Hudební Rozhledy

Otello ztracený ve fádnosti

Helena Havlíková | 01/18 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Maida Hundeling (Desdemona) a Gianluca Zampieri (Otello)

Otello, vrcholná opera Verdiho zralého stáří a jeho kongeniálního libretisty Arriga Boita, je nejen tvůrčím odkazem a bilancí tohoto mistra opery, ale i kompozicí vzácné jednoty dramatu lidských vášní a jejich hudebního výrazu. Tato opera nebyla skládána „na“ libreto, ale děj a hudba splývají v jednolitý celek mohutného účinu do poslední noty a slova.
Ostravský Otello byl pro mě velkým zklamáním. Hlavně kvůli hudebnímu nastudování a premiérovému obsazení. Orchestr má v pozdních Verdiho operách velkou úlohu s využitím nezvyklých zvukových kombinací a sólistickým exponováním méně obvyklých nástrojů. Verdiho partitura však vyzněla pod taktovkou Jakuba Kleckera stroze, s tvrdými nástupy, bez klenutí frází, fádní v dynamice od mezzoforte po fortissimo. Ale hlavně, orchestr hrál až nepochopitelně falešně, zejména sekce dřevěných dechových nástrojů, smyčce se sypaly, žesťové nástroje kiksaly.

Maida Hundeling po Wagnerových hrdinkách, ale i Straussových Elektrách, Salome nebo Pucciniho Toskách a Turandot už pěvecky není křehkou lyrickou Desdemonou s dojemnou kantilénou, jak ji stále můžeme obdivovat například v interpretaci Gabriely Beňačkové. Při premiéře jí nevycházela měkká nasazení v pianu ani rozvíjení dynamiky, zejména ve spodní poloze jako by ztrácela nad hlasem kontrolu. Pěvecky robustnější ztvárnění partu se dostávalo do rozporu s hereckým vyjádřením, když ji režisér směroval k jemné submisívní manželce grobiánsky drsného muže. Otello od začátku zachází s Desdemonou jako neurvalý usurpátor a ona něhou prodchnutá milostná scéna uprostřed noci pod hvězdami, jako východisko pro zvrat v Otellově chování, se válením na zemi zredukovala na prvoplánovou erotiku, které chyběla vášeň. I když osmkrát nastudovanou roli Otella řadí Gianluca Zampieri ke svým profilovým, místo propracování detailu ho ostravské nastudování zastihlo ve chvíli, kdy jednostranně sází na forte s nepříjemným tlakem na hlas, který tak ztrácí barvu.
Jago při sebevědomém příchodu Otella jako jediný servilně poklekne, než začne spřádat své zničující intriky. Martin Bárta zpíval part spolehlivě, ale toxické charisma tohoto démona zla pro mě neměl. Ovšem pro Luciana Mastra je part velitele Cassia, kterého Jago zneužije pro svůj plán zničit Otella, přesně tou rolí, která odpovídá jeho typu.
K hudební fádnosti se přidala i režie. Ivan Krejčí se svým týmem výtvarníků (Milan David – scéna, Marta Roszkopfová – kostýmy) podlehl současnému inscenačnímu trendu a zásadně změnil místo a dobu. Příběh, který se u Shakespeara i Verdiho odehrává na Kypru – v přístavu, Otellově paláci a jeho zahradě či v Desdemonině ložnici –, umístil do ocelově šedého bezčasí. Aniž tím nad rámec banálního vzkazu, že tragédie manipulace a žárlivosti se může odehrát kdykoli, výklad Verdiho a Boita nějak zásadněji rozšířil nebo vyhranil. Scénu vymezovaly šedě-metalické stěny s průchody, které občas překrývaly stahovací žaluzie. V pozadí několik holých stromů, v popředí dvě masivní, také metalické židle. Postel nahradilo bílé zmuchlané prostěradlo na zemi.
V tomto pochmurně strohém bezčasí se pohybují muži v těžkých tmavých kabátech a vojenských botách, ženy ovšem v různých současných modelech černých nebo fialových večerních šatů, některých dosti vyzývavých. Jen na začátku vítězný vojevůdce nakráčí v bílém obleku a v závěru přinese Emilie na figuríně Desdemoniny bělostné svatební šaty, děti pobíhají v bílých košilkách s věnečky na hlavách. Režisér si při řešení situací vypomáhá všelijak – bouře s blesky je popisně vyjádřená projekcí, sborem freneticky vzývaný oheň ilustruje červené světlo a rotující přízemní pyrotechnika, pro pitku nafasují všichni papírové kelímky, oslavu vítězství vyjadřují výhružně zdvižené paže s rukou v pěst. I když Krejčí rozehrál inscenaci i na lávce za dirigentem hned před první řadou diváků, zůstává inscenace staticky zapouzdřená na jevišti.
„Překvapení“ si režisér schoval až na konec, když nechal triumfovat Jaga i v závěru. Po Otellově uškrcení Desdemony tento strůjce tragédie neprchá, ale sebere svému generálovi kord, pohrdlivě mu podá dýku a bohorovně sleduje, jak se probodne. Pak si nasadí černé brýle a v klidu, bez jakékoli reakce okolí, odkráčí. Tento pokus o názor přišel ovšem zcela nečekaně, aniž si ho režisér v průběhu inscenace připravil vypracováním vztahů s ostatními postavami. Nestal se završením režisérova výkladu děje a charakterů postav, které jednaly namnoze staticky.

Ostrava, Národní divadlo moravskoslezské – Giuseppe Verdi: Otello. Hudební nastudování Jakub Klecker, režie Ivan Krejčí, scéna Milan David, kostýmy Marta Roszkopfová, videoprojekce Václav Voleský, pohybová spolupráce Jana Tomsová, sbormistr Jurij Galatenko, dramaturgie Eva Mikolášková. Orchestr a sbor opery Národního divadla moravskoslezského. Premiéra 19. 10. 2017, Divadlo Antonína Dvořáka.

Nahoru | Obsah