Hudební Rozhledy

Vzpomínka na profesorku Zuzanu Růžičkovou

Jiří Hlaváč | 11/17 |Studie, komentáře

PATERO MALÝCH ZASTAVENÍ

Zastavení první – koncertní umělkyně
V roce 1970 jsem slyšel hrát Zuzanu Růžičkovou poprvé skladby Johanna Sebastiana Bacha. A bylo to pro mne zjevení. Dokonalá technická úroveň, přesná artikulace a tempové proporce, skvělá stavba hudebních frází a k tomu nevšední muzikalita a prožitek. Tehdy jsem si uvědomil, že jde o pevný pilíř české interpretační školy. Když jsem později slyšel její spolupráci s Českou filharmonií, bylo jasné, proč ji orchestr přijal za svou, za co následně dostala od francouzské vlády titulární označení Rytíř umění a od našeho prezidenta republiky Medaili za zásluhy o stát. A proč o její spolupráci stál Josef Suk, Janos Starker či Jean-Pierre Rampal.

Zastavení druhé – pedagog a rádce
Pedagogickou práci chápala jako vstřícnost k mladé generaci a také jako poděkování svým učitelům. Na bratislavské VŠMU i pražské AMU vyučovala hru na cembalo, ale v Praze předtím i hru na klavír v hodinách pro mladé skladatele. Při tom se seznámila i se svým celoživotním partnerem, doktorem Viktorem Kalabisem. Její výuka stála na dokonalé analýze skladeb a na psychologické motivaci svých žáků. Byla přímá, náročná, ale také vstřícná a velkorysá. Ctila upřímnost a umělecké zaujetí, milovala pravdivost. Akademie múzických umění v Praze jí poděkovala udělením svého čestného doktorátu.

Zastavení třetí – organizátor
Po dobu dvaceti let jsem poznával její uvažování a koncepčnost při práci ve Stálé soutěžní komisi Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro a Mezinárodní rozhlasové soutěže mladých hudebníků Concertino Praga. Nikdy neztrácela nadhled a moudré řešení problémů, které mnohdy opakovaně vyvolala nekompetentnost jiných. Nikdy nikoho nepranýřovala a nezesměšňovala. Měla toleranci pro lidské slabosti a milovala ty, kteří hudbě, umění, lidství a dobrým vztahům napomáhali. Uměla se pousmát i krásně a uvolněně smát.

Zastavení čtvrté – kolegyně a přítel
V soukromí byla velmi skromná, přátelská a nesmírně komunikativní. Řešili jsme spolu plány, představy i neduhy. K tomu jsme si dali vždy sklenku dobrého vína a nezbytnou cigaretu. Zajímala se nejen o vznešené cíle, ale i o každodenní starosti. Uměla hovořit se státníky i s lidmi, kteří klasickou hudbu nikdy nepotřebovali. Byla hluboce zásadová a tomu, koho přijala do svého srdce, projevovala úctu i nevšední podporu. Bylo úžasné s ní diskutovat, vzpomínat i glosovat. Měla ducha filozofů a slovesnost literátů. A k tomu, vedle jazykové vybavenosti angličtinou, němčinou a francouzštinou, také krásnou mateřštinu.

Zastavení páté – vzor
Všechno má svůj začátek i konec. Při posledním telefonátu mi řekla „Jiří, známe se dlouhá léta, oba ctíme řád a posloupnost. Přála bych si, abys došel tam, kam se já už nedostanu“. A já poděkoval slovy „Zuzanko, mnohdy jsem nevěděl kudy kam a ty jsi byla jistou navigací. Moc děkuji a mnoho jiných ti za to poděkuje také.“ To jsem ovšem netušil, jak rychle se ta slova stanou skutkem…

Nahoru | Obsah