Hudební Rozhledy

Z našich houslařských ateliérů – violoncella a kontrabasy II

XI. Houslař Libor Sedláček

Rafael Brom | 11/17 |Svět hudebních nástrojů

Houslař Libor Sedláček při lakování violoncella

Úvodem je dlužno poznamenat, že máme v Čechách dva houslaře s příjmením Sedláček. První z nich, starší, nese křestní jméno Petr a pracuje v Plzni (jeho profil jsme uvedli v čísle 10 roku 2007). S Liborem není příbuzný. Ale spojuje je, kromě řemesla, další zajímavost – otec prvního, Jan Sedláček, byl houslistou Plzeňského rozhlasového orchestru, otec druhého – Jiří Sedláček, byl houslista Jihočeského komorního orchestru. Další paralelou v životě našeho Libora je krajanství s mistrem houslařem Karlem Zadražilem – oba jsou příslušní k Táborsku a potkali se před lety v městečku staleté houslařské tradice, Lubech u Chebu. Mistr Zadražil, který se už se svou kariérou rozloučil (rozhovor s ním byl otištěn v HR č. 2 z roku 2016), předával příležitostně své zkušenosti mnohým budoucím houslařům a mezi nimi i Liborovi Sedláčkovi (narozen v Pelhřimově 21. ledna 1979). Mladý táborský houslař, který zúročil tyto dary, je na nejlepší cestě k mistrovství, neboť nezůstává „přikován“ ve svém ateliéru v táborské ulici, jež nese jméno utrakvistického kazatele Petra z Ústí, ale vzdělává se na cestách do ciziny.


