Hudební Rozhledy

Sto let s Leonardem Bernsteinem - Vídeňský epilog

Robert Rytina | 12/18 |Studie, komentáře

„Ve Vídni, tedy ve městě, kde působili Beethoven, Brahms nebo Richard Strauss, považujeme Leonarda Bernsteina za největšího žijícího hudebníka.“
Dlouholetý dramaturg Vídeňské státní opery Marcel Prawy, 1971

Rok se s rokem sešel a náš dvanáctidílný seriál, věnovaný letošním nedožitým stým narozeninám Leonarda Bernsteina, je u konce. Při jeho rekapitulaci si uvědomuji, že se ve své velké většině věnoval především oslavencově skladatelskému odkazu. Možná je to logické; právě Bernsteinova hudba je tím nejdůležitějším, co svého autora spolehlivě přežilo, co dodnes vybízí k novým interpretacím a co je pro hudebníky i posluchače stále zdrojem inspirace. Se vznikem a dalšími osudy Lennyho kompozic je navíc spojená řada pozoruhodných příběhů (v mnoha případech i poměrně dramatických), takže byla tato výseč Bernsteinových aktivit pro mne jako autora seriálu pochopitelně velmi atraktivní. Jak ale stihnout připomenout na posledních zbývajících řádcích „Sta let s Leonardem Bernsteinem“ objekt našeho zájmu také coby jednu z největších dirigentských osobností své doby, nepřehlédnutelného hudebního popularizátora a vlivnou kulturní celebritu, s jakou dnes těžko najdeme srovnání?

