Hudební Rozhledy

Festival Opera 2003

Lenka Šaldová | 04/03 |

Zleva Dalibor Tolaš, Jevhen Šokalo a Iveta Žižlavská v plzeňské Prodané nevěstě (Foto archív)

Galakoncertem, na němž byly předány čestné ceny Libušky, 5. března skončil 6. ročník Festivalu hudebního divadla Opera 2003. V Praze se opět představila všechna tuzemská stálá profesionální divadla (plus dvě další profesionální sdružení a pět uměleckých škol). Podívejme se krátce na to, jak si na festivalu vedla, i na to, co festival řekl o současném operním dění u nás. Před závorku vytknuto: soubory sice nominovaly inscenace, které považují za reprezentativní, nicméně na výběru se podepisují i provozní okolnosti – některé výjimečné inscenace poslední doby se hrály jen párkrát v bloku (Wozzeck a Osud v pražském Národním divadle, Mrtvé město v Brně) nebo již nevydržely na repertoáru (plzeňský Bloud, krátkou životnost mají nové inscenace ve Státní opeře Praha) nebo jsou z technických důvodů nepřenosné (plzeňský Samson a Dalila).
Tentokráte podle mne nevyčnívala žádná z inscenací vysoko nad ostatními, o žádné z nich nelze mluvit jako o výjimečné události – festival spíš jen potvrdil, že po celé republice vznikají velmi dobré inscenace.

