Hudební Rozhledy

Hudba z repertoáru Nového německého divadla v Praze

Vojtěch Mojžíš | 11/17 |Festivaly, koncerty

Petr Kofroň s částí Orchestru Státní opery

Zahajovací koncert 135. sezony Opery Národního divadla se uskutečnil 14. 9. 2017 v budově Národního divadla, tedy přímo pod slavným nápisem Národ sobě. Byla to 3. akce novodobé tradice, kdy operní soubor zahajuje sezonu nikoliv dramatickým představením, ale koncertem. S touto myšlenkou přišel před časem umělecký šéf opery, skladatel a dirigent Petr Kofroň. Vytvořil tím jedinečnou příležitost, kdy operní orchestr hned na úvod sezony demonstruje svoji připravenost zvládat na vysoké profesionální úrovni umělecké úkoly, které na něj budou během nadcházející sezony kladeny. Druhé téma projektu vyplývá z respektu a úcty k historii Národního divadla. Je potřeba, či dokonce povinnost neustále zhodnocovat všechno to, co během své dosavadní historie operní provoz v Praze dosáhl.

Kofroň si uvědomil, že zde nestačí jen verbální rovina, a proto se soustředil na stránku praktickou. V archivu Národního divadla shromáždil hodnotný, málo využívaný notový materiál, z něhož připravil originální, dramaturgicky velmi cenné akce: 8. 9. 2015 nabídl ukázky z řady odložených, dnes již téměř zapomenutých, nicméně zajímavých orchestrálních děl, která byla v této instituci kdy hrána. O rok později, 16. 9. 2016, přišel s ukázkami z méně známých oper, které před mnoha lety patřily k oblíbeným titulům Národního divadla.
Tentokrát, na prahu sezony 2017/2018, se vydal po stopách zapomenutých operních partitur spojených s historií té pražské operní scény, která se nyní krčí mezi hlavním nádražím a v současné době velkoryse rekonstruovaným komplexem Národního muzea. Ani solidně obeznámený současný operní příznivec nemohl mít tušení, kolik pozoruhodných skladatelů zde zanechalo své stopy. Orientovat se v tak široké nabídce jmen a titulů by však bylo pro posluchače obtížné, nebýt systematického a vskutku zasvěceného přístupu dramaturgyně Jitky Slavíkové, jejíž průvodní slovo k programu, otištěné v programové brožuře, by mohlo být bez sebemenších korekcí přiloženo jako cenný dodatek ke kterékoliv seriózní učebnici dějin evropské hudby.
Nové německé divadlo bylo otevřeno v roce 1888 a veřejnost je v průběhu let znala pod více názvy: Neues deutsches Theater, Divadlo 5. května, Smetanovo divadlo, Státní opera Praha. V současné době je sídlem Státní opery, druhé operní scény Národního divadla, jeho budova je však v rekonstrukci a celý soubor tedy pracuje v provizorních podmínkách. Myšlenka pověřit jeho orchestrální těleso úkolem zahájit letošní operní sezonu Národního divadla se tedy u hudebníků setkala s mimořádným pochopením a Petr Kofroň, který s tímto orchestrálním tělesem dosud nikdy nepracoval, tak dostal příležitost uvnitř instituce navázat nové kontakty, které právě dnes přinesly své ovoce. Zazněly orchestrální výňatky z oper Rezniceka, Rochlitzera, Litolffa, Enny, Bretóna, Moszkowského, Hubaye, Spinelliho, Albénize, S. Wagnera, Oreficeho, Paderewského, Filiasiho a Blecha. Vzdor tomu, že šlo o ukázky velice krátké, mnohdy evidentně vytržené z kontextu, lze říci, že byla uvedena díla kvalitní. Zmínil se o tom ve svém průvodním komentáři i dirigent, a to s povzdechem, kolik asi ještě neméně krásné a hodnotné hudby z konce 19. a začátku 20. století neoprávněně zapadlo, a proto nemělo to štěstí žít ještě i dnes. Vytvořená programová kolekce zapůsobila dojmem poměrně kompaktního celku s podobnou estetikou nejen dramatickou, ale i například instrumentační. Téměř ve všech dílech jsme se například setkali s častým výskytem mnohdy až dramaticky vymodelovaných, dobový styl charakterizujících agogických změn. Na jejich vkusné, dobře propracované realizaci si dal dirigent Petr Kofroň vskutku záležet, a to i tam, kde nejsou notovým zápisem výslovně požadovány. Nejen v tomto ohledu mu Orchestr Státní opery vycházel vstříc a prokázal, že je tělesem vysokých kvalit.

Nahoru | Obsah