Hudební Rozhledy

Debut Pražského jara

Miloš Pokora | 12/17 |Pražské jaro

Jonathon Heyward (vpravo), který na Pražském jaru letos debutoval, a (zleva) sólisté Jan Mráček a Radek Baborák.

Pouze pro hudbu 20. století byl vyhrazen večer Pražských symfoniků (30. 5., Smetanova síň) s americkým dirigentem Jonathonem Heywardem a atraktivní dvojicí sólistů – hornistou Radkem Baborákem a mladým houslistou Janem Mráčkem. Taková dramaturgická odvaha si zaslouží ocenění, bohužel, méně už výběr skladeb samotných. Na úvod zařazená skladba od v USA žijícího potomka českých rodičů Tomáše Svobody s názvem Předehra k zahájení z roku 1978, dostala v rtuťovitém a evidentně také detailně zasvěceném podání hostujícího dirigenta svěží spád. Kromě rytmických bloků nechal dirigent vyniknout každé zpěvné partii (dřeva) a znamenitě ji taky transformovaným návratem vstupního modelu zastřešil.

Po kompoziční stránce však na mne toto údajně velmi oblíbené repertoárové číslo zapůsobilo akademicky suše a v mnoha partiích hodně stereotypně. Jako invenčně eklektický a navíc – mám mysli hlavně první dvě věty – jako hodně zjednodušená moderní transformace romantické zvukovosti na mne zapůsobil i Koncert pro housle, lesní roh a orchestr od anglické skladatelky Ethel Smythové z roku 1926. Na druhé straně nemohu popřít, že z této hudby vyzařoval upřímný cit a jakási permanentní blaženost, postupující oběma sólistům velký prostor k uvolněnému muzicírování. Toho využili jak velmistr lesního rohu Radek Baborák, tak houslista Jan Mráček vrchovatě. Šlo o spontánní a mistrovsky demonstrovanou interpretační nadsázku, která nám při poslechu jinak průměrné kompozice dokázala nakonec připravit vzrušující zážitek, vyvolávající u posluchačů bouřlivé ovace. Nevýznamnější počin večera přineslo bezesporu provedení Symfonie č. 4, op. 29 s přívlastkem „Neuhasitelná“ od Carla Nielsena. Překvapilo mě, jak dobře tuto náročnou kompoziční kreaci, poznamenanou atmosférou začínající 1. světové války a představující sugestivní obraz „základní vůle k životu“, Heyward s FOK nastudoval. Při jejím poslechu (čtyři věty plynou v jednom tahu) jsme navzdory veškerým zauzlením skutečně pociťovali permanentní proces postupující od jakéhosi stavu zoufalství k projasňování. S výjimkou některých přechodových a krajně rozčlánkovaných fází vstupní věty, kde hudba drobet ztrácela napětí, se dirigent detailně koncentroval na všechny zvlášť emotivní momenty (pianissimový klarinet, něžnost 2. tématu vstupní věty, blaženost konsonantních ostrůvků, sólové cello) a také na všechny gradace (ta závěrečná provázena mocně akcentovanou úlohou bicích působila přímo uhrančivě). Překvapivě přesně byla tato u nás vzácně studovaná partitura rozkryta i po technické stránce (mj. precizně sjednocené staccato violoncell a dřev, strhující figurační přelévání masy smyčců evokují závěrečný díl Beethovenovy Leonory III., sjednocené tutti nárazy subito forte). Dík za takto sugestivní rozkrytí velmi náročného symfonického díla 20. století, i bouřlivě aplaudující Smetanova síň to dovedla ocenit.

Nahoru | Obsah