Hudební Rozhledy

Muzikantské fugy - Carl Ditters von Dittersdorf

Stanislav Bohadlo | 12/18 |Studie, komentáře

Carl Ditters von Dittersdorf

ÚTĚKY ZA HUDBOU, S HUDBOU A PŘED HUDBOU
XII. CARL DITTERS VON DITTERSDORF * HOUSLISTA V SCHOTTENKIRCHE, PRINCŮV KAMMERKNABE * DVORNÍ HOUSLISTA * POVÝŠEN DO ŠLECHTICKÉHO STAVU * LESMISTR A HEJTMAN * ZAKLADATEL NĚMECKÉ OPERY * PROTOTYP ČESKÉ HUDEBNÍ IMIGRACE

„Ještě mi nebylo ani celých sedm let, když jsem pocítil náklonnost k hudbě.“

Karl von Dittersdorf Lebensbeschreibung, Leipzig 1801 M.

Grave a H. Lane (2001) považují Carla Ditterse von Dittersdorfa (1739–1799) za rakouského houslistu a skladatele, i když delší část muzikantského života strávil v českých zemích. Zařazují ho ovšem také mezi provinční kapelníky a zároveň mezi vůdčí osobnosti vídeňského klasicismu. Byl totiž zcela nonkonformní a svými útěky z hudebních center vytvořil jedinečný prototyp české hudební imigrace. Když ve stáří diktoval svému synovi autobiografii, jeho dobrá paměť nám uchovala obrovské množství jedinečných dokladů o hudebním i soukromém životě jeho samého, jeho současníků, hudebním prostředí, provozování hudby i o jeho estetických názorech. Jen škoda, že se tak podrobně nezabýval svými skladbami. Heslo v Schillingově Encyclopädii (1835) doplňuje, že „jako virtuos a skladatel zaujímal mezi žoviálními a humoristickými hudebníky bezesporu první místo“.

