Hudební Rozhledy

Editorial 11/17

Hana Jarolímková | 11/17 |Úvodník

Vážení a milí čtenáři,
je-li toto číslo věnováno zčásti proslulému Salcburskému festivalu, ráda bych v této souvislosti na úvod uvedla něco málo z historie města, které jej každoročně – již po mnoho desetiletí – hostí.

Salcburk (ve starší češtině Solnohrad), rozkládající se po obou březích řeky Salzachu, představuje jedno z „nejzelenějších“ měst v Evropě díky kopcům (Kapucínská hora, Mnišská hora, Mezní hora ad.), lemujícím několika mosty překlenutý vodní tok. Neopominutelnou dominantu Salcburku tvoří nejzachovalejší středověký hrad v Evropě, Hohensalzburg, spočívající jako pomyslná koruna na vrcholu hory Festungsberg. Místo bylo sice osídleno již v mladší době kamenné, ale teprve mnohem později (r. 45) zde Římané vybudovali město zvané Iuvavum.
V pátém století už byl na salcburském území založen první klášter tehdejším biskupem a dnes světcem Rupertem Salcburským. Pozdějším biskupům se podařilo zachovat jistou samostatnost v rámci římské říše, kdy město a jeho okolí tvořilo jeden z četných „státečků“, na jehož čele stál kníže-arcibiskup, podléhající římsko-německému císaři. „Turbulentní“ období představoval středověk, tj. období válek, zápasů o trůn, morových epidemií, vzpour poddaných ad. Na krátkou dobu byl zvolen arcibiskupem i syn českého krále Vladislava II. († 1174) Vojtěch III., který nakonec stejně o trůn přišel. (Jak jinak než intrikami. V tom se doba, bohužel, v ničem nezměnila.) Z tohoto období zůstalo zachováno mnoho úzkých průchodů mezi domy (pro Salcburk tak typických) a roztomilých uliček, vydechujících nenapodobitelně magickou atmosféru, které najdeme nejen v románské a gotické části celé řady salcburských staveb, ale jež důvěrně známe i ze staré Prahy.
Dnešní podobu historického jádra Salcburku, které tedy v mnohém připomíná naše hlavní město (a jež bylo v roce 1996 zapsáno na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO), dalo až baroko, nastupující na počátku 17. století, a to zejména za vlády Wolfa Dietricha z Raitenau (vládl 1587–1612), Marka Sittika (vládl 1612–1619) ad.
Město vždy žilo – díky arcibiskupskému dvoru a jej napodobujícím „špičkám“ společnosti – bohatým kulturním životem. Projevoval se v něm i silný italský vliv. Dokonce i nejstarší salcburská kavárna, Café Tomaselli, byla založena Italy, a to, jak se nedávno potvrdilo, nikoliv roku 1703, ale již 1700. Nezanedbávalo se ani vzdělání. Jeho střediska představovaly nejdříve kláštery a v roce 1618 založená univerzita.
Nejslavnějším salcburským rodákem je nesporně W. A. Mozart (1756–1791), nejdříve podporovaný arcibiskupem Zikmundem III., hrabětem ze Schrattenbachu (vládl v letech 1737–1771). Za vlády jeho nástupce Jeronýma hraběte Colloreda (1772–1803) se však skladatel dostal s „vrchností“ do sporů a nakonec Salcburk opustil a skončil ve Vídni (pokud zrovna necestoval či nepobýval v Praze, ale také v Brně, Olomouci a celé řadě dalších evropských měst).
A tak i Praha se může pyšnit „mozartovskými“ památkami, jako například jeho klavírem v Českém muzeu hudby, Stavovským divadlem, znějícím často tóny jeho nejen operních děl, Bertramkou, kde pobýval často u manželů Duškových – Františka Xavera (1731–1799) a Josefíny (1754–1824) – a dokonce i bývalým zájezdním hostincem (dnes restaurace u Andělů v Celetné ulici), kam Mozart s oblibou chodil hrát kulečník. A tak nejen Salcburk a Vídeň, ale i Praha je mozartovská (už jen díky dvěma úspěšným premiérám jeho oper Don Giovanni (1787) a La clemenza di Tito (1791) v Nostickém (dnes Stavovském) divadle.

Nahoru | Obsah