Hudební Rozhledy

FOK s Łukaszem Borowiczem a trumpetistou Huwem Morganem

Miloš Pokora | 12/17 |Pražské jaro

Polský dirigent Łukasz Borowicz zařadil na své festivalové vystoupení s Pražskými symfoniky (26. 5., Smetanova síň) hned tři skladby 20. století. Jelikož šlo o hudbu virtuózně hravou, mohli jsme si ověřit hlavně dirigentovu schopnost vtisknout orchestru svou představu v technickém slova smyslu. A v tom hostující dirigent obstál. Večer začal Čtyřmi polskými tanci z roku 1931 od polského skladatele Alexandera Tansmana (mimochodem zakladatele skladatelské skupiny École de Paris, jejímž členem byl i Bohuslav Martinů) a bylo znát, jak tento vynalézavě instrumentovaný, mistrovsky vykontrastovaný a hlavně vzácně lapidárně tvarovaný cyklus dirigenta baví. Z orchestru vykřesal Borowicz melodické kouzlo, rytmický švih i nádherný témbr (žestě v části Kujawiak), celá řada momentů byla zážitkem, například subtilní vyústění Dumky.

Choulostivější úkol čekal na dirigenta ve skladbě Švýcara Hanse Karla Grubera s názvem 3 MOB Pieces pro sedm zaměnitelných nástrojů (chápal jsem to spíš jako sedm nástrojových linek) a bicí z roku 1968, kde se vedoucího hlasu trubky v suverénně zasvěceném podání ujal vítěz loňské pražskojarní soutěže Huw Morgan. Třívětá skladba záměrně neopouštěla svět tonality, ale zato krajně využívala kouzla moderního, rozverně synkopujícího kontrapunktu. Nároky na přesnost souhry zvládli interpreti až na některé ještě dostatečně nezažité partie (například v druhé větě s tempovým označením „Medium beat“) dobře, jako celek však chyběla tomuto podání přece jen drobet větší přirozenost a evokativní síla – ono prolínání neoklasicismu s hudbou Beatles a kabaretem nebylo příliš znát. Uvítal jsem zařazení Prokofjevovy 7. symfonie cis moll, op. 131, jedinečného důkazu toho, jak se velký skladatel dovede přizpůsobit požadavkům zjednodušeného vyjadřování, a přitom vytvořit hudbu mocně emotivní a doslova krásnou. Vůbec nechápu, proč je tato symfonie některými vykladači podceňována. Borowicz si na jejím provedení dal záležet. I když bylo znát, že FOK nemá tuto symfonii na repertoáru právě často, modeloval hned v 1. větě všechny bloky s rozmyslem, a to jak ty, které vycházejí z naléhavé melodiky, tak ten, který evokuje jakýsi signál (hoboj, flétna, zvonkohra) odměřující čas. Ono všeobjímající téma, klenoucí se před námi v obrovském tónovém rozsahu, mu znělo v unisonu dechů a smyčců vzorně čistě, ve valčíkové 2. větě mu znamenitě vyšel závěr připomínající balet Romeo a Julie, ve 3. větě vystihl trefně přechod od neskonalé líbeznosti (homofonní smyčce) k expresi a ve finálním Vivace, které předvedl díky přídavku v obou dvou verzích (ta první, s návratem vstupní myšlenky, je sugestivnější), opět vykřesal z orchestru kouzelný témbr. A Huw Morgan sám? Poslouchat ho v Haydnově Koncertu pro trubku a orchestr Es dur, Hob. VIIe:1 s citlivě spolupracujícím orchestrem byla lahůdka. Jednak pro sólistovu naprosto přirozenou schopnost vcítit se do rozkošně klasicistně hravého a současně slavnostního výrazu této hudby, jednak pro úžasnou lehkost a „korálkovou“ tónovou prezentnost, s jakou se v o poznání rychleji nasazených tempech přenášel přes všechna úskalí (nejrychlejší figurativní běhy ve finální větě mužněly jako lesklé korálky), ale také pro vzácnou schopnost svou zastřešující nástrojovou linku barevně rozzářit.

Nahoru | Obsah