Útěk od mecenáše do Prahy…
Tento syn vídeňského dvorního a divadelního výšivkáře i nadporučíka městských dělostřelců se těšil už v sedmi letech otcovské podpoře svého hudebního talentu, získával vzdělání u jezuitů a v jedenácti letech platil za zázračné dítě, na jehož houslová sóla z kůru kostela Schottenkirche dychtivě čekali účastníci bohoslužeb. Hudbymilovný Princ von Hildburghausen ho po zkoušce hry z listu přijal ke svému dvoru se slovy: „Ponechte si svého syna ještě několik dní doma. Avšak prvního příštího měsíce ho sem přiveďte, pak si ho převezmu z vašich rukou a nadále budu jeho otcem já.“ Třikrát týdně zkoušel s princovou kapelou a během desetiletého pobytu se učil šermu, tanci, jízdě na koni, latině, francouzštině a italštině, seznámil se se vzdělanci a umělci včetně pěvkyně Vittorie Tesi, získal všechny potřebné návyky a zkušenosti rodícího se virtuosa, skladatele i … budoucího aristokrata, jmenovaného Josefem II. (1773). Jen jednou se dal přemluvit k neuváženému zběhnutí, když tajně opustil dům svého dobrodince, aby vyzkoušel lákavé neřesti hazardní hry a opojení vínem. „Kulečník, karty a kuželník byly příčinou toho, že jsem často už v polovině měsíce měl prázdné kapsy. Protože jsem hrál kulečník velmi dobře, vyhrál jsem nad spoluhráči občas nějaké peníze, kterými jsem mohl zaplatit staré dluhy a – udělat nové. Klesal jsem stále hlouběji.“ Cvičit a komponovat však nepřestával a jeho šest sinfonií se hrálo ve Vídni i v Praze. Slyšel je i český šlechtic F. A. Nostitz, jenž mu nabídl měsíčně 16 dukátů, stravu, volný byt a dvoje šaty ročně k místu v jeho kapele. „Svěřil jsem se se svými starostmi jednomu z kumpánů. Zmínil jsem se mu i o nabídce pražského hraběte. Kamarád mě pak přemluvil – k útěku.“ Po částech k němu tajně přenášel oblečení a noty a za pět dní už seděl v ranním dostavníku do Prahy. Nostitz však v Praze nebyl. Naštěstí se ho do vyřízení nového angažmá ujal hrabě Breda, aniž by se mu Ditters k útěku z Vídně přiznal. Hrabě u něho objednal tři sinfonie a hobojový koncert a provinilec začal hned posílat dlužené peníze věřitelům. Krátce nato ho Breda předvolal. „Kdo může vylíčit mou hrůzu, když jsem u něho spatřil – našeho správce Bremera! Přišel tam s policejním komisařem. Bremer se na mne bez jediného slůvka vážně a smutně zahleděl.“ I Breda mu vyčetl neupřímnost a předložil mu úřední dekret s výzvou, aby uprchlíka předal ihned komisaři a sám sebe obhájil, že ho nevylákal do Prahy z princových služeb. „Ne, ne! Hrabě Breda nemá nejmenšího podílu na mém útěku!“, zvolal Ditters. „Ke všemu jsem se přiznal. Musel jsem usednout do zvláštního vozu, který mě zavezl na Staroměstskou radnici, kde jsem byl uvězněn. Po třech dnech jsem byl v doprovodu Bremera, komisaře a dvou policejních strážníků odvezen do Vídně.“ Byl internován u vrátnice princova paláce, vyslýchán, opatřoval si kvitance za umořované dluhy, ale hlavně nesmírně trpěl za své nečestné jednání, nevděčnost a ponížení. Konečně přišel správce s rozhodnutím prince, „že mě sice osvobozuje z obvinění nečestného úmyslu poškodit mé věřitele, že však nemůže nechat bez trestu mé špatné jednání vůči němu, mému dobrodinci; tedy na rozkaz jeho Jasnosti zůstanu ještě čtrnáct dní ve svém dosavadním domácím vězení a každý čtvrtý den obdržím pouze chléb a vodu. Slzy mocného dojetí se mi vrhnuly do očí.“ A pak ho správce zavedl k princi. „Tu mě přepadla lítost a hanba. Neodvážil jsem se mu ani podívat do očí a začal jsem hlasitě plakat. Princ mlčel, až jsem přestal naříkat. ,Vidím, že jsi sám sebe už dost potrestal. Není tedy třeba dalšího trestu. Propouštím tě z vězení. Snad se mi podaří napravit tě po dobrém. Jdi a žij řádně! Tak budu moci ostudu, kterou jsi udělal mně i sobě, zapomenout.‘ “ V jeho pokoji ho hned nato zachvátila horečka a zimnice, nespal a celý měsíc nemohl slabostí vstát z postele. Po Hildburghausenově velkodušném odpuštění tím pilněji studoval u italského houslisty Traniho, zatímco Giuseppe Bonno ho zasvěcoval do fuxovského kontrapunktu s utíkajícím duxem a pronásledujícím comesem. Odjezd prince z Vídně na vlastní panství v roce 1761 však postavil před dvaadvacetiletého Ditterse otázky další kariéry. Mecenáš ovšem sám neponechal nic náhodě a pro většinu svých hudebníků vyjednal prostřednictvím císařského divadelního ředitele hraběte G. Durazza angažmá v orchestru Burgtheatru. Ditters se stal zároveň sólistou a dvorním hudebníkem na dalších pět let.

