Hudební Rozhledy

Muzika pod osudové chvíle Československa i dusot koňských kopyt

Tomáš Pilát | 12/18 |Studie, komentáře

Z filmu Masaryk

Náš seriál věnovaný hudebním Českým lvům je u konce. Zbývají nám zatím poslední dva ročníky prestižních výročních filmových cen. Ten čtyřiadvacátý ovládl (a zdaleka nejen co se týče hudby) snímek Masaryk režiséra Julia Ševčíka, půlkulatý pětadvacátý pak Křižáček. Přesněji řečeno alternativní hudba k dost alternativnímu filmu Václava Kadrnky.
Muzika filmu Masaryk (jehož hlavní linkou jsou těsně předválečné osudy Jana Masaryka) je hodně pestrá. Zahrnuje komorní kousky, velké orchestrální plochy, jazz, klasiku i operu. Divákovu pozornost upoutá hned od prvních okamžiků snímku. Zní motiv československé hymny, píseň Kde domov můj, a až za chvilku je ze záběru patrné, že ji hraje na piano, a současně i pobrukuje, Jan Masaryk. Je zadržen a odvezen do psychiatrické léčebny v americkém Vinelandu. To už motiv české národní písně přechází z klavírní verze do aranže orchestrální. A orchestr zní přiléhavě i ve chvílích, kdy je Masaryk přijímán v nemocnici a vede pohovor s tamním psychiatrem. V následujících sekvencích se film vrací asi o rok zpátky, na jakýsi bujarý mejdan v Praze. K tanci, poslechu a třeba i nějakému tomu šňupání tu hraje jazzový big band. Hned zkraje tak snímek představí různé polohy své hudby. A kompoziční i aranžérská rozmanitost provází film Masaryk od začátku do konce.

