Hudební Rozhledy

Celuloidová hudba II

XI. Trojanovi a Liškovi pokračovatelé v nové době

Tomáš Pilát | 11/17 |Studie, komentáře

Jan P. Muchow

Skočme teď do doby po podzimu 1989. Mnohé v Československu a později v samostatném Česku bylo jinak, a platilo to i pro film. Do kinematografie vtrhl soukromý kapitál, který si postupně se státními dotacemi nezadal. Zásadně se měnila i témata filmů, točilo se podle předloh do té doby zakázaných autorů a o problémech a věcech, na které bychom do onoho památného Listopadu ani nepomysleli. Novým fenoménem byl i takzvaný productplacement, což znamená, že si filmoví hrdinové pochutnávali na jogurtech firmy, která do snímku nasypala něco peněz, jezdilo se prostřednictvím cestovek, které za to vzaly filmaře na natáčení k moři nebo prostě na dovolenou, a voda tekla trubkami z firmy, od jejíhož majitele zase přiteklo něco financí na natáčení. Stejné to bylo s pivem, auty, elektronikou a dalšími věcmi, které nás obklopovaly a které jejich výrobci potřebovali udat na trhu. Šlo (a dodnes často nepokrytě a velmi okatě jde) o reklamu neuměle zabalenou do filmových scén.

