Hudební Rozhledy

José Cura opět s FOK exceloval

Vladimír Říha | 11/17 |Události

José Cura

V abonentním programu Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK uvedl argentinský pěvec, dirigent a skladatel José Cura 3. a 4. 10. program složený z posluchačských pokladů – dvou mší argentinského skladatele Ariela Ramíreze, velkého hitu 80. let v Jižní Americe. Na Západě zejména v románských zemích byla obě díla Misa Criolla a Navidad Nuestra známa hlavně ve verzích Josého Carrerase, ale ta byla hrána s původním folklorním doprovodem. V Praze byly nyní ve světové premiéře uvedeny Curovy symfonické úpravy obou skladeb. A protože další dvě díla večera, Curova skladba Modus a Kytarový koncert Španěla Joaquína Rodriga, patřila rovněž k posluchačským zážitkům, můžeme zahájení Curova třetího roku jako rezidenčního umělce u FOK nazvat nejvýše šťastné. To bylo možno pozorovat i na velice dobře navštívené besedě v Cukrárně Obecního domu před druhým koncertem 4. října.

Píši o tomto dni a již začátek, kdy Cura si sám zadirigoval premiéru své chorální variace Modus, kterou věnoval Praze a Pražskému filharmonickému sboru, byl mimořádný. Dílo svou stavbou připomínající středověké gregoriánské chorály přednesl PFS ukázkově s vystižením širokého rozpětí od středověku k současnosti. Italský kytarista Aniello Desiderio je považován ve světě za nejlepšího interpreta známého Rodrigova „Aranjuez“ koncertu, který následoval. Jeho brilance spojená s vášnivostí stejně jako tónová dokonalost, oslňovala. Po druhé, nejproslulejší větě, známé z mnoha i popových zpracování, publikum vypuklo v obrovský jásot a neapolský sólista měl co dělat, aby vůbec skladbu nádherně dokončil.
Po přestávce Cura zcela přepustil dirigentské místo svému argentinskému krajanovi Mariovi De Roseovi a ve světové premiéře Curových úprav obou Ramírezových mší sám jako sólista exceloval v téměř vyprodaném sále. Ariel Ramírez napsal obě díla v 60. letech a určil je folklorním argentinským souborům. Creolská mše (Misa Criolla) i Naše Vánoce (Navidad Nuestra) využívají argentinských písní a tanců, nenechávají posluchače chladného; autor v nich melodicky a rytmicky postavil pomník argentinskému folku. Věty mše rozdělil podle argentinských oblastí a věty druhého díla podle tanců.
Cura se s autorem osobně znal a dostal ještě za jeho života povolení díla upravit z komorní folklorní verze pro větší orchestr a sbor. Povedlo se mu to velice vkusně, když ponechal větší množství bubínků (celkem pět) a kytar, některé nahradil podobným zvukem, např. kytarky chalanga houslemi, na které brnkali hráči pizzicato jako při hře na kytaru. Užili jsme si i krásného zvuku tzv. dešťové hole (palo de lluvia), tedy části vzrostlého bambusu, naplněného semínky nebo drobnými kamínky a v poslední části Vánoc originálních argentinských chřestítek, zvaných chaucha. Ve skladbách udává tón hlavně sbor umístěný výjimečně dole na pódiu za orchestrem a PFS včetně barevného kostýmování u žen se zasloužil o živé a emotivní doplnění vroucího Curova sólového projevu. Sólista totiž obě díla vyloženě táhne a ani chvilku si neodpočine. I když obě skladby tak trochu účinkem připomínaly i naše jazzové mše (Hnilička, Růžička), tak obsahem španělského textu se přikláněly spíše k českému lidovému divadlu s jeho naivitou zejména při zobrazení Ježíška z pamp. Byl to nezapomenutelný večer a publikum vestoje dlouho nechtělo účinkující pustit z pódia.

Nahoru | Obsah