Však se taky na filmové muzice podíleli hned dva komponisté – Michał Lorenc a Kryštof Marek. Lorenc napsal většinu scénické, řekněme té podkresové scénické hudby, Marek pak většinu písní. Spolupráce obou pánů přinesla „lví“ ovoce. Českého lva dostali pochopitelně oba. Hudba tvoří ve filmu jeden ladící celek. Však za ní stojí profesionálové zvyklí i na týmovou práci. Michał Lorenc patří k nejvýznamnějším a nejvyhledávanějším polským filmovým skladatelům, jeho filmografie čítá spoustu úspěšných děl a může se pyšnit řadou ocenění, včetně trojice Českých lvů. Kryštof Marek je náš domácí skladatel, dirigent, textař a jazzový pianista. Šíře jeho tvorby je veliká, ať už se to týká hudebních žánrů nebo spolupráce s hudebními formacemi nebo filmovými či divadelními režiséry.
Divadlu se ostatně věnuje i Michał Lorenc. Vedle filmu, samozřejmě. Jeho hudba zní ve více než čtyřiceti snímcích z Polska i zahraničí, v Česku a na Slovensku je přitom jako doma. Vedle Masaryka ozdobil svými skladbami tuzemské snímky Pokoj v duši, O rodičích a dětech, Je třeba zabít Sekala nebo Babí léto. Filmovým skladatelem chtěl být od chvíle, kdy zhlédl dokument Mondo Cane, ke kterému napsal hudbu italský skladatel Riz Ortolani. Než se dostal ke svému celovečernímu debutu, prošel několika kapelami, psal muziku pro kabarety i televizní seriály a chvíli se živil i jako dělník. Ona velká prvotina pro kina přišla v roce 1986. Film Luk erosa režiséra Jerzyho Domaradzkiho se stal u našich severních sousedů kinohitem 80. let minulého století. Dalším velkým Lorencovým úspěchem je projekt režiséra Macieje Dejczera 300 mil do nieba. Vypráví skutečný příběh dvou chlapců, kteří utečou z komunistického Polska do Švédska. Film zaznamenal obrovský mezinárodní úspěch a Lorenc byl nominován na Evropskou filmovou cenu. A pak už to šlo ráz na ráz, skladatel komponuje doma i v cizině, a to i pro několik filmů ročně, a ani ceny na sebe nenechají dlouho čekat. Vedle sbírky Českých lvů má i dvě slovenská Slnka v sieti.
I Kryštof Marek má mezinárodní renomé. Doma je v muzice pro big bandy i pro symfonické orchestry, a je stejně „zručným“ skladatelem jako výkonným muzikantem – ať už jako klavírista nebo dirigent. Řídil řadu domácích i zahraničních hudebních těles různých žánrů, působil (a působí) na mnoha divadelních scénách, v Divadle J. K. Tyla v Plzni nastudoval deset titulů i vlastní jazzovou operetu Kristián II. (a vloni se sem vrátil, aby řídil původní Bernsteinovu instrumentaci muzikálu West Side Story). V Hudebním divadle Karlín uvedl několik významných muzikálů a operet, napsal hudbu k představení Jiřího Srnce Legendy magické Prahy pro Novou scénu Národního divadla, je stálým hostem Českého národního symfonického orchestru – v rámci festivalu Prague Proms dirigoval například koncerty Hollywood Night. Stál i před světoznámým Metropole Orchestra. Je autorem houslové kompozice Klíč k zahradám, kterou napsal pro vynikající houslistku Gabrielu Demeterovou (premiéru měla v rámci programu nazvaného Mé filmové lásky). Je členem špičkového jazzového Josef Vejvoda Tria. Výrazná je i Markova spolupráce s Českým rozhlasem, pro který zrealizoval desítky hudebních dramatizací. „Moc bych si přál, abych měl nějaký zaběhnutý kompoziční rituál, jenže nemám. Moje komponování provází spíš pěkný zmatek. Ke skládání využívám veškerý volný čas, zvláště ve chvílích, kdy se blíží termín odevzdání. Tím celkem překonávám i tvůrčí blok, který naštěstí bývá zpravidla jen na začátku práce. Jak se blíží termín, nějakým zázrakem se vždy rozjedu,“ nechal Kryštof Marek nahlédnout do své tvůrčí skladatelské dílny v rozhovoru pro kulturio.cz. „Ve své tvorbě mixuji velké spektrum prvků. Vedle klasiky si beru inspiraci i z dalších stylů, včetně filmové a divadelní hudby, a dalších směrů. Vytvořil jsem si svůj specifický styl. Jediné, co je pro mě důležité, aby hudba byla melodická a srozumitelná. Nejdu na hrany experimentů, a asi bych to ani neuměl,“ dodává.
Před Masarykem spolupracoval na několika krátkometrážních snímcích, ale práce na Masarykovi byla skladatelova první opravdu velká filmová zkušenost. „Filmová hudba by mě i do budoucna velmi lákala, i když si pamatuji, jak jsem byl zpočátku rozladěn, když mou muziku rozstříhali téměř k nepoznání. V divadle je vše na domluvě, zatímco filmu vládne obraz, kterému se vše podřizuje. To mě zaskočilo. Dnes bych s tím už počítal a asi už se ničemu nedivil,“ usmívá se Kryštof Marek.
Spolu s Michałem Lorencem vytvořil u snímku Masaryk skvělou dvojku, sportovní hantýrkou řečeno vynikající deblový pár. V dramatických okamžicích (ať jde o milníky Masarykova života či dějin Československa) se z plátna (či reproduktorů) line samozřejmě muzika dramatická, ale nikoliv agresivní, a k našim uším se dostává jakoby z pozadí. Je tím jistě účinnější, než kdyby do uší řvaly bicí či žestě v divokých rytmech. Lyrické scény doprovází decentní podkres a skutečný vrchol muziky k Masarykovi tvoří scéna, kdy se v Americe na břehu moře setkávají Jan Masaryk s Edvardem Benešem. Divák z ní cítí, že přijde důležitý dějový zlom, a je zvědavý na to, jaký.
Stručně řečeno: hudba filmu Masaryk rozhodně nepřekáží, ba naopak – pomáhá. Je nenápadná, ale přiléhavá, podle pravidel dobré filmové muziky. Nejde o žádnou avantgardu, nedočkáme se zásadních překvapení, je to filmová klasika v tom dobrém slova smyslu.
