy jakoby zaříkávač). Velmi ostře jsem vnímal, jak se na jedné straně sólový part a na straně druhé komorní orchestr, ozvláštněný intervalově rozkošatělou a zvonivou staccatovou množinou nástrojových linek, odvíjejí v úplně jiných plánech, což dodávalo hudbě prostorový efekt. Sólista vychutnával všechna ona táhlá volání s glissandovými skluzy i náhlé vpády rytmizovaných postupů se sklouzáváním do dvojzvuků (ty mu nevyšly úplně bezezbytku), a co udivovalo nejvíc – všechno se to dělo v souladu s detailně vedeným orchestrem, a to včetně oné polytonálně komponované a hned zase unisonem sladěné souhry s opakovaně se ozývající písní „Ó, lásko, lásko, ty nejsi stálá…“, jíž je nadepsán podtitul díla.
K Čajkovského 4. symfonii f moll, op. 36 přistoupil Šedivý velmi inspirován a zkušeně. Opět mu neušla ani jedna důležitá linka, orchestr mu hrál (s výjimkou trochu roztřepaných vertikál dechů nad tématem violoncella) koncentrovaně a v sólech velmi citlivě (báječné ritenuto klarinetu a fagotu hned po vstupních fanfárách, jemný klarinet a fagot v druhém tématu vstupní věty, výtečný hoboj v ústřední melodii Andantino), aby si pod dirigentovým gestem celou symfonii optimálně vystavěl (i když na doraz rychlé finální Allegro con fuoco bylo opravdu „na hraně“).

Nahoru | Obsah