Hudební Rozhledy

Irena Troupová

Magdalena Živná | 01/19 |Rozhovory

Irena Troupová

Ačkoliv nevystupuje na prestižních operních jevištích ani se pomocí „crossover“ projektů nesnaží získávat masové publikum, patří sopranistka Irena Troupová už řadu let mezi nejžádanější české pěvkyně, a to nejen na domácích, ale i na evropských pódiích. Vedle krásného ohebného hlasu, který si díky vytříbené technice stále udržuje svoji jedinečnou kvalitu, je toho důvodem jistě i její široké repertoárové rozpětí, které sahá od hudby renesance a baroka až po hudební „modernu“. V ní se soustavně věnuje zejména písňovému odkazu tzv. terezínských skladatelů, především Viktora Ullmanna (1898–1944), jehož kompletní písňovou tvorbu před třemi lety se svým klavírním partnerem Janem Duškem jako první v ČR nahrála na CD. A tento repertoár v podání Ireny Troupové a Jana Duška také zazní na prestižním koncertu, který se 27. 1. u příležitosti Mezinárodního dne památky obětí holocaustu uskuteční v Berlíně.

  • Paní Troupová, vzhledem k vašemu aktuálnímu koncertnímu termínu v Berlíně začněme Viktorem Ullmannem. Přestože tvorba jeho a skladatelových dalších souputníků už v posledních letech nachází cestu i na česká koncertní pódia, vy jste jako první u nás nahrála monotematické CD album s tímto repertoárem, tedy kompletem písní pro soprán Viktora Ullmanna. Co vás k tomuto jistě odvážnému kroku vedlo?
    Už když jsem na filozofické fakultě studovala hudební vědu, objevila jsem ve zdejší knihovně notový materiál s písněmi terezínských skladatelů a byla jsem fascinována touto u nás v té době zcela neznámou hudbou. Během svého patnáctiletého pobytu v Berlíně jsem se sice takřka výhradně věnovala staré hudbě a na nic jiného jsem prakticky neměla čas, ale po návratu do Čech jsem dostala několik příležitostí svůj repertoár začít rozšiřovat, a tak jsem se také vrátila k tomuto svému dávnému „objevu“. A zaměřila se nejdříve na písně Viktora Ullmanna, které mě doslova uchvátily. Proto jsem se rozhodla je představit jako komplet.
  • A proč jste si jako klavírního partnera vybrala právě Jana Duška?
    Mladého pianistu a skladatele Jana Duška jsem poznala, když mě Orchestr BERG pozval k interpretaci Duškovy skladby Chalomotjehudi’im, a při korepeticích hebrejského textu jsem rychle zaregistrovala nejen jeho doprovázečskou pohotovost, ale i mimořádnou schopnost skutečné empatie vůči zpěvákovi – což se také odrazilo na úspěchu této naší první spolupráce. A tak když jsem plánovala ullmannovské CD, oslovila jsem ho a on nabídku přijal, protože i jemu – nejen jako pianistovi, ale i jako skladateli – je moderní hudba 20. století samozřejmě velmi blízká. A od té doby, tedy už šest let, je mým stálým klavírním partnerem, který ale terezínské skladatele interpretuje i sólově.
  • Písně Viktora Ullmanna a jeho současníků od doby vzniku zmíněné nahrávky uvádíte pravidelně také na koncertech doma i v zahraničí, například v Mnichově, Bayreuthu či vloni na Pražském jaru. Tyto programy ale stále obměňujete a doplňujete i zcela neznámými jmény. Mám na mysli například Hanse Winterberga, dalšího pražského židovského skladatele, který Terezín naštěstí přežil, ale po válce se u nás po jeho jméně slehla zem. Jak jste objevila tohoto skladatele?
    Objevila jsem ho v odborné literatuře. A skrze vlastní intenzivní rešerše jsem pak našla Petera Kreitmeira, přímého potomka tohoto umělce, a přes sociální sítě se mi podařilo ho kontaktovat. Byl velice vstřícný, umožnil nám písně svého dědečka nastudovat, přijel i na náš pražský koncert.
  • Mohla byste život tohoto nově objeveného autora, kterého budete zpívat i v Berlíně, trochu přiblížit?
    Velice ráda. Hans Winterberg se narodil v Praze do židovské rodiny, ale vyrostl bez bližšího vztahu k židovské obci. Hudbu studoval mimo jiné u Aloise Háby. Oženil se s pražskou – nežidovskou – německou pianistkou Marií Maschat a nebýt příchodu Hitlera, prožili by asi běžné manželství. Takhle ale po vzniku protektorátu museli čelit tlaku na rozvod. Dlouho odolávali, a to téměř do konce války. Rozvedli se až koncem roku 1944. Winterberg byl pak deportován do Terezína a podařilo se mu přežít. Jeho bývalá manželka spolu s dcerou byly ovšem po válce jako Němky odsunuty. On je po návratu z Terezína chtěl vyhledat, a tak si zažádal o pas, aby mohl vycestovat do Německa. S manželkou se v Bavorsku setkal, nějakou dobu spolu žili, ale vztah už nefungoval. Poté se oženil ještě třikrát, poslední manželství bylo poznamenáno hlavně strachem z přiznání k židovství. Winterbergovy skladby se nakonec ocitly v Sudetoněmeckém archivu v Regensburgu a nikde nesmělo být uvedeno, že se jedná o židovského autora. Až před 6 lety se o jeho díle dozvěděl přímý vnuk pan Kreitmeir a toto dědictví převzal. To celé je pro mě úplně neskutečný příběh.
  • Když už jsme u toho hudebního objevování, které je vaší oblíbenou činností, máte na svém kontě ještě jeden pozoruhodný primát, který se odehrál v Praze na počátku roku 2016. Mám na mysli vaši nahrávku pro Český rozhlas – tedy vlastně novodobou světovou premiéru – dosud neznámé skladby W. A. Mozarta, objevené krátce předtím v Českém muzeu hudby.