Odpověď na tuto otázku jsem nedávno našel na patrně nejzajímavější bernsteinovské výstavě, na jakou lze záhy po překročení hranic naší republiky narazit. V Židovském muzeu ve Vídni (Jüdisches Museum Wien) na Judenplatz je možné od 17. října 2018 do 28. dubna 2019 navštívit expozici s prostým názvem „Leonard Bernstein: Ein New Yorker in Wien“. Tým pod vedením kurátorů Wernera Hanaka a Adiny Seeger vytvořil přehlednou výstavu s podtitulem „Transatlantický milostný román“ a zaměřil se na Bernsteinovy vztahy k Vídni v letech 1946 až 1990, tedy v celém období jeho aktivní dirigentské kariéry. A protože hlavním sdělením expozice je poutavý příběh amerického židovského hudebníka a jeho vztahu k městu, ve kterém se ještě dlouho po druhé světové válce jednotlivci i instituce obtížně vyrovnávali se svou „hnědou“ minulostí, pokládám alespoň stručné shrnutí této historie za odpovídající epilog naší celoroční bernsteinovské odyssey.
Už jeden z autentických výstavních artefaktů – Bernsteinův koncertní frak – má k Vídni (a Lennyho názorům na ni) více než blízko. Oděv totiž pochází z vyhledávaného newyorského módního salonu majitele Otto Perla, který šil pro Bernsteina a další celebrity slavnostní a společenské šaty všeho druhu. Chybělo však málo a Perl by se do Ameriky vůbec nedostal. V roce 1938 byl totiž jako rodilý Vídeňan postižen nacistickým řáděním hned po březnovém anšlusu Rakouska a dostalo se mu té zvláštní výsady strávit několik měsíců v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Když pak po propuštění zažil Perl i hrůzy protižidovského pogromu z 9. listopadu 1938, známého pod názvem křišťálová noc, uprchl i s manželkou Susanne ze země a po strastiplném putování zakotvil v New Yorku, kde opět navázal na svou evropskou minulost luxusního pánského krejčího. Právě od Otto Perla získal Bernstein dosti předpojatý vztah k Vídni jako jednomu z center nacismu a antisemitismu, což mělo podstatný vliv na jeho další jednání.
V letech 1946 a 1947 opakovaně navrhla americká okupační správa v Rakousku vedení Vídeňské filharmonie, aby pozvala novou americkou dirigentskou hvězdu jménem Leonard Bernstein k hostování. Měla proto řadu dobrých důvodů. Orchestr byl totiž pověstný více než loajálním vztahem k Hitlerovu režimu, což se projevilo například nadšeným vyštváním všech židovských hudebníků z řad Vídeňských filharmoniků hned po připojení Rakouska k Říši (nejslavnější z nich, dlouholetý první houslista Arnold Rosé, si následně sice život zachránil, ale dalších šest hráčů holocaust nepřežilo). „Čistě árijský“ orchestr poté často koncertoval s páskami s hákovým křížem na rukávech, a takto ozdoben začal v čase druhé světové války s tradicí, která mimochodem úspěšně pokračuje až dodnes: s tradičními novoročními koncerty z vídeňského Musikvereinu. Velkým příznivcem filharmonie byl v té době i nacistický gauleiter ve Vídni Baldur von Schirach, a nutno říci, že se jednalo o lásku oboustrannou – o tom ale ještě bude řeč.
Nelze se divit, že orchestr s touto pověstí Bernstein nejprve dirigovat odmítl. „Podle mých zpráv sedí ve Vídeňské filharmonii nejméně šedesát procent bývalých nacistů, a se zbytkem města se to má podobně,“ napsal Bernstein ještě v květnu 1947 v dopise přítelkyni Helen Coates. Raději se proto věnoval práci a koncertování s tělesem, které se mělo později stát Izraelským filharmonickým orchestrem, po Blízkém východě. Na „denacifikaci“ Vídeňských filharmoniků se zkrátka dirigent podílet nehodlal a k jeho prvnímu hostování došlo až roku 1948, kdy naopak zrušil své závazky u východoevropských orchestrů (včetně České filharmonie) na protest proti převzetí moci komunisty v daných zemích.
Zmíněný milostný román mezi Bernsteinem a Vídní se tak začal odvíjet až v roce 1966. Tou dobou už byly hlavní válečné šrámy Evropy zaceleny, západ kontinentu si užíval ekonomickou konjunkturu a bylo to znát i na bohatě se rozvíjejícím kulturním životě. Po rozchodu Herberta von Karajana s Vídeňskými filharmoniky a Vídeňskou státní operou v roce 1964 vycítil Bernstein (který si připadal v Evropě stále trochu nedoceněný) příležitost, jak dobýt jednu ze světových hudebních bašt na úkor svého největšího rivala. Své tažení zahájil Lenny ve svrchu jmenovaném roce ve Vídeňské státní opeře, pro níž nastudoval Verdiho Falstaffa a krátce nato i Straussova Rosenkavaliera. To, co následovalo, nebyl jen úspěch, ale doslova triumf. Z Bernsteina se stal rázem miláček Vídně a jeho tvář hleděla z plakátů i výkladních skříní po celém městě. Metropole, jíž zřetelně chyběla vůdčí hudební osobnost, ji našla právě v Bernsteinovi, jemuž se brzy dostalo i nabídky, aby vedl Vídeňské filharmoniky. K tomu se dirigent zavázat odmítl (jeho post hudebního ředitele Newyorské filharmonie byl stále aktuální a smlouva mu vypršela až roku 1969), nicméně slíbil: „Nebojte se – já se vrátím.“