Co se ovšem nezměnilo, byla úloha filmové hudby. Nadále zůstávala velmi důležitou součástí filmového díla, nadále mohla snímkům pomoci nebo je trošku poškodit, nadále – podle toho, jak to vymysleli režisér a skladatel – nám divákům říkala, jak se máme cítit, že máme plakat nebo se smát, být naštvaní nebo se bát. Prostě v nás vzbudit cílené konkrétní emoce. Pravdivé pořekadlo, že nejlepší filmová muzika je taková, které si divák téměř nevšimne, byla a dodnes je uplatňována poměrně málo. Často taky do filmové muziky pro- nikala elektronika a (občas nepochopitelně) do textů i angličtina. Tohle začalo už v oněch „divokých devadesátkách“. Není mi třeba jasné, proč český film s českým příběhem a odehrávající se v Česku doprovázejí anglické vypalovačky, které se navíc snaží být hity. I když, pravda, některé se hity i staly. Jmenujme třeba píseň Miroslava Chyšky z filmu Karla Janáka Snowboarďáci ve skvělém podání Dana Bárty. U tohoto filmu to nakonec člověk i přijme, jde o snímek, který míří především na teenagery.
Na druhou stranu – někdy byla a bývá zahraniční nebo cizojazyčná hudba motivovaná a „zlegalizovaná“ třeba tím, že má některý z filmových hrdinů rád jejího interpreta. To se týká například filmu režisérky Alice Nellis Tajnosti, ke kterému zbytek hudby složila kapela Buty. Ale už u Výletu stejné režisérky anglické písně, které navíc občas zastiňují dialogy, hlava příliš nebere.
Zmínili jsme Buty. Když jsme u různých populárních kapel, které obohatily (nejen) české snímky, určitě musíme zmínit základ skupiny Umakart, jejíž členové přispěli hudební složce skvělého snímku Tomáše Luňáka Alois Nebel. A krátký odskok k rozhlasu: kapela Priessnitz nahrála zase muziku k německému rozhlasovému westernu Kovbojové z paneláku. Kdo umí, ten umí.
Určitě si vzpomeneme na hvězdy a idoly mladých Tomáše Kluse a Vojtu Dyka, kteří hráli i zpívali v úspěšné filmové pohádce otce a syna Svěrákových Tři bratři. Jiný idol, Aneta Langerová, ztvárnila dokonce hlavní roli ve filmu Marty Novákové 8 hlav šílenství. Ve filmu nezpívá, její hlas zní ale z velmi podařeného soundtracku, za kterým stojí univerzální muzikantka Vladivojna La Chia. V soundtracku Vladivojna filmovou muziku rozvedla, obohatila o nové motivy i aranže a taky interprety. Vedle Anety Langerové to jsou třeba Lenka Dusilová, Lucie Bílá, Kittchen nebo Ota Klempíř. Tedy hvězdy a idoly určité generace hudebních fandů. Možná se leckomu vybaví krásná filmová pohádka Šíleně smutná princezna z 60. let minulého století s tehdejšími idoly Helenou Vondráčkovou a Václavem Neckářem. Ostatně – populární zpěváci byli v českých filmech jako doma už od první republiky. Někdy hráli sami sebe, jindy si střihli opravdovou filmovou roli. Samozřejmě se střídavými úspěchy.
Zpátky do polistopadové éry českého filmu. Hudební skladatelé se v této době rekrutovali buď z těch, kteří už své vavříny doma uchovávali, anebo se objevovali noví. Za ta léta nám tu vyrostla generace specialistů na filmovou hudbu, a někteří jsou opravdu skvělí.
Do první skupiny patří Petr Hapka, Jaroslav Uhlíř, Karel Svoboda, Michael Kocáb, Michal Pavlíček (oba členové legendami opředené kapely Pražský výběr, která poté, co se vrátila k původnímu složení, zažívá renesanci), Martin Kratochvíl, Emil Viklický, Martin Němec, Filip Topol. Do druhé pak Jan P. Muchow, Jaromír Švejdík, Radek Pastrňák, Ondřej Soukup, Vladivojna La Chia, Aleš Březina, Michal Novinski (ač Slovák, je v českém filmu jako doma), Ondřej Brzobohatý, Ondřej Brousek, Petr Malásek, Karel Holas a František Černý, a samozřejmě bychom mohli pokračovat. Nepřekvapí, že mnozí z nich jsou členy kapel různých žánrů. A občas se ve filmech mihnou i jako herci. Tady mám na mysli především úžasnou kreaci Radka Pastrňáka ve filmu Jana Svěráka Jízda. Pro spoustu diváků je tenhle film dodnes spojen především právě s lídrem skupiny Buty nejen hudebně, ale i herecky. Film je přesvědčivým příkladem skvělého spojení všech jeho složek, plodnosti a semknutosti tvůrců, hudbu přitom nutno jmenovat na čelném místě. Zaplaťpánbůh, zpívá se v něm česky.
Někteří ze jmenovaných komponistů jsou obzvláště pilní a stihnou klidně i několik filmů ročně. A naštěstí si mnozí z nich drží svůj osobitý styl i výrazové prostředky. Jan P. Muchow se neobejde bez elektroniky, Jaroslav Uhlíř skládá muziku přívětivou ke všem generacím filmových diváků. Z muziky Michaela Kocába je cítit Pražský výběr.
A Aleš Březina občas užívá překvapivých hudebních, především motivických a tempových postupů. Vždycky potěší, když skladatel s režisérem dokážou použít hudbu v jakémsi, řekněme, protiúkolu, tedy takovou, kterou bychom pro tu kterou scénu nečekali. Toho se dočkáme třeba v Hřebejkově válečné tragikomedii Musíme si pomáhat. Březina výtečně doprovodil svými tóny i snímky Horem pádem, Kawasakiho růže nebo Líbánky. Jeho hudba je přemýšlivá, málokdy samoúčelná. Její autor je vystudovaný muzikolog i hudebník, a tohle spojení je v jeho tvorbě znát. Umí psát jak pro komorní seskupení, tak pro symfonický orchestr, a cizí mu nejsou ani avantgardní hudební výrazové prostředky. Není se čemu divit, že s ním podobně přemýšlivý a smýšlející Jan Hřebejk spolupracuje rád. Koneckonců i Hřebejk miluje hudbu, a tak debaty obou pánů nad hudbou bývají hloubavé, fundované a přinášející pro film dobré výsledky. Podobné to jistě je i tehdy, sejde-li se Březina nad filmovou hudbou s Jiřím Menzelem (Obsluhoval jsem anglického krále, Donšajni) nebo Petrem Zelenkou (Knoflíkáři). Určitě je dobře, že se Aleš Březina nespecializuje pouze na filmovou hudbu, ta tvoří výsek jeho činnosti. Není tak závislý na příjmech právě z ní a může si s partiturami pohrát. Pokud na to má ovšem čas.
Vedle hraných filmů má Březina na svém kontě i několik dokumentů. Nejčastěji spojuje síly s rodinou Olgy Sommerové, napsal muziku k jejím dokumentům Věra 68 a Marta, a k filmové eseji její dcery Olgy Největší přání 3. Sluší se připomenout i dvě zásadní operní díla mladého skladatele, byť tedy nejsou filmová. Zítra se bude aneb Hra na proces připomíná obludný zločinný vykonstruovaný proces, po kterém byla komunisty zavražděna Dr. Milada Horáková, a Toufar, o knězi, kterého stihl stejný osud. A dvě filmové březinovsko-horákovské poznámky: k tématu Milady Horákové se Březina vrátil při práci na hudbě ke snímku Davida Mrnky Milada, ovšem tak sugestivního výsledku jako u Zítra se bude tady nedosáhl. Toť je první poznámka. A ta druhá: záznam zmíněného operního představení natočil – kdo jiný než – Jan Hřebejk. Jde o jedinečnou připomínku jednoho z nejzásadnějších kulturně-politických hudebních děl první dekády třetího tisíciletí. Ač Hřebejk jistě nečekal komerční úspěch, udělal to. Velmi záslužně.
Podobně jako Aleš Březina jsou mezi klasiku a svět audiovizuálních médií rozkročeni například Zbyněk Matějů (píše hodně pro televizi), Jan Jirásek (vzpomeňme alespoň jeho hudební opus napsaný ke snímku F. A. Brabce Kytice. Muzika zní téměř po celou dobu trvání filmu, který by bez něj byl poloviční), a bereme-li jako klasiku taky jazz, pak Martin Kratochvíl a Emil Viklický.
Od klasiků k elektronikům. Jan P. Muchow je jeden z našich nejplodnějších skladatelů filmové hudby a přitom dokáže napsat muziku k jakémukoliv filmovému žánru. Je to taky každým coulem muzikant, vystupuje s kapelami Ecstasy of Saint Theresa a Umakart. Za filmovou hudbu dostal čtyři České lvy, a přitom je každý z těch filmů úplně jiný: Jedna ruka netleská je absurdní komedií, Ve stínu detektivním dramatem z počátku 50. let minulého století o komunistické zvůli a osobní statečnosti malého českého kriminalisty, Grandhotel je snímkem velmi poetickým. Všechny uvedené filmy režíroval David Ondříček. Čtvrtý Český lev putoval k Muchowovi za muziku k dramatu s komediálními prvky Krásno. Jeho partitury ale rozezněly mnohem více filmů. Supraphon před nedávnem vydal album, které obsahuje výběr z Muchowových filmových soundtracků. A věřte – dá se poslouchat jako svébytná deska, kdo neví, která melodie patří k jakému filmu, při poslechu o nic nepřichází.
Svérázná skladatelka, zpěvačka a producentka Vladivojna La Chia za sebou nemá tolik filmových opusů, jako její kolega Honza Muchow, ale ty dva, o kterých lze mluvit, stojí za to. O snímku Marty Novákové 8 hlav šílenství už byla řeč, ten druhý je Nevinnost, kde se muzika rozhodně taky neztratí. I v tomto případě vyšel svébytný soundtrack.
K jiné generaci skladatelů patří Jaroslav Uhlíř, taky univerzální hudební osobnost. Filmově spolupracoval s Karlem Smyczkem (Lotrando a Zubejda), Dušanem Kleinem (série o básnících), a samozřejmě Janem Svěrákem (Vratné lahve, Tři bratři). Značnou část jeho filmové muziky tvoří písničky, které máme rádi. Možná obzvlášť tehdy, kdy je zpívá dětský sbor. Mimochodem – scénář filmu Tři bratři vznikl spojením libreta tří operek, které Uhlíř napsal se Zdeňkem Svěrákem. Uhlíř dětem rozumí, aniž – a to je veledůležité – by se podbízel. Takovou hudbu není jednoduché napsat.

