Hudební Rozhledy

Jana Semerádová: Hledání zvuku českého baroka

Jan Baťa | 11/17 |Rozhovory

Jana Semerádová

Těžko lze uvěřit, že je tomu už dvacet let, co se na našich i zahraničních koncertních pódiích objevil soubor Collegium Marianum. Podobné jubileum hudebního ansámblu přímo vybízí k jistému spočinutí v jinak hektickém hudebnickém životě a k bilančnímu ohlédnutí zpět, ale i k nadějným vyhlídkám do budoucna. Obé jsme probrali s jeho zakladatelkou a uměleckou vedoucí, flétnistkou Janou Semerádovou.



  • Můžeš popsat, co bylo tím nejdůležitějším podnětem, který tě vedl k založení ansámblu Collegium Marianum?
    Určitě to bylo studium na Královské konzervatoři v Haagu a na Týnské škole v Praze, kde to koncem 90. let starou hudbou jen vřelo a která poskytovala takto specializovaným studentům a hudebníkům ojedinělé zázemí. Především to však byla touha sdílet svou vášeň pro barokní hudbu s ostatními a předávat ji dál. Kromě toho jsem měla zvláštní slabost pro hudbu barokní Prahy, bavilo mne ji objevovat, chodit po archivech, přepisovat hudbu tehdy ještě neznámých autorů a pak ji se svými kolegy hrát. A tak, obklopena hráči se stejnými zájmy, jsem založila Collegium Marianum, které mělo možnost hned od začátku pravidelně koncertovat v barokním knihovním sále bývalého kláštera v Melantrichově ulici.
  • V jakém obsazení jste začínali? Jak se za ony dvě dekády soubor proměnil? Měli jste nebo máte nějaký interpretační vzor? Ptám se proto, že si nelze nevšimnout, že máte silný vztah k francouzské hudební kultuře.
    Zajímavé je, že základní seskupení bylo podobné tomu, v jakém hrajeme dnes, tedy dvoje housle, viola, violoncello, cembalo, kontrabas, teorba, flétna, často s jedním nebo dvěma zpěváky (například Markéta Cukrová s námi spolupracuje od začátku, Hana Blažíková od roku 2004). Obsazení samozřejmě určoval repertoár daného koncertu. To, co bylo v našich začátcích fantastické a co dokážu docenit až s odstupem času, byla možnost hrát a hledat zvuk „českého baroka“ s výkvětem českých hudebníků zaměřených na starou hudbu – s Markem Štrynclem, Václavem Luksem a dalšími.
    Jádro ansámblu je stabilní víc než jednu dekádu – zdobí je naše vynikající houslistka Lenka Torgersen, se kterou jsme hrávali koncerty a taneční představení už na začátku nového tisíciletí a která spolu s mým bratrem, houslistou Vojtěchem Semerádem, a violistou Andreasem Torgersenem tvoří sehrané trio. Continuo reprezentují cellistka Hana Fleková, teorbista Jan Krejča, kontrabasista Ondřej Balcar a cembalista a varhaník Sebastian Knebel, který za námi dojíždí z nedalekých Drážďan.
    Ještě jako studentka Pražské konzervatoře jsem obdivovala zvuk britských souborů staré hudby a během studií v Haagu jsem pak objevovala další způsoby interpretace. Ovšem ansámbl měl od počátku svůj osobitý styl, nemohu tedy říci, že by nás inspiroval konkrétní soubor. Spíš mě ovlivnili moji kolegové, se kterými jsem v 90. letech hojně muzicírovala, a ti, kteří se mnou pak hráli v ansámblu, např. Helena Kornfeld Zemanová v letech 2004–2008.
    Je pravda, že francouzská barokní hudba se na našich programech objevuje dost často. Je to dáno nejen tím, že hraji na barokní flétnu, která je nejvíc spjata s Francií, ale také tím, že už od studentských let jsem zamilovaná do období grand siècle.
  • Již od počátku se soubor dramaturgicky zaměřuje na hudbu 17. a 18. století, přičemž vedle známých autorů a skladeb se věnuje i objevování zapomenutého repertoáru. Kdo je tvůrcem dramaturgického plánu a kdo tráví časově i odborně náročnou práci v hudebních archivech? Držíte se striktně hudby 17. a 18. století, nebo děláte i občasné „výlety“ do jiných dějinných období?