Angažmá, cesty, útěk před láskou, honitby a jiné fugy
V roce 1763 dostal Ditters velkorysou nabídku od Ch. W. Glucka, aby ho doprovázel za operní zakázkou do Itálie. Nejenže mu platil polovinu cestovních nákladů, ale vyjednal mu i povolení k odjezdu u Durazza, od něhož dostal dokonce další peníze na cestu. Po boku císařského skladatele si jako houslista získal v Boloni obdiv Padre Martiniho i věhlasného kastráta Farinelliho – dostal od něho inkognito zlaté hodinky, avšak museli se předčasně vrátit do Vídně kvůli plánované korunovaci Josefa II. Když pak varadínský biskup Patatič nabídl Dittersovi kapelnické místo po Michaelu Haydnovi (v dnešní Oradei) za královský plat a císařský intendant Sporck zase odmítl zvýšit jeho gáži, Ditters neváhal a s lehkým srdcem Vídeň opustil. V Praze osobně angažoval u karmelitánů Václava Pichla a další hudebníky, jiné ve Vídni, až sestavil skvělou čtyřiatřicetičlennou kapelu. A také se zamiloval. Nešťastně, protože otec krásné dívky ho odmítl. Tak mu biskup udělil tříměsíční dovolenou do Vídně, aby utekl před svým soužením. Ditters poutavě líčí své zážitky, radosti i strasti z Varadína ve své autobiografii. Když biskup dostal od krále pokyn, aby kvůli maškarádám, bálům a představením v adventu a v postě kapelu rozpustil, stihl ještě Ditters pomoci příteli Pichlovi k jeho svatbě a s lítostí svou i biskupovou nad zánikem tak schopného souboru se postarali o výsluhy všech muzikantů. Odejít se nechtělo nikomu. „Příští den jsem svolal všechny členy kapely, kteří měli být propuštěni. Domluvili jsme se na společném odjezdu. Jistě si dovedete představit, jak dojemné bylo naše rozloučení s biskupem. Znovu mi připomínal, abych mu o svém dalším životě podával zprávy, dal mi peníze na cestu, požehnání, obrátil se a odešel, aby ukryl své slzy.“

Na Jánský vrch u Javorníka (1769)
Tak Ditters plánoval okružní cestu do Hamburku, Nizozemí, Anglie, Francie a Itálie, ale hrabě Lamberg ho přemluvil k návštěvě a k cestě k němu do Opavy. Tam se setkal s vypuzeným a hudbymilovným vratislavským biskupem Schaffgotschem a při návratu od hraběte Hoditze ze Slezských Rudoltic dostal nabídku vstoupit do biskupských služeb jako kapelník na exilový zámek Jánský Vrch u Javorníka. Že změnil své plány, o tom rozhodl nakonec velkolepý hon na jeleny, srnce a lišky, jeho přesná střelba a myslivecké znalosti. A už znovu budoval kapelu a oválné divadlo, tentokrát z biskupových ne příliš muzikálních sloužících. Obdržel Řád rytíře zlaté ostruhy a v Rudolticích hrál s kapelou pro krále Friedricha II., který si prý vybíral hudbu z Pruské a Rakouské jeskyně v parku. Následovalo i pozvání do Berlína, ale biskup mu nabídl místo lesmistra a z cesty nebylo nic. Cavaliere dello Sporon d’oro s pomocí Pichla profesionalizoval svou šestnáctičlennou kapelu, od roku 1771 psal oratoria (Il Davide) a komické opery (Il viaggiatore americano in Joannesberg; La poesia e la musica in gara) se sólovým partem pro svou žačku, slečnu Nicolini, s níž se také v zámecké kapli oženil. Byl šťasten. A nezlákala ho ani cesta do Vídně, ani nabídka císařského kapelnického místa po Gassmannovi. „Hned jsem Pichlovi odepsal, že doufám mít právě nyní od biskupa lepší příjmy a že tedy to místo pro mne nepřichází v úvahu. Kdyby si však císař výslovně žádal mě, pak samozřejmě jeho rozkazu uposlechnu.“ K útěku do rodné Vídně tedy nedošlo.

