Hudební Rozhledy

Muzikantské fugy II

XI. Giuseppe Tartini

Stanislav Bohadlo | 11/17 |Studie, komentáře

Joseph (Giuseppe) Tartini, portrét, V. Rota – C. Calcinoto, 1761

„U Řeků byl hudebník spojen s básníkem, básník s filozofem; a jenom člověk jako hudebník, básník a filozof pojednával přírodní jevy podle přirozenosti vedle bystré, vzdělané a zvídavé národnosti. Nejsem si jist, zda jsme hudbu od Řeků a Římanů převzali i s touto ideou.“
G. Tartini: Trattato di musica secondo la vera scienza di musica, Padova 1754

Giuseppe Tartini (1692–1770) utrpěl povrchní interpretací svého díla, když od 19. století figuroval pod zorným úhlem Ďáblova trylku jako kuriózní autor pouze houslových koncertů. Podle Sergia Duranteho (2014) to byl Pierluigi Petrobelli († 2012), který svým celoživotním dílem položil vědecké základy studia Tartiniho odkazu na kriticky pramenných historických základech (tak jsem ho také poznal v semináři hudební vědy na La Sapienza v Římě jako svého garanta stu- dijního pobytu v letech 1983/84). Těšíme se na edici Tartiniho dopisů, připravovanou jeho bývalými studenty.

Margherita C. Degrassi nedávno (2014) zdůraznila, že skutečnému zakladateli světové houslové školy chybí kompletní katalog skladeb s koncerty pro další nástroje, s komorní a chrámovou hudbou a s novými nálezy, identifikacemi, datacemi a lokalizacemi. Katalog M. Douniase (1935) dnes totiž nevyhovuje praxi ani chybějící chronologií, ani formálním uspořádáním, a hlavně 125 dosud evidovaných koncertů dnes rozšiřujeme už na 160 včetně např. koncertu pro violoncello piccolo a 7 flétnových koncertů, z toho je asi 60 autografů. Tematický katalog P. Brainarda (1975) se zase zabýval pouze Tartiniho sonátami.

TROJITÝ ÚTĚK Z PADOVY DO ASSISI
Začínáme račím kontrapunktem díky dochované pohřební řeči Franceska Fanzaga v padovském kostele dei Servi nad rakví Giuseppa Tartiniho 31. března 1770. Ačkoliv smuteční řečník nebyl muzikant, jak zdůrazňuje P. Petrobelli, opíral se o biografické poznámky blízkého Tartiniho přítele a violoncellisty Antonia Vandiniho: Tartini se narodil Florenťanovi Giovannimu a jeho manželce Catarině v istrijském Piranu, tehdy pod správou Benátek. Studoval u oratoriánů Filippa Neriho a u piaristů rétoriku a stal se houslistou už po třech měsících výuky, zároveň však vynikal v šermu. Protože otec dosáhl místa starosty a prokurátora konventu tamních minoritů, určil mu klášterní kariéru a upravil mu tam na vlastní náklady dvě místnosti. Odpor k mnišství však Tartiniho přivedl roku 1708 na právnickou fakultu v Padově a v následujících letech dosahoval jen „malých pokroků“ ve studiu houslí. Jednak to bylo proti vůli rodičů a hlavně se vášnivě účastnil soubojů kordem s dalšími studenty a hrával s ultramontány hazardní bassettu s kordem v ruce. A chystal se dokonce do Neapole nebo do Francie, aby dosáhl šermířského mistrovství. Přesto s ním stále počítali pro dráhu klerika, čehož nakonec – možná proti své vůli – dosáhl.
Na druhé straně byl náturou milý mladý muž, měl měkké srdce a uměl projevit vzácný cit. Setkal se s jednou „sice chudou, ale rozkošnou“ dívkou z katedrální farnosti a v jeho duši se zrodil takový žár, že se s ní i přes velké rozdíly stavu rozhodl oženit. Dne 27. července 1710 ho oddal s Elisabettou Premazore padovský biskup Giorgio Cornaro, když předtím pár dokonce zbavil povinností ohlášek, ale Tartini pro obřad zaměnil svůj oděv abbého za vyůjčený světský, a oklamal tak oddávajícího a patrně i svou nevěstu a její rodinu. Poté, co jeho překotný sňatek upadl v nemilost u vlastní rodiny, která se cítila zneuctěna, zůstal osmnáctiletý mladík bez prostředků. Měl také nastoupit na místo kanovníka u sv. Eleny v Rakousku, ale biskup ho už začal pronásledovat. Skandál už nezažil jeho vysoce postavený otec v Piranu, jehož paternalismem Tartini dlouhodobě trpěl a jehož smrt mu otevřela bránu k revoltě a k vlastním životním krokům. Tartini se rozhodl pro útěk a tajně opustil i svou lásku. Odejel z Padovy do Polesine, kde se přestrojil za poutníka a vydal se pěšky směrem na Řím. Neznámý jako nikdy předtím se snažil vyhnout nelibosti biskupa a prohledávání jeho lidmi. I když opuštěná manželka měla v rodině závislé na biskupovi mocného muže, který disponoval povolením a příkazy několikanásobného podvodníka zadržet, uprchlý Tartini se úspěšně skrýval a nakonec zamířil do Assisi. Zde byl právě kustodem minoritského konventu sv. Františka Giovanniho Torreho z Pirana při narození Tartiniho provinciál dalmatského minoritského řádu, rodinný přítel a také kmotr malého Giuseppa. Obrovská důvěra v tohoto muže Tartiniho nezklamala, protože zde nalezl úkryt a azyl nejen před příbuznými své ženy a před rozlíceným biskupem, ale i před matkou, která ho také hledala.
Tartini nevycházel z kláštera a plně se věnoval autodidaktickému studiu houslové hry. Už přes rok však v klášteře pobýval jistý Padre Boemo, tedy o osm let starší varhaník a skladatel, Bohuslav M. Černohorský (Czernohorski), který utekl do Assisi z české minoritské provincie, aniž by to ke zděšení definitoria (voleného sjezdu reprezentantů) oznámil nadřízeným v Praze u sv. Jakuba (1710). Také on čelil trestům, hrozbě zbavení všech hodností a vyhnanství, avšak generál řádu nic takového neučinil, protože v Assisi byla od roku 1700 oficiální fundace pro dva bratry z Čech. Po dvou letech u varhan se Černohorský po Franceskovi M. Angelim stal maestro di capella a Tartini jeho přímým žákem v kompozici. Až smrt ochránce dvou utečenců, G. Torreho (1713), donutila Tartiniho opustit bezpečí, klid, studium a soustředění v klášteře a vydělávat si na živobytí jako professore del violino v operních orchestrech.