    O téhle události se přede dvěma lety hodně psalo. Německý muzikolog Herrmann v únoru 2016 v on-line katalozích Českého muzea hudby náhodou objevil dosud neznámou malou vokální skladbu pro soprán a cembalo z roku 1785, pod níž byli podepsáni tři skladatelé – Mozart, Salieri a jakýsi Cornetti, jehož pravé jméno neznáme. Podle dobových pramenů ji tito skladatelé vytvořili jako výraz radosti nad uzdravením tehdy ve Vídni velmi populární anglické zpěvačky Nancy Storace. Ani ČMH ani Český rozhlas po tomto objevu nezaváhaly a již v březnu mě oslovily, zda bych chtěla tuto skladbičku – spolu s cembalistou Lukášem Vendlem – nahrát. Samozřejmě jsem souhlasila a byla to krásná a zajímavá práce.
  • Tím se dostáváme trochu dále do hudební i vaší osobní minulosti. Nejprve v Čechách a poté za pobytu v Německu jste se vyprofilovala především jako specialistka na starou hudbu, takže dnes tuto tzv. historickou nebo poučenou interpretaci i sama vyučujete. Které osobnosti v této oblasti na vás měly největší vliv?
    V těch úplných začátcích ještě tady v Čechách to byl nejprve náš přední muzikolog Martin Horyna, v jehož sboru Dyškanti jsem začínala, a po přechodu do Prahy Pavel Klikar, který mě angažoval do svého souboru Musica antiqua Praha, v té době našeho nejvýznamnějšího hudebního uskupení, věnujícího se barokní hudbě. Od obou jsem se tehdy naučila opravdu mnoho, takže po přesídlení do Německa jsem už měla na čem stavět. A tady přišly další skvělé nabídky a spolupráce z oblasti staré hudby. Ráda vzpomínám například na dirigenta Howarda Armana a na projekty s jemu blízkou Heinrich-Schütz-Akademie, s nimiž jsem také natočila dvě CD. Pak jsem zažila i spolupráci s Thomasem Hengelbrockem na bachovském repertoáru, která byla také velmi příjemná. Joshua Rifkin v Basileji byl zase trochu jiný šálek kávy. Ten je znám jako hudební extrémista, ale já se snažila i jeho na první pohled trochu extrémní požadavky pochopit, což se mi, myslím, podařilo. Pravda ovšem je, že jsem se touto specializací na starou hudbu ocitla tak trochu „zaškatulkovaná“, což bylo v Německu tehdy běžné, a nabídek z jiného soudku mnoho nebylo. O to více jsem vítala jakékoliv vybočení, jako když mě například oslovil klavírista Tomáš Spurný, bratr dirigenta Vojtěcha, který se intenzivně zabývá německy mluvícími skladateli z českých zemí 19. století – například J. M. Wolframem nebo V. J. Veitem – abychom spolu prováděli jejich hudbu.
  • V roce 2007 jste přesídlila do Prahy. A i když důvody této změny byly především osobní, znamenal pro vás tento krok zároveň i ono kýžené vykročení ze zmíněné hudební „škatulky“ a otevřely se vám nové repertoárové obzory. Byla i tato změna pozitivní?
    Samozřejmě. Měla jsem to štěstí, že hned po návratu domů na mě čekala skvělá nabídka na nahrávku neznámé opery Bohuslava Martinů Le Jour de Bonté s dirigentem Milanem Kaňákem a já se ke své radosti rázem ocitla v jiném hudebním světě. A i když tato nahrávka vznikala ve velmi dobrodružných podmínkách, dirigent Kaňák ji zvládl skvěle a také se CD po zásluze dočkalo několika mezinárodních ocenění. To byl velmi potěšující umělecký start do mého nového života v Praze. Od Martinů už pak nebylo daleko k dalším autorům 20. století i k hudbě skutečně soudobé. Takže od té doby mám příjemně pestrý koncertní provoz: baroko-komorní i operní, klasicistní písně s kladívkovým klavírem, tradičnější hudbu 20. století v písních s klavírem či orchestrem a opravdu soudobou hudbu.
  • A jaké tedy byly ty pro vás nejvýznamnější koncerty či nahrávky z moderního repertoáru?
    Samozřejmě mimořádným zážitkem pro mě byl například v roce 2012 koncert a posléze i nahrávka písní Geraldiny Muchové k jejím 95. narozeninám, ke které mě přizval dirigent Andreas Sebastian Weiser. Ten mě také vzal na návštěvu do onoho slavného domu rodiny Muchovy na Hradčanech, kde jsme si s paní Geraldinou povídaly o jejích skladbách. Protože ty písně napsala na texty Johna Webstera, tedy renesančního básníka, musela jsem s ní i některá textová místa ve staré angličtině konzultovat, ale aspoň jsem pak tu dikci měla zaručeně posvěcenou.
  • V posledních letech také například úzce spolupracujete s českým skladatelem Markem Kopelentem, jemuž jste nazpívala už dvě CD a provedla i řadu jeho děl koncertně. Čím je vám blízká jeho hudba?
    Na začátku byla hlavně zvědavost a také úcta, protože Marek Kopelent je uznávaná osobnost české hudby. Ale časem jsem, myslím, začala skutečně chápat jeho hudební řeč, a tak mě interpretace jeho hudby opravdu těší. Například, když jsme v kostele sv. Vavřince v r. 2013 uváděli jeho singšpíl Musica, což je dílo pro jednu zpěvačku a dva herce (s instrumentálním doprovodem). A i když to byla práce náročná, protože jsme všichni celou dobu na pódiu, nebyla jsem na konci nijak vyčerpaná, ba naopak. Takže jsem dospěla k názoru, že pro soudobou hudbu asi mám trochu buňky a ráda ji zpívám. Asi proto, že je to vždy neprobádaná krajina a já se těším, čím mě překvapí.
  • A závěrem prosím o obvyklý výhled do blízké budoucnosti.
    Letos mě čeká několik zajímavých nabídek a spoluprací, a zase budou mít onen repertoárový rozptyl, o kterém jsem už mluvila. Nejprve to bude další projekt se souborem soudobé hudby Brno Contemporary Orchestra, při kterém budeme v červnu v Brně mj. premiérovat novou skladbu od Ondřeje Štochla. S tímto orchestrem pak také v létě vystoupím na Maltě, kde budu zpívat Györgye Ligetiho. Také na léto jsem dostala nabídku na vystoupení s naším ullmannovským programem v Izraeli. No a z toho druhého soudku mého repertoáru bude zase vsrpnu několik představení se souborem Musica Florea a s Markem Štrynclem v českokrumlovském zámeckém divadle, kde budeme uvádět Händelovu operu Terpsicore.