A právě onen zmíněný návrat patří k nejvděčnějším legendám Bernsteinova života... Po svém návratu do Vídně v letech 1969–1970 mu byly svěřeny mimořádně prestižní úkoly: řízení Beethovenovy Missy solemnis sto let po otevření opery nebo nastudování Fidelia ke skladatelovým dvoustým narozeninám. Zároveň podepsal exkluzivní smlouvy s nahrávacími společnostmi Unitel a Deutsche Grammophon, které se týkaly ponejvíce projektů s Vídeňskými filharmoniky. Na této bázi vzájemné důvěry pak vznikla pověst o tom, jak začal Bernstein opět učit Vídeňany hrát a milovat hudbu Gustava Mahlera. „Vídeňská filharmonie, Mahlerův vlastní orchestr, nebyla ochotna a ani nedokázala hrát jeho hudbu, dokud z Ameriky nepřijel člověk, který se do něho převtělil a ukázal jim, jak se to má dělat“, napsaly později londýnské Timesy po jednom z koncertů, na němž Bernstein tančil s taktovkou před Vídeňskými filharmoniky během provozování Mahlerových symfonií. Článek vycházel z informací, ochotně šířených samotnými protagonisty tohoto „Mahlerova vídeňského vzkříšení“. Zatímco sami hráči orchestru se předháněli v ujišťování, že „o to, že jsme si Mahlera zamilovali a spolu s námi i celý svět, se zasloužil jediný člověk, a to Bernstein“, sám mistr dával pro rakouské televize rozhovory, během nichž s nezbytnou cigaretou v ruce sděloval, že „se cítí být za Mahlera trochu zodpovědný. Než jsem se objevil, tihle chlapci z něj nezahráli ani stránku.“ To celé je ovšem, objektivně a racionálně konstatováno, naprostý nesmysl. Jak uvádí Norman Lebrecht ve své knize Mýtus jménem Maestro, hrála se Mahlerova hudba ve Vídni v letech 1945 až 1970 téměř nepřetržitě a u Vídeňských filharmoniků ji dirigovaly osobnosti typu Josepha Kripse, Bruna Waltera, Rafaela Kubelíka, Karla Böhma, Georga Soltiho, Claudia Abbada, Zubina Mehty a dalších. Co bylo tedy důvodem pro vznik pověsti, kterou tak ochotně Bernstein i filharmonici potvrzovali? Nepochybně obchod, výhodný pro obě strany. Bernstein získal pověst umělce, který u možná nejslavnějšího orchestru na světě dokázal to, co nikdo jiný, a zařadil se tak definitivně do pomyslné superligy světových dirigentů. Vídeňští filharmonici pak zabili několik much jednou ranou: očistili se od dávného vyhnání Gustava Mahlera od jejich dirigentského pultu tím, že „ho konečně plně docenili a zamilovali si ho“, i od vlastní pronacistické minulosti, která jim stále bránila vrátit se plnohodnotně na světová koncertní pódia i do nahrávacích studií. Nezapomeňme, že ještě v době, kdy si začal Bernstein cílevědomě budovat svou vídeňskou kariéru, řídil po ekonomické stránce Vídeňské filharmoniky Helmut Wobisch, někdejší člen SS i říšské bezpečnostní služby SD. Na aktuální výstavě ve vídeňském Židovském muzeu se lze o něm dozvědět zajímavý detail: přestože se s Bernsteinem vzájemně respektovali a Lenny ho žertem nazýval „Můj nejmilejší nácku“, podařilo se Wobischovi před dirigentem utajit příhodu, kvůli níž by americký maestro velmi pravděpodobně svou spolupráci s orchestrem okamžitě zrušil. V roce 1967 byl propuštěn z vězení už zmíněný bývalý vídeňský gauleiter Baldur von Schirach a členové Vídeňských filharmoniků pojali výtečný nápad jít ho navštívit a složit mu hold. Podotýkám, že se bavíme o člověku, který je autorem následujícího výroku z roku 1942: „Pokud byste mi chtěli vyčítat, že jsem deportoval z Vídně desítky tisíc Židů do východního ghetta, musím podotknout, že tento krok vidím jako aktivní příspěvek k evropské kultuře.“
V oficiálních politických kruzích Rakouska ovšem požíval Bernstein nemalý respekt, a kancléři Bruno Kreisky i Franz Vranitzky si velmi vážili faktu, že je Lenny označil za své přátele. Dlouholetý vídeňský primátor Helmut Zilk ztvrdil dirigentovo výjimečné postavení v rakouském kulturním životě udělením „Čestného občanství města Vídně.“ Stín nacistické minulosti vstoupil mezi Bernsteina a Vídeň opět až v roce 1986, kdy se stal novým rakouským prezidentem Kurt Waldheim. Kvůli zveřejnění dokumentů, svědčících o jeho podílu na protipartyzánských operacích a deportacích Židů do vyhlazovacích táborů v Řecku v roce 1943, se Bernstein až do své smrti odmítal s Waldheimem při jakékoli příležitosti setkat...
Uvedené povídání o „dobytí Vídně“ budiž jedním z mnoha důkazů o tom, jak bezprecedentně výjimečnou postavou Leonard Bernstein ve druhé polovině 20. století byl. Charismatický hudebník, který by ovlivňoval nejen kulturní život, ale i veřejné mínění takřka na všech místech, na která vstoupí, je zřejmě neopakovatelným fenoménem, spojeným už na věky právě jen se jménem Bernstein. I to je důvodem, proč jsme „Lennymu“ a jeho nedožitým kulatinám věnovali tento seriál. Díky své hudbě, zaznamenaným dirigentským kreacím a dalším důkazům své velikosti je s námi Bernstein přítomen i nadále, takže nezbývá než mu popřát: Šťastnou cestu do druhé stovky, Lenny!

Nahoru | Obsah