O klasice se ovšem nedá mluvit u muziky manželů Ireny a Vojtěcha Havlových k filmu Václava Kadrnky Křižáček. Režisér si pro muziku ke svému netradičnímu filmu vybral i autory netradiční muziky. Tah mu vyšel – pro alternativně-hudební duo z toho byl Český lev. A taky přátelství, které trvá dodnes. S tou hudbou to ale mělo být původně trochu jinak. „Pan režisér nás oslovil s tím, že bude chtít jenom velmi malou plochu muziky, asi tak čtyři minuty. Celý film chtěl postavit na zvuku a obrazech,“ vzpomínají Havlovi a pokračují: „Předtím nás neznal. Tak jsme ho pozvali na náš koncert, shodou okolností jsme tenkrát hráli v Muzeu hudby, kde je hezká akustika. Na programu jsme měli naše tanečně-hudební představení. Panu Kadrnkovi se tak líbilo, že začal hudební prostor ve svém filmu rozšiřovat. Nakonec tam je muziky poměrně hodně,“ pochvaluje si dvojice hudebníků. Za zakázku byli Havlovi moc rádi, cítili totiž, že snímek Křižáček je pro jejich hudbu ideální. „Film už byl hotov, a v této fázi, vlastně až nakonec, jsme do procesu vstoupili my. Režisér nám dal volnou ruku a tvůrčí svobodu, mohli jsme hudbu připravit tak, jak jsme cítili, a do míst, ve kterých jsme si ji sami představovali,“ pochvalují si muzikanti. Spolupráce ovšem začala zajímavě, hned u první kompozice došlo k diskusi. „Jako hlavní nástroj jsme si vybrali piano a natočili první kousek, ovšem pan režisér po jeho poslechu řekl: v žádném případě ne piano! Byli jsme hodně zklamaní, protože to byla skvělá skladba, kterou jsme zrovna složili! Pak jsme si ale řekli, že má pravdu, že by to celé opravdu mělo mít jinou atmosféru. Použili jsme harmonium s vokálem, a to už se režisérovi líbilo,“ vybavují si Irena a Vojtěch Havlovi. Od té chvíle bylo prý umělecké i duševní propojení (nejen) komponistů a režiséra jedinečné. „Do dnešních dnů se přátelíme, a to celé naše rodiny, výborně si spolu rozumíme, dá se mluvit o duchovním spříznění. A to třeba i s manželkou pana režiséra, která dělala poprvé v životě velkou filmovou produkci, a podle všeho skvěle!“ pochvalují si muzikanti.
Pro Křižáčka použili Havlovi omezený sortiment hudebních instrumentů. Pro vyjádření základních atmosfér filmu sáhli po smyčcových nástrojích, slyšíme kombinace violy da gamba a cella nebo dvou viol da gamba. „Ty kombinace symbolicky vyjadřují vnitřní svět a cestu hlavních hrdinů: neustálý pohyb, kterým jde člověk životem. A pak se nám stala zvláštní věc – chytili jsme pocitově rytmus kopyt koně! Ani jsme nevěděli, jak se nám to podařilo. Později jsme si uvědomili, že srdce koně tepe ve stejném rytmu jako srdce člověka, a naše hudba tryskala z našeho bijícího srdce. Tak se to spojilo. Pak už bylo jenom důležité nasadit muziku v ten správný moment,“ popisují Havlovi srdeční práci pro film Křižáček. Jak dodávají, sami se přitom učili a objevovali nové věci a překvapivé záležitosti: „Spoustu záležitostí jsme si uvědomili až při té práci. Sami bychom si určitě nesedli a nesnažili se imitovat pohyb koňských kopyt. V naší hudbě nepoužíváme percussiony, všechno máme postavené na architektuře zvuku. Pracujeme s alikvotními tóny a barvami, které jsou dané nástroji. A najednou jsme měli rytmus, jako kdybychom použili rytmické nástroje – a byla z toho kopyta koně,“ vzpomínají hudebníci. Vypadá to jako tvůrčí vnuknutí shůry.
Dodneška se Havlovi tetelí blahem i při vzpomínkách na tvůrčí dialogy s odborníky ostatních oborů. „Například spolupráce s panem zvukařem byla velice zajímavá. Ve filmu jsou ale silně zastoupeny všechny profese a ve výsledku mezi nimi panuje skvělá rovnováha. Možná proto naše muzika tak dobře vyzněla, a taky proto se nám dělalo tak dobře. Propojení všech lidí, propojení tvůrčí práce na všech úrovních, to pro nás bylo nesmírně zajímavé. V pozadí tohoto filmu vznikl takový zvláštní klid. Však je taky ve snímku hodně ticha,“ vypovídají Havlovi o práci na snímku Křižáček.
Režisér Václav Kadrnka slova manželské dvojice Havlů potvrzuje – ať jde o umělecké souznění nebo způsob práce. „Pro mě je zvuk často důležitější složka než obraz. Ve scénáři rozepisuju dlouhé zvukové plochy, zvukem se často snažím obraz i nahradit. Na zvukové partituře filmu se tak pracovalo už od začátku, u literárního scénáře. Film jsme natočili a pak jsme dlouho pracovali na postprodukci,“ vysvětluje Kadrnka. „A hudba manželů Havlových film povznesla ještě výš, do dalších sfér,“ dodává.
Sami Havlovi brali komponování a přiřazování hudby ke Křižáčkovi jako práci s barvami. „Malovali jsme vlastně obraz zvukem, pomocí hudby, muziku vidíme jako impresionističtí malíři. Pokládáme ji do prostoru. Harmonicko-melodická práce tu není tak důležitá jako u klasické, a většinou i filmové muziky. Křižáček je velice specifický film, cítíme ho jako filmovou báseň, pro nás to byla zatím nejzajímavější filmová práce, s jakou jsme se na půdě střední Evropy setkali. Navíc se všichni tvůrci vzájemně respektovali, nikdo se moc necpal dopředu. A to je přece krásné,“ radují se z tvorby i výsledku společné práce.
A radují se i z ocenění Českým lvem: „I proto, že děláme alternativní kulturu a každé ocenění v téhle oblasti zviditelní a poskytne prostor lidem, kteří jdou svojí vlastní cestou. Těm, o kterých se z rádia nebo televize nedozvíme, přitom pracují na jemných úrovních a jsou dobří. A obecně si vážíme všech, kteří se ve svém oboru nebojí jít neobvyklými cestami. Jako třeba Václav Kadrnka ve filmu,“ říkají držitelé Českého lva za hudbu ke snímku Křižáček Irena a Vojtěch Havlovi. Mimochodem – podobně jako s notami to umějí i s kamerou, natočili několik autorských filmů, a některé z nich až v daleké a tajemné Indii!

Nahoru | Obsah