Festival jasně ukázal preferenci konzervativnějšího divadelního pohledu na operu: tradičních výkladů i tradičních jevištních prostředků. Ne náhodou tvoří výjimku pražské Národní divadlo (výtvarně extravagantní Pountneyho Čertova stěna) a plzeňské Divadlo J. K. Tyla – a to Prodaná nevěsta nepatří k nejradikálnějším plzeňským inscenacím. Státní operu Praha ponechme při této úvaze o tradici stranou (vzhledem k tomu, že nabídla světovou premiéru – což ostatně odpovídá především dramaturgickému hledačství na této scéně).
V globále převažuje důraz na gesto a aranžmá herce na jednoduché náznakové (případně symbolické) scéně – v opavských Loupežnících prudce stoupající šikma, jinak jen nejpotřebnější rekvizity (stůl, pohovka); v olomouckém Macbethovi praktikábly a závěsy (se symbolikou bílé a červené), v ústeckém Evženu Oněginovi vždy hlavní prvek – pruty břízek, okenní rám, země pokrytá bílou zvrásněnou látkou, sloupy (v závěru se prostředí symbolicky prolnou) a opět jen nejpodstatnější kusy nábytku (pohovka pro Taťánu…) atd.
Herectví podstatných gest (někde na hranici klišé) najdeme stejnou měrou např. v Loupežnících i Macbethovi. Macbeth zapadl především proto, že festivalové představení postrádalo elektrizující náboj (snad i vlivem indispozice dirigenta Petra Šumníka) a příliš často herecká povšechnost zvítězila nad výpovědí. Souhlasím s porotou kritiků, kteří na Loupežnících ocenili stylovost, režisér Josef Novák s výtvarnicí Danou Svobodovou zinscenovali důsledné romantické divadlo velkých gest a velkých emocí. Katarína Kramolišová, Michal Vojta i Nikolaj Někrasov byli nominováni též za výkony – porota emeritních sólistů ND argumentovala emotivností a výrazem (Libušku dali Kramolišové - a odpustili jí i intonační nejistotu), na kterém má samozřejmě zásluhu i dirigent Jan Snítil.
Libereckému představení Chytračky a Gianni Schicchiho patrně uškodil přesun na větší jeviště (nevyzní některé vtipy a zanikají některé hlasy) - jinak jde také o dosti stylovou inscenaci Jana Štycha ml. Jednu z Libušek získal Aleš Briscein za Lenského v ústeckém Evženu Oněginovi – ovšem v první řadě by se mělo mluvit o Jitce Burgetové (Taťána) a nemělo by se zapomenout ani na Janu Sýkorovou (Olga) a Nikolaje Někrasova (Oněgin). Režisér Martin Otava prostě měl skvělou sestavu interpretů, které nasměroval k přesnému psychologicko-realistickému jednání, a vznikla tak další tradiční působivá inscenace (příznačně jí byla okouzlena laická porota).
Pod zmíněnými čtyřmi inscenacemi jsou podepsáni výhradně operní režiséři – netradiční pohled ale nenabídly ani inscenace režisérů původně činoherních: brněnský Jakobín Zbyňka Srby a českobudějovický Rigoletto Jana Kačera. Jejich vidění tentokráte paradoxně považuji za méně osobité nežli vidění jejich operních kolegů.
Nejosobitější inscenací je pro mě pohled debutujícího režiséra Daniela Balatky na Prodanou nevěstu – fakt, že sbor na počátku přijde v civilu, beru jen jako gesto: pojďte, lidé, zahrajeme si Prodanku, krásnou to klasickou operu. Další už se odehrává v typických kostýmech – a přestože nemizí prvek hry, tradice se tu nebourá, spíše drobně upravuje. Vztah Mařenky a Jeníka zůstává nezměněn, scény s Kecalem jsou vtipně domýšleny (s Jeníkem si jde popovídat na ryby) a nejvíce je asi proměněn Vašek, kterého je tu člověku skutečně líto – žádný blbeček, ale hoch, který to jen zatím neumí s holkami. K pečlivě vystavěným situacím přičtěme (v Plzni v poslední době pravidelnou) vysokou úroveň hudebního nastudování (Jiří Štrunc), výkony Ivany Šakové, Petra Strnada, Jevhena Šokala a Zbyňka Brabce (u všech podtrhávám precizní výslovnost) – a ocenění poroty kritiků je podle mne na místě.
Když už jsem u pěveckých výkonů, našla bych na festivalu vícero takových, u kterých lez ocenit emotivní, výrazové zpívání: na prvním místě jmenujme Evu Dřízgovou-Jirušovou - ostravskou Káťu Kabanovou. Spontánní, okouzlující je Chytračka Michiyo Keiko, v Jakobínovi Bohuše ušlechtile zpívá Vladimír Chmelo a Hraběte s jímavou prostotou Richard Novák. A i když si umím představit Lady Macbeth plastičtěji zazpívanou, výkon Magdy Málkové budí respekt. Celkově lze s potěšením konstatovat, že se představilo dost zajímavých mladých interpretů: kromě jmenovaných Věra Kavanová-Poláchová, Karolína Berková, Miloslav Pelikán, Ladislav Petrů či Martin Gurbaľ.
Festivalová ocenění si odvezla především divadla z Ústí nad Labem a Opavy. Trochu překvapivé – a trochu zkreslující. Vůbec první ocenění Ústí v historii festivalu odráží fakt, že se tu v posledních letech podařilo sestavit kvalitní soubor, obsazením Oněgina se můžou ústečtí vskutku chlubit, v únoru se ještě navíc v Praze blýskli (v rámci přehlídky Opera žije) divadelně pronikavou a opět skvěle obsazenou inscenací Xerxa. Složitější je to s Opavou - Loupežníci jsou totiž podle mne po delší době první tamní bezproblémovou inscenací. Na druhé straně ostravské divadlo opakovaně zůstává bez ocenění, přestože tamní soubor považuji za minimálně jeden z nejlepších, nejprofesionálnějších. Bohužel právě s Káťou Kabanovou mám značné problémy: jak s rádobyefektní režií Michaela Taranta, tak s nedramatickým hudebním nastudováním Jiřího Pinkase – chápu snahu představit v ND názor této dirigentské legendy, nicméně mnohem výše v mých očích stojí jiné ostravské inscenace - Kníže Igor či Dvě vdovy.
Mimopražské soubory (převážně) přijíždějí vydat ze sebe maximum, předvést se co nejlépe. Festivalová vystoupení pražských scén pro mě byla dosti zneklidňující – ponechme stranou, že se nesrovnávám s Pountneyho „výkladem“ Čertovy stěny (že je pro mě matoucí, nesrozumitelný, pouze okázale efektní) a že si mnoho nevím rady ani s Oráčem a Smrtí (s dílem i s inscenací). Především jsem na festivalových představeních zcela postrádala opravdové zaujetí kumštem. Čertova stěna byla provozním představením, skoro bych řekla od některých představením odbytým. Bohužel ani z Janálovy interpretace Voka jako romanticky rozervané postavy mnoho nezbylo (i tak jde stále minimálně o krásný pěvecký výkon).
Naproti tomu Klub pro soudobou operu vznikl z vnitřní potřeby dělat divadlo, objevovat něco nového i sebe sama – a díky této vnitřní opravdovosti zúčastněných mohl vzniknout výjimečný projekt: Dvakrát nová opera. Dementia praecox Michala Nejtka a Dívka a smrt Marka Ivanoviče v múzické interpretaci Jiřího Heřmana, to je pro mě vrcholný zážitek festivalu – a těžko říci, jestli je smutné nebo radostné, že tato inscenace vznikla nezávisle na naší divadelní síti.

Nahoru | Obsah