NÁVRAT, ÚTĚK PŘED VERACINIM A TRIUMFÁLNÍ NÁVRAT
Že se však do Assisi i potom vracel, to potvrzuje další zpráva. Dne 2. srpna 1715 při slavnostní mši v bazilice náhlý poryv větru odhalil závěs na kůru, kde Tartini hrál. Jeden Padovan ho hned poznal a brzy se zpráva donesla Tartiniho manželce i kardinálu Cornarimu. Ten rozhodl, že se může vrátit pod podmínkou klidného, odříkavého, poníženého a zbožného chování. Přijel tedy do Padovy a už s manželkou, již pět let neviděl, odcestovali do Benátek. Město na lagunách bylo záhy vzrušené velkolepou návštěvou saského kurfiřta z Drážďan a u příležitosti slavnostní akademie v S. Samuele slyšel Tartini hrát houslistu Vearaciniho. Jeho smyčcová technika Tartinimu znovu převrátila celý život a z amatéra učinila profesionála. Hned druhý den utekl zahanbeně před Veraciniovým mistrovstvím. Odvezl manželku k bratrům do Pirana a v Anconě se pak intenzivně věnoval cvičení zápěstí, nasazení tónu a významu smyčce pro výraz houslové hry.
Když se 16. dubna 1721 objevil v Padově jako placený „první houslista a dirigent orchestru“ baziliky del Santo, měl i oficiální svolení dále vystupovat v operních orchestrech a přicházely další nabídky z Paříže či z Londýna. V letech 1723–1726 pobýval v Praze jako ozdoba korunovačních slavností Karla VI., setkal se s B. Černohorským, se S. L Weissem, J. J. Quantzem, jeho hru a kompozice obdivoval hrabě Kinský, kníže Lobkovic, a vlastně už celá Evropa.

ÚTĚK OD SLIBU KONZERVATORISTCE – SMYČEC, ZÁPĚSTÍ, ZRYCHLOVÁNÍ
Dne 5. března 1760 napsal zaneprázdněný Tartini z Padovy dopis paní Maddaleně (Lombardini, později Sirmen) do Conservatorio dè Mendicanti v Benátkách, aby splnil svůj dřívější slib, že ji bude vyučovat hře na housle. Pro „grave occupazione e mancanza di tempo“ se rozhodl vyučovat „distančně“, tedy písemnou lekcí. Nabádal hlavně alespoň k jedné hodině cvičení denně, rozdělené na ráno, poledne a večer. „Vaším cvičením a základním studiem musí být obecně smyčec, protože ten je absolutním pánem jakéhokoli výrazu, ať už zvukovosti nebo zpěvnosti. Musíte začínat položením smyčce na strunu skutečně lehce, jako úplný začátek hlasu, který se spouští jakoby na dechu a ne jako rána do struny. Závisí to na lehkosti zápěstí a na prováděném smyku vzápětí po položení smyčce, libovolně zesilovaném, protože po lehkém položení smyčce už nehrozí nebezpečí hrubosti nebo drsnosti… K dosažení této lehkosti zápěstí, od níž se odvíjí rychlost smyčce, bude nejlepší, když budete každý den hrát nějakou Corelliho fugu v šestnáctinách … stále rychleji, až dosáhnete nejvyšší možné rychlosti.“ Útěk jednoho hlasu před druhým znal dobře z Corelliho skladeb. V 8. sonátě, op. 1 (Amsterodam 1734) najdeme kánon a v 11. sonátě fugato jako reakci právě na Corelliho předlohy.
Stárnoucí umělec a učenec potvrdil později hraběti G. Riccatimu (27. 8. 1761) rozsah svých povinností a nedostatek času i sil: „Měsíce a měsíce jsem musel dávat lekce ráno a po obědě. Věc, kterou jsem nikdy v životě nedělal a dělat nechtěl, až nyní a z donucení. Dovedete si představit, že sedmdesátiletému člověku po šesti souvislých hodinách ráno a třech po obědě chybí vůle a síly, aby dělal cokoliv dalšího.“

Nahoru | Obsah