Hudební Rozhledy

Struny podzimu 2018

IRSKÝ FOLK A AFROAMERICKÝ JAZZ

Vladimír Říha | 12/18 |Horizont

Dvaadvacátý ročník festivalu Struny podzimu má struny nejen v názvu. Strunné nástroje, hlavně kytary zněly v pražských sálech více než dost a na úrovni v rukách klasických muzikantů, folkařů i jazzmanů. Hned po druhém koncertu festivalu, kdy na Pražské konzervatoři hrála americká dvojice Terry Riley (klavír) a jeho syn Gyan (kytara), přišlo početné publikum do divadla Archa na koncert irských folkařů Andyho Irvinea a Paula Bradyho. Jejich koncert 17. 10. byl i jejich prvním výjezdem poprvé mimo domovský ostrov, což je bezprecedentní událost. Doprovázeni dalšími dvěma hráči, multiinstrumentalistou Donalem Lunnym (mj. také kytary) a houslistou Kevinem Burkem zaplnili pódium neskutečným množstvím strunných nástrojů, které střídali s ohromující jistotou včetně různých mandolín. Andy jako znalec balkánského folku do skladeb zamíchal i vlivy východoevropské hudby, Paul i Donal občas zejména v závěru koncertu využili i kláves, ale to byla skutečná výjimka. Publiku se dostalo jak klasických balad, tak jejich vlastních skladeb a hlavně atmosféry, kterou můžeme zažít jen málokdy.

Úplně jinou podobu měl první jazzový koncert festivalu v pražském Rudolfinu, kde ve Dvořákově síni 25. 10. rovněž u nás poprvé vystoupila nastupující hvězda afroamerického jazzu zpěvačka Lizz Wright s doprovodnou kapelou. Čtyřčlenná kapela (klávesy, bicí a dva kytaristé – sólo a baskytara) v čele s vynikajícím hráčem na Hammondovy varhany Bobbym Sparksem vysokou, na krátkou ostříhanou černošku v červenočerných šatech doprovázela tak, že jí nedělal problém žádný styl včetně gospelu, folku, jazzu i blues.
Osmatřicetiletá sólistka s dokonalým hlasem od úvodního a cappella zazpívaného Silence doslova očarovala sál a bylo vidět, že pochází z kazatelské rodiny. Gospel je jí totiž nejblíže, což prokázala i posledním přídavkem Amazing Grace zpívaným opět a cappella. Mezitím předvedla širokou směs různých stylů a písní včetně těch z posledního alba Grace. Byl to skvělý večer, ale nelze nevidět, že sál Rudolfina se příliš pro tento druh hudby nehodí. Jakékoliv elektrifikované nástroje včetně zmíněných „hammondek“ přehlušují sál a někdy i publikum. V takovém karlínském Foru by se tomuto koncertu určitě lépe dařilo.

EGBERTO GISMONTI

Vladimír Kouřil

Přestože se Gismonti cítí především kytaristou, neboť skrze kytaru vytváří osobitý zvuk hudby charakterizující nespoutanou brazilskou duši, plnou exotického tajemství, je také výborným pianistou. Na albech si často zahraje některou skladbu na klavír jako zpestření kytarového repertoáru. Čistě klavírní nahrávkou je jeho hostování na albu Meeting Point (1997), kde je sólistou Lithuanian State Symphony Orchestra ve vlastním repertoáru. Klavír má přesněji ohraničenou zvukomalebnost, nemůže ohýbat tóny, jak umožňují struny kytary. Gismontiho hra na klavír je lyričtější, perkusní podstatu nástroje ale umí využít. Až na dvě výjimky zahrál na dalším koncertě v týž den, na stejném místě ale o dvě a půl hodiny později (18. 10., Anežský klášter) opět vlastní repertoár (Cigana, Sonhos do Recife, Infância / Caravela, Bödas de Prata, Forrobodó, 7 Anéis). Tesknou baladu Bödas de Prata si zahrál na klavír už na albu Charlieho Hadena Folk Song (1981), kde ji však „zdrsňuje“ expresivní tón tenorsaxofonu Jana Garbarka – což je přesně to, co klavír neumí. Uctil také dva další významné muzikanty podílející se na fenoménu brazilské hudby: od Antonia Carlose Jobima zahrál Retrato em branco e preto a od Heitora Villa-Lobose Realejo propojeně s Bachianas Brasileiras No.4 IV. Dança (Miudinho). Oba jedinečné Gismontiho koncerty byly objevné originální a obdivuhodnou interpretací a neomšelou hudební koncepcí.

Nahoru | Obsah