    A já vám k těmto i dalším úkolům přeji mnoho úspěchů a děkuji za rozhovor.

    Irena Troupová
    Narodila se v Českých Budějovicích v rodině, která, byť amatérsky, intenzivně pěstovala hudbu. Zpívala ve zdejším souboru staré hudby Dyškanti pod vedením Martina Horyny, muzikologa, specializovaného na hudbu renesance a raného baroka, poté začala soukromě studovat u prof. Terezie Blumové sólový zpěv. V roce 1985, po příchodu do Prahy, začala vystupovat i nahrávat CD s renomovaným souborem Musica antiqua Praha Pavla Klikara a paralelně na FF UK absolvovala studium hudební vědy. V letech 1991–2007 žila v Berlíně a naplno zde rozvinula svoji dráhu sólové zpěvačky staré hudby. Spolupracovala zde na prestižních projektech koncertních i gramofonových s renomovanými soubory a dirigenty (Schütz-Akademie, dirigenti Howard Arman, Joshua Rifkin, Thomas Hengelbrock, Schola Cantorum Basiliensis, a další). Po návratu do Prahy se plynule zapojila do domácího hudebního života a začala také na brněnské JAMU vyučovat historickou interpretaci. Zároveň ale svůj repertoár staré hudby stále více rozšiřovala o oblast tvorby moderních skladatelů 20. a 21. století. Z těch českých se například soustavně věnuje dílu Marka Kopelenta, její pozornost ale patří i písňovému odkazu tzv. terezínských skladatelů. Jako první v České republice nahrála v roce 2014, spolu s klavíristou Janem Duškem, monotematické dvojalbum s těmito skladbami – komplet písní pro soprán a klavír Viktora Ullmanna s názvem Těžké je opustit krásu (ArcoDiva, 2015).

    Nahoru | Obsah