    Programy tvořím především já, ale samozřejmě se radím se členy souboru a zohledňuji požadavky pořadatelů. Dříve jsem trávila hodně času v archivech a přepisovala noty pro ansámbl. V současné době na přípravě programů nebo natáčení spolupracuji s muzikology, především s Václavem Kapsou a Miladou Jonášovou, nebo se zahraničními kolegy z Francie a Německa. V našich programech ráda propojuji hudební a dramatické umění, a i když primárně uvádíme hudbu 17. a 18. století, občas jsme zavítali i do renesance nebo romantismu, provedli jsme např. Le Gratie d’Amore Cesare Negriho nebo programy s hudbou Rejchy, Kramáře a Dusíka.
  • Jste ansámblem důsledně „bez dirigenta“, nebo si na některé projekty dirigenta přizvete? Máte nějaký stálý okruh spolupracujících dirigentů, které oslovujete?
    Ansámbl vedu od flétny, v součinnosti s naší první houslistkou Lenkou Torgersen, se kterou jsme skvěle sehrané a pod jejímž „smyčcem“ orchestr perfektně pulzuje. Na některé projekty zveme ke spolupráci specialisty ve svém oboru, např. na začátku to byli Simon Standage nebo Andrew Parrott. Nedávno jsme si zahráli pod vedením Patricka Cohën-Akenina na unikátní soubor nástrojů, kopií takzvaných „24 králových houslí“, které nám zapůjčilo Centrum barokní hudby ve Versailles.
  • Diskografie vašeho ansámblu je poměrně rozsáhlá. Vedle domácího Supraphonu, kde spoluvytváříte edici „Hudba Prahy 18. století“, vás vydávají i zahraniční společnosti. Nemýlím-li se, začínali jste však „ve vlastní režii“. Co přináší samostatná vydavatelská činnost a v čem tkví naopak výhody zavedených labelů?
    V roce 2003 jsme vydali první CD, jak jinak než s hudbou barokní Prahy. Tehdy jsem toužila po nahrávce skladeb, které jsme uváděli na našich koncertech, a chtěla jsem to udělat podle svých představ. K tomu bylo potřeba nějakých financí, a proto jsem se rozhodla zúčastnit se soutěže v Magdeburku, kde byla pro finalisty připravena zajímavá finanční odměna. A tak se podařilo nahrát a vydat naše první a vlastně i druhé CD; obě spolufinancovala Týnská škola. Od roku 2009 natáčíme pro Supraphon a díky této spolupráci vzniklo devět nahrávek, většinou novodobých premiér. Takže jisté výhody velkého labelu jsou zřejmé – musela bych totiž soutěžit jak divá, abych zaplatila tolik nahrávek.
  • Mohla bys stručně vyjmenovat projekty, které byly pro ansámbl průlomové?
    Takových bylo opravdu hodně! Uvedu jen dva, na které sama ráda vzpomínám. Tedy v roce 1999 jsem přišla s nápadem realizovat francouzskou barokní operu (jak jinak?) Jeana-Marie Leclaira Scylla et Glaucus. Nápad to byl poněkud šílený, financí málo. Ale nadšení a chuť nejenom moje, ale všech umělců, kteří se do projektu zapojili, byly tak velké, že se podařilo operu poloscénicky provést v květnu 1999 v Míčovně Pražského hradu, pak ji ve stejném roce reprízovat na festivalu ve Valticích a rok poté na MHF Petera Dvorského v Jaroměřicích nad Rokytnou. Hudebního vedení se tehdy ujal již zmiňovaný Simon Standage, režie a choreografie Dorothée Wortelboer. Dalším „srdečním“ projektem bylo v roce 2000 ve spolupráci s FOK provedení oratoria Antonia Caldary Maddalena ai piedi di Cristo pod vedením Chiary Banchini. Nádherná hudba i libreto byly pro Prahu vskutku zjevením. O deset let později jsme toto oratorium provedli s Hanou Blažíkovou v hlavní roli Magdaleny i s barokní gestikou na Barokních podvečerech a reprízu na ostravském Svatováclavském festivalu. Je skvělé, že to tenkrát zaznamenala Česká televize, protože se povedlo něco mimořádného.
  • Byli jste jedni z prvních, kteří si v oblasti staré hudby vybudovali vlastní abonentní cyklus. Dá se říci, že máte stálé publikum? Proměnilo se za ta léta? Vychováváte si např. i budoucí posluchače? Jinými slovy: pracujete nějak s mládeží?