Z doposud uvedeného je zřejmé, že hudební skladatelé tvoří nedílnou součást tvůrčích filmových týmů. U Hřebejka to je Březina, u Ondříčka zase Muchow. Petr Zelenka rád spolupracuje s Karlem Holasem, Jan Svěrák sem tam s Jaroslavem Uhlířem a Alice Nellis má blízko k Janu Ponocnému. Muzika z její filmové pohádky uvízne v hlavě hodně dlouho. A tak dále a tak dále.
Závěrem ještě jedno jméno, na které bychom neměli zapomenout. Nad všemi šuplíky s kategoriemi a žánry je Jan Němec. Nedávno zesnulý legendární režisér československé filmové nové vlny si často ke svým snímkům psal i muziku. Stejně avantgardní, jako jsou jeho filmy. Jan Němec si vždycky šel svou cestou a dokazuje to mimo jiné i hudba k filmům Holka Ferrari Dino, Krajina mého srdce, a Noční hovory s matkou, ve kterém si i zazpíval! A když už si hudební doprovod ke svým obrazům sám nenapsal, svěřil je těm, kteří jeho myšlenky a postupy rozvíjeli. U snímku Heart Beat 3D to je kapela Midi Lidi, u filmů V žáru královské lásky a Jméno kódu: Rubín Jan Hammer mladší. Tohle spojení má letitou tradici: s Janem Hammerem hrával Němec v mládí jazz, a u toho se rozhodoval, jestli muziku nejít studovat. A ještě jedno hudební spojení týkající se Jana Němce – jeden čas byla jeho manželkou zpěvačka Marta Kubišová. S tou taky natočil hudební klipy a pásma, které dnes patří do zlatého fondu tohoto žánru.
Nechť se nehněvá ten, koho jsme v tomhle článku nejmenovali. Je jasné, že těch, díky kterým jsou naše filmy „hezké české“, je mnohem víc. Že režiséři by se bez svých hudebních spolupracovníků neobešli. A že často i ti režiséři hudbě rozumí, pokud dokonce nejsou zběhlými muzikanty. Což je radostné konstatování.

Nahoru | Obsah