Hudební Rozhledy

Dvakrát Eugen Indjić

Miloš Pokora | 04/03 |

Eugen Indjiæ zcela pohroužen do říše hudby (Foto Z. Chrapek)

Francouzsko – americký klavírista ruského původu Eugen Indjić má u českých posluchačů vynikající pověst, a tak není divu, že Dvořákova síň byla při jeho recitálu (20. 2.) zaplněna do posledního místečka. Také program večera byl sestaven velmi lákavě, tím víc mrzelo, že slavný umělec tentokrát svou pověst stoprocentně neobhájil. Indjić zahájil recitál výběrem z pozdních pianistických miniatur Johannesa Brahmse, jejichž meditativně – filozofující náboj zajímavě vylehčil dvěma mladšími schumannovsky okouzlenými dílky téhož skladatele. Od prvních taktů bylo znát, že budeme svědky silně introvertního přístupu. Melodicko – harmonickou linii prvního i druhého Intermezza opusu 118 Indjić doslova atomizoval. Šlo o krajně rozvrásněné pojetí s nádherně něžnými partiemi (2. intermezzo), ale až příliš zašifrované a pedalizací znejasněné. Neurčitost formy, kterou při poslechu této hudby pociťujeme vždy, byla takovým pojetím ještě více podtržena. Intermezzo a moll a Capriccio a moll z opusu 76 (hrané v discantových polohách báječně vylehčeně) už vyznělo pianistovi přesvědčivěji.

Také za spolupráci s Eugenem Indjićem v Brahmsově 1. klavírním koncertu patřilo orchestru a dirigentu absolutorim. Samostatné orchestrální partie k nám promlouvaly s pravým symfonickým napětím (vstupní rozkročené téma jsme tak sugestivně podat už dlouho neslyšeli) a v těch dalších se Svárovský sólistovu nápadně uvolněnému pojetí vzácně citlivě přizpůsoboval – jako by se na jeho pověstně brilantní muzikantský postřeh stále více nabalovalo skutečně posvěcené muzikantské cítění. Škoda, že Indjić sám působil v této tolik očekávané interpretační kreaci – podobně jako před několika dny v brahmsovském bloku svého recitálu – značně rozporně. Pravda, mnoha klíčovým místům koncertu, například akordickému klavírnímu tématu v F dur nebo nádherně polyfonicky vystiženým evolučním partiím ve středním dílu Adagia, dovedl vtisknout nenapodobitelně jímavou zvukovost a náladu (škoda ovšem, že se přitom v oněch nejexpresívnějších momentech nedokázal vyhnout tak nepříjemnému nešvaru, jaký představují nepatrné rytmické posuny mezi levou a pravou rukou). Na druhé straně tu bylo až příliš mnoho míst, které svým hodně introvertním přístupem natolik zašifroval, že se kompoziční stavba (týkalo se to zejména vstupní věty) prostě rozpadala. Až v Rondu slavný pianista Brahmsův koncert s očekávaným nadhledem vygradoval, rozčarování z jeho výkonu však přetrvávalo.

Nahoru | Obsah