  • Jaké „sudičky“ či okolnosti tě, Libore, přivedly k řemeslu?
    Přivedl mě k němu můj tatínek, který byl houslistou a učitelem houslí. Hrál v Jihočeské filharmonii a potom učil v táborské hudební škole a ve Voticích byl ředitelem hudební školy v letech 1985 až 2000. Taky jsem začal hrát na housle, ale pak jsem přešel na trubku. Nakonec jsem se vrátil k houslím, když se ukázalo, že podmínkou přijetí do houslařské školy byla také hra na housle. Ale pokud vím, tak se od toho později upustilo.
  • To byl nejspíše marný experiment, protože najít učně manuálně šikovné a přitom ještě s určitým stupněm instrumentálního vzdělání nebylo snadné vzhledem k potřebnému počtu studentů.
    Takže já jsem na tom byl lépe spíš manuálně. Nastoupil jsem do čtyřletého oboru uměleckořemeslné stavby hudebních nástrojů s maturitou – to byly ty ročníky, které začínaly pod vedením mistrů houslařů Karla Zadražila a Emila Lupače. Nás ale učili jejich žáci, naší mistrovou byla Pavlína Sikytová, tu měl taky starší spolužák Jára Kohout rok přede mnou, ale ta nám ve třetím ročníku odešla do Plzně. Pak jsme měli jako mistra Jiřího Pátka, který absolvoval o dva ročníky před námi. My dálkaři (to znamená z větší dálky od Lubů) jsme byli na internátu celý měsíc i přes víkendy a pak jsme jeli domů na čtyři dny. A právě o víkendech jsme měli možnost navštěvovat lubské mistry. Já jsem chodil ke Karlovi Zadražilovi, u kterého jsem dělal první opravu šiftování krku s ozubem a který mě vlastně to šiftování krku naučil. Pak se mi to velice do dalších let hodilo. Také jsem poznal mistra Josefa Pötzla, byli jsme u něho s tatínkem, kterému dělal na zakázku housle. Pamatuji si ho ještě, jak seděl v kuchyni a kouřil cigarety Bakary a pouštěl kouř do kamen. Tak to byla hezká vzpomínka. Potkal jsem také jeho syna Jana, ale blíže jsem se stýkal s Davidem, vnukem starého mistra Pötzla, který dělal houslařskou školu dálkově. Náš ročník už nechodil na praxi do závodu Strunal, tam jsme se dostali jenom při exkurzích.
  • Po čtyřech letech jsi dělal maturitu, kdo zkoušel?
    Absolvoval jsem roku 1998 s výborným prospěchem a u zkoušek byli Zdeněk Zadina a ing. Jaromír Jelínek na odborné předměty, to byla taková rodinná škola. Po vyučení jsem byl na jeden rok na vojně v Berouně a v Praze a potom jsem se rozhodl k samostatnému podnikání. A měl jsem to velké štěstí, že se tatínek znal s jedním sběratelem, který nás seznámil s mistrem houslařem Václavem Vackem, u kterého jsem se toho ještě hodně naučil a pořád se učím. Ve škole se člověk učí jeden způsob výroby a k opravám se vůbec nedostane, protože to vlastně ani nejde, a tak mi v mnohém pan Vacek otevřel oči. Například, že se nechají vyrobit housle se silnějšími deskami a časem neztrácejí na zvuku jako některé nástroje, co mají méně dřeva. Dodnes k němu jezdím na konzultace ohledně restaurátorství a stavby nástroje.
  • Ve kterém roce sis otevřel vlastní dílnu?
    V roce 2000, kdy jsem si pronajal prostory v budově Městského úřadu na Žižkově náměstí v Táboře, kde jsem byl devět let. Pak jsme koupili domek, kde mám dnes dílnu.
  • Za těch osmnáct let praxe máš nepochybně svůj okruh zákazníků, zejména co se týče oprav, že?
    Pracuji pro hudební školy v širokém okolí i pro blízké Rakousko a stavím nástroje na zakázku. Vyrábím housle podle modelu Stradivari, violy a violoncella podle Guadagniniho, nyní mám rozpracované housle podle Guarneriho. Zatím všechna violoncella, která jsem udělal, měla spodní desku z topolového dřeva. To mě vždycky lákalo, topol je lehčí a myslím si, že pro violoncello je to docela dobré. Několik nástrojů Stradivariho i Guarneriho má také topolovou spodní desku. Dělám většinou pro studenty doma a pro cizinu. V Japonsku mám violu, v Americe mám violu a housle, další nástroje mám v Rakousku a v Holandsku. Zatím nejvýznamnější profesionál, který měl moje housle, byl Petr Vyoral – člen Originálního pražského synkopického orchestru. K tomu se váže pěkná vzpomínka. Jednou mi zatelefonoval, že prý mu někdo v Praze řekl, že v Táboře ve věži pracuje houslař. To už jsem pracoval tady v domku, ale dřív jsem z okna své dílny na náměstí na tu věž viděl. Pan Vyoral, který už není mezi námi, přijel, dělal jsem mu generální opravu na jeho houslích, a pak si vypůjčil můj nástroj, který si zamiloval a už mu zůstal. To mě potěšilo, že takový hráč si vybral nástroj ode mě. Vedle toho měl i francouzské housle Chanot.
  • Kolik jsi zhotovil nástrojů, vedeš si záznamy?