Útěk k baronu von Stillfriedovi do Čech
F. J. Lipowsky měl už roku 1813 v Portraite der berühmtesten Compositeurs der Tonkunst (München) pravdu, když význam díla von Dittersdorfa hodnotil slovy: „Zkrátka! Dittersdorf psal s úvahou, vkusem a promyšleně.“ Naopak se mýlil, když tvrdil, že si „nakonec koupil v rakouských zemích usedlost, kde žil a ve velmi šťastných podmínkách strávil své zbývající dny“. V předvánočním čísle Allgemeine musikalische Zeitung (1798) uvedla redakce zprávu o tom, že Dittersdorf byl po smrti Schaffgotsche kvůli své podagře a dně propuštěn ze služby s roční penzí 333 tolarů a 8 grošů tj. (asi 500 zlatých), což pro jeho rodinu nestačilo, a nemoc mu znemožňovala nastoupit na jiné místo. Byl v nesnázích a nešťasten. Když se to dozvěděl baron Ignaz von Stillfried, nabídl mu (1797) včetně jeho rodiny bezplatné bydlení a stravu do konce jeho života. „S radostí oznamujeme tento případ, protože je právě tak vzácný jako krásný, a protože jsme k tomu od vděčného Dittersdorfa ústně zmocněni,“ oznámila redakce svým čtenářům.
Radostné a vážné se ve skladatelově životě často střídalo. Týž týdeník z 28. 11. 1798 publikuje text z korespondence Dittersdorfova přítele na téma „Cožpak neexistuje možnost stanovit přesně základy hranic mezi komickým a heroickým v hudbě?“, jak uvádí v předmluvě vydavatel Rochlitz s cílem poradit především mladým autorům. Za prvé je to báseň a charakteristiky postav v duchu básníka, které musí skladatel respektovat, zdůrazňuje podepsaný Dittersdorf. Jako příklad uvádí zcela odlišné milostné nabídky postav Aenea a Jarby v Metastasiově Didone abbandonata, které musí skladatel charakterizovat a individualizovat vlastními prostředky, totiž „různými modulacemi. Nepatřím k těm rigoristům, kteří chtějí všechno žertovné z vážné opery a vše vznešené z komické vykázat. Avšak komponista nejenže nesmí ono tam a toto sem často a dlouho přenášet – neměl by také v žertování své vážné opery klesnout příliš nízko a nebýt tak obecný jako v komické opeře; a v té zase by se neměl tak vysoko vzpínat a ne všechno, co jeho umění v prostředcích vznešeného a velikého obsáhne, nabízet ze všech stran a násilím vnucovat. U vážných oper je hlavním požadavkem na skladatele, aby vyhledal nové, neznámé a uvážené věty, a ty vždy tak koloroval, aby posluchač právě skrze tuto novinku nejen zpozorněl, ale byl zároveň doveden k cítění.“ Ale nepřehánět to! Také doprovod musí být co nejjednodušší, aby pěvci měli dostatek svobody, „Zcela jinak se mi to jeví u komické opery. Zde má skladatel více prostoru ke hře a může své rozmary a nápady nechat volně běžet. Právě zde jsou vícehlasé věty, v nichž může dát bez obav lesku instrumentální hře, aniž by pěvce zastínil nebo přehlušil.“ A v dalším dopise O zpracování italského textu při kompozici a dalších rozporech upozorňuje na německé skladatele, kteří komponují italskou operu seria nebo buffu a často se prohřešují v otázce přízvuku, a to i v případě německého singspielu. „Žádný německý skladatel, který rozumí italsky jen trochu, by se neměl odvážit zhudebňovat italský text, aniž by si nejprve zcela osvojil pravidla italského básnického umění.“ Takoví například chybují v tom, že italský přízvuk podřizují latinskému (‚Euridice‘ s přízvukem na 2. slabice) nebo při zvukomalbě nechávají hřmít orchestr, když dojdou ke slovu ‚hrom‘. Jinde zhudebnění odporuje textu: „Hlupák! Mluví o okamžiku a nechá nás hodinu čekat, než vyslechneme spoustu pasáží a trylků.“ Ch. F. D. Schubart však ocenil i kritizoval, že „Slezan Ditters byl oblíbený skladatel sinfonií. Ovládal zcela jedinečnou manýru, kterou jen příliš často uplatňoval v burlesce a pokleslé komice. Člověk musí často uprostřed proudu pocitů propuknout v hlasitý smích, jak strakatá místa míchá do svých maleb. Žádnému skladateli se tak lehce nedaří v komické opeře jako jemu, protože směšné mu nikdy neselže.“

Nahoru | Obsah