    Abonentní cyklus koncertů „Barokní podvečery“ jsme začali pořádat v roce 2001. Publikum se samozřejmě proměnilo a proměňuje, ale zhruba před deseti lety se vytvořil kruh našich nejvěrnějších posluchačů, bez nichž si už nedokážeme představit žádný koncert – pomáhají nám totiž vytvářet neopakovatelnou atmosféru. Je to pro nás satisfakce, ale zároveň závazek, zejména co se týká objevné dramaturgie a interpretační úrovně. Pro děti a mládež pořádáme několikrát ročně hudební dílny, interpretační semináře a workshopy. Z iniciativy Moniky Václové vznikl před čtyřmi lety též minifestival tvořivých dílen Letní slavnosti staré hudby PICCOLI, jehož cílem je ukázat nejmenším muzikantům, že stará hudba není nudná a nepatří do starého železa.
  • Jaký je vztah MHF Letní slavnosti staré hudby a ansámblu Collegium Marianum?
    Collegium Marianum je rezidenčním souborem festivalu od jeho počátku, to znamená, že každoročně připravuji se souborem nový projekt, šitý na míru tématu daného ročníku. Dramaturgicky zaštiťuji program celého festivalu a doporučuji zahraniční soubory a sólisty. Především těžím z osobních zkušeností a kontaktů, díky nimž si mohu být jistá interpretačními a hráčskými kvalitami vybraných hudebníků.
    To, co je na propojení Letních slavností staré hudby a souboru Collegium Marianum jedinečné, je možnost každoročně realizovat rozsáhlé, dramaturgicky zajímavé projekty, protože Letní slavnosti jsou jedním z mála festivalů, který se nebojí experimentovat a zařazovat na program mezioborové projekty s barokním tancem, divadlem či marionetami.
  • Můžeš popsat v kostce plány souboru pro nejbližší budoucnost?
    Podzimní řada Barokních podvečerů uvede reprízu Händelovy pastýřské opery Acis a Galatea, úspěšného představení s loutkami, a také zajímavý program s jihoamerickou hudbou, na kterém se k nám připojí hráč na paraguayskou harfu. Česká televize bude natáčet představení České Vánoce, které hrajeme s Buchtami a loutkami. Příští rok se těším na koncert s Hanou Blažíkovou v Antverpách, Bachovu Velkou mši v Litomyšli nebo na spolupráci s Centrem barokní hudby ve Versailles, které vyústí v provedení opery Andrého Campry v Postupimi a Praze.
  • Velké množství zahraničních ansámblů má své vlastní letní interpretační kurzy. Přemýšlíš o něčem takovém i v případě Collegia?
    Máš výborný nápad. Studentům a zájemcům o historicky poučenou intepretaci jsme se intenzivně věnovali na Týnské škole a kurzy se konaly pravidelně během akademického roku. V Čechách už existuje několik významných letních škol, já bych si tedy se souborem představovala spíše takové soustředění, kde by se naše řady rozšířily o studenty, zkoušel by se nový repertoár, poslouchaly přednášky, experimentovalo by se. Příští rok spolu se členy našeho souboru, Lenkou Torgersen a Sebastianem Knebelem, povedeme mistrovské kurzy v Michaelsteinu, tak si vyzkoušíme, jak to může fungovat, a možná něco podobného uskutečníme i u nás.
  • Na závěr otázka na tvé hudební sny. Je něco, na co si nyní nemůžeš z časových, finančních nebo personálních důvodů s Collegiem Marianem troufnout? Kdybys však vylovila zlatou rybku a ona ti mohla tvůj sen splnit, co by to bylo?
    Snů nemám málo, některé jsou dokonce reálné a dosažitelné, třeba natočení zbylých koncertů Františka Jiránka nebo sólových koncertů Franze Xavera Richtera a Františka Bendy. Ale asi nejvíc bych si přála, abychom našli vskutku „barokního“ mecenáše, který miluje duchovní hudbu a podpořil by koncerty, na kterých bychom hráli figurální hudbu pražských autorů na místech, kam patří a kde nejlépe zní – na varhanních emporách pražských kostelů.

    Nahoru | Obsah