    Vedu si záznamy o ladění a síle desek. Můj poslední nástroj je violoncello op. 21. Je to málo, protože mám hlavně hodně oprav. Ty mě živí a stavba nových nástrojů je příjemným doplňkem. Opravuji také kontrabasy, nyní mám v dílně tři a jeden z nich je od Rudolfa Oberlädera. Jednou jsem byl u kamaráda Andrewa Pittse a dokončovali jsme u něj v dílně kontrabas. Vyrábím i méně běžné nástroje, například jsem vyrobil troje „tercky“, dudácké housle s kratším krkem laděné o malou tercii výš nebo vracím starým houslím jejich původní barokní podobu pomocí šiftování krku. Nechávám samozřejmě původní hlavici a potom potáhnu hmatník, který je buď z topolu nebo ze smrku, ebenovou nebo javorovou dýhou.
  • Konkrétně to bylo pro zlínského rodáka Jiřího Sychu, který hraje v řadě souborů provozujících starou hudbu, jako jsou Musica Florea, Collegium 1704, Musica figuralis a další. Rozhovor s houslistou uveřejnil Táborský deník 2. 6. 2014 a Sycha přiznává, že „své nástroje si nechává opravovat u táborského houslaře Libora Sedláčka“.
    To je můj kamarád, tomu jsem taky vracel housle zpátky do barokní podoby. Kromě práce na opravách a výrobě nových nástrojů na objednávku dělám další housle, jak se říká, „z pilnosti“, abych nezahálel. Vím, že je nutné se pořád vzdělávat, a inspiruje mě okruh mých přátel z řemesla. Docela pravidelně jezdím do Londýna za kamarádem Ladislavem Prokopem. Pracuje jako restaurátor pro aukční síň Sotheby´s, a tak se jezdím dívat na nástroje, které jdou do aukce, což je jako další vzdělávání v oboru. S Ladislavem, který je potomkem letitého houslařského rodu z Chrudimi, jsem se seznámil v Lubech u Chebu, později pracoval nějaký čas také v dílně Vladimíra Čecha v Kraslicích, potom v Praze u Jana Sokola a nakonec přesídlil do Londýna. Měl jsem možnost vyrobit si u něj nástroj. Bylo to v roce 2013 a tehdy jsem v jeho dílně setrval měsíc. U něho jsem se také seznámil se zajímavým způsobem ladění desek a vlastně všech houslových částí. V době, kdy jsem tam byl, zrovna probíhala v oxfordském muzeu Ashmolean výstava 20 Stradivariho nástrojů, které jsme si samozřejmě prohlédli. Byl jsem také jednou v italské Cremoně, kde je v muzeu spousta krásných instrumentů a na radnici je sbírka nástrojů těch nejslavnějších mistrů. To byla dobrá inspirace.
  • Jak se dostáváš k materiálu – dalo by se říci, že dobře, jsi tu kousek od Šumavy…
    Mám materiál i z vlastní těžby, třeba tenhle javor od Horažďovic. Je trochu tmavší, a to je právě výsledek jednoho ze způsobu přípravy dřeva před začátkem výroby, které nemusím pak ani mořit. Ze Šumavy mám i smrk a také mám alpský smrk. Laky si připravuji také sám, tavím pryskyřici a potom přidávám olej. Musí se to dělat venku a upozornit sousedy.
  • Tady vidím souček.
    Za ten jsem docela rád. Když se podíváme na různé fotografie starých nástrojů, tak tam vidíme mnohé nástroje věhlasných mistrů s docela pěknými suky.
  • Dalším důležitým krokem v kariéře houslaře je pro mnohé účast v soutěžích. Ty jsi, jak se říká, soutěžní typ?
    Nejsem, soutěže jsem se zatím zúčastnil pouze jednou. Byla to čtvrtá Mezinárodní houslařská soutěž v Náchodě v roce 2012 a skončil jsem na třináctém místě z celkového počtu třinácti účastníků. Nebyl jsem na tu soutěž dobře připraven, neznal jsem konkrétní požadavky na detaily, spíše jsem se spoléhal na zvuk nástroje. Byl jsem sice poslední, ale byla to pro mě velká zkušenost.
  • To byla taková spíše česko-polská soutěž, protože z Polska se zúčastnilo pět houslařů, ze Švédska přijel Ingvar Lidholm a sedm houslařů bylo od nás, včetně Ukrajince Olega Semenukhy, který ovšem pracuje v Kladně a v Praze. Mluvil jsi o Ladislavu Prokopovi, který měl to štěstí, že mohl v řemesle pokračovat. Tu naději mají i tvoje děti, že? Jak jsou velké?
    Nejmladšímu je tři a půl, jmenuje se Marek, prostřednímu Ondrovi je šest a půl a Veronice je devět. Ta hraje na klavír, Ondra hraje na flétničku. Manželka Hana je houslistka, absolventka konzervatoře v Českých Budějovicích a učí hru na housle na hudební škole. Děti se mi tu od mala batolí po dílně, Ondra teď už chce pracovat s pilkou a Verunka mi češe žíně, když potahuji smyčec, a dokonce prohlásila, že chce být houslařkou.

    Vidím, Libore, že jsi zvolil život s houslemi, přeji ti tedy, aby byl slunný, aby ti to vydrželo, dále přeji úspěšnou účast na budoucích soutěžích, nepočítaně kvalitních objednávek na nové nástroje a plnou dílnu houslařů z rodu táborských Sedláčků.

    Nahoru | Obsah