Hudební Rozhledy

Festival Janáček Brno 2018

Helena Havlíková | 01/19 |Festivaly, koncerty

Uprostřed Iveta Jiříková (Šárka)

ÚVODEM
Programová linie šestého ročníku mezinárodního divadelního a hudebního bienále Janáček Brno vycházela ze stého výročí české státnosti a na rozdíl od předchozích let s rozkrýváním mezinárodních janáčkovských souvislostí se letos koncentrovala na tvorbu tohoto Mistra.
Osu festivalu tvořilo kompletní uvedení všech Janáčkových oper (nikoli všech verzí) – od jeho vyrovnávání se s romantismem v Šárce, folkloristického uchvácení v Rákošovi Rákoczym a Počátku románu i secesní dekadenci v Osudu po jeho „kánon“ šesti oper, díky kterým se z Janáčka stal náš nejhranější operní skladatel. A sérii představení doplnila ještě scénická verze písňového cyklu Zápisník zmizelého. Na Janáčkově operním kompletu se podílela nejen všechna tři naše národní divadla – pražské, brněnské a ostravské, ale i zahraniční soubory (vlámská, poznaňská a velšská opera a belgický Muziktheater Transparant) a umělecké školy (Konzervatoř Brno a JAMU).

V operní linii festivalu se brněnská opera prezentovala také svou novou inscenací Libuše Bedřicha Smetany. A příležitost dostali také mladí skladatelé – na festivalu byl poprvé uveden Falstaff Jiřího Najvara a Neznámá Daniela Šimka. Také dramaturgie patnácti koncertů orchestrálních, komorních, sborových a pěveckých recitálů se zaměřovala především na Janáčkovu tvorbu, zazněla i díla Smetanova, Bohuslava Martinů, Josefa Suka nebo Miloslava Kabeláče v interpretaci klavíristů Jana Jiraského, Jitky Čechové, Martina Kasíka a Thomase Adèse, Haasova smyčcového kvarteta, pěvců Václavy Krejčí Houskové, Lucie Kašpárkové nebo Tomáše Krále i různých folklorních souborů.
Pochválit zaslouží celá série výstav, které k festivalu připravil Jiří Zahrádka, kurátor Janáčkova archivu Moravského zemského muzea, editor mnoha vydání Janáčkových notových materiálů a mimo jiné autor zajímavé publikace o vztahu Leoše Janáčka k brněnskému Národnímu divadlu, jejíž druhé vydání právě vyšlo. Nejprve byly v Janáčkově domě, dnes Památníku Leoše Janáčka, ve kterém je zachována jeho pracovna, vystaveny alespoň na pár dní originály Janáčkových autografů a dalších dokumentů spojených s Příhodami lišky Bystroušky. Výstava Doma u Janáčků pak většinou vůbec poprvé veřejnosti zpřístupnila Janáčkovy osobní předměty – buřinku, jeho typickou kšiltovku, kabát, taktovku, hodinky s portrétem dcery Olgy a pramenem jejích vlasů, miminkovské oblečení obou dětí, které tak brzo zemřely, nebo kuchařku. Do té si hospodyně Mářa mezi recepty poznamenávala nejen Janáčkovy chutě (prý se ošklíbal na špenát, ale rád si pochutnával na zvěřině), ale i situace z Mistrova života, takže mezi receptem na kančí pracičky píše, jak se Janáček vrátil rozzlobený ze zkoušky. Další výstavy byly přímo v Janáčkově divadle s ukázkami Janáčkových partitur, které dokumentovaly vývoj jeho rukopisu, nebo v Redutě s Janáčkovými brněnskými fotografiemi. Bylo to výborné doplnění festivalu, protože výstavy prohloubily pohled na Janáčkovo dílo také o jeho přiblížení jako člověka.
Festival Janáček Brno s vročením 2018 přesvědčil, že má smysl koncentrovat do této moravské metropole různé interpretace Janáčkova díla a nahlížet na ně v různých kontextech. Renomé tohoto bienále zřetelně stoupá a z hojné účasti zahraničního publika bylo zřejmé, že se festival stal janáčkovským „magnetem“.

FESTIVALOVÉ ZAHÁJENÍ BYSTROUŠKOU

Zahájení festivalu patřilo Příhodám lišky Bystroušky v hudebním nastudování Marka Ivanoviće a v režii Jiřího Heřmana (17. 11., Janáčkovo divadlo). Touto premiérou Národní divadlo Brno zároveň slavnostně otevřelo po roce a půl nově zrekonstruované Janáčkovo divadlo. Druhé představení díky záznamu na portálu Opera Vision hned druhý den mohli vidět také zájemci z celého světa.
Jiří Heřman se díky své vytříbeně vycizelované poetice vypracoval mezi naše přední operní režiséry. Pro jeho koncepce bývá typické další domýšlení příběhů do inscenovaných oper (např. jeho brněnským nastudováním Tosky se paralelně prolíná osud její slavné představitelky Marie Callas nebo do Smetanovy Libuše vkomponoval všech jedenáct našich prezidentů). Třebaže i tentokrát Heřman vyšel ve své koncepci z díla a s ním spjatých skutečností, nechal se až zahltit zvolenými brněnskými reáliemi ve vztahu k autorovi předlohy, novináři a spisovateli Rudolfovi Těsnohlídkovi natolik, že jim obětoval i Janáčkovo poselství nekonečné životadárné obrody vesmírné přírody a do značné míry také humor založený kresbami Stanislava Lolka.
Východiskem se inscenátorům stal domov pro opuštěné děti Dagmar, který v roce 1929 v Brně vznikl z iniciativy právě Rudolfa Těsnohlídka, muže s celoživotním traumatem syna společensky vyloučeného pohodného, muže, kterému tragicky zemřely manželky a on sám spáchal sebevraždu, měl drsnou zkušenost s nalezením pohozeného nemluvněte před Štědrým dnem (což ho vedlo k založení tradice vánočních Stromů republiky se sbírkou na pomoc dětem bez domova).
Prostor scénograf Dragan Stojčevski vymezil ze tří stran vysokými bílými zdmi s jediným malým kulatým oknem převzatým právě z architektury domova Dagmar. Z jeviště však spíše než domácká útulnost vyzařoval nepřívětivý nehostinný pocit přísně vedeného zařízení, jakkoli si tu děti hrají s plyšovými zvířátky nebo dřevěnými husami, jelínky, bažanty, ježky, které za sebou tahají na kolečkách. Heřman se tím sice nápaditě zbavil zvířecího pitvoření, ale ten pocit posmutnělosti ještě posílila situace, když Revírník, který inscenaci otevírá jako pečovatel v dětském domově, místo chycení vzpouzející se Malé Bystroušky v lese sebere zrzavé holčičce (z domova) plyšovou lišku a s výhružně výsměšným „cha-cha-cha“ ji nechá stát smutnou, opuštěnou, plačící.
Revírníkovi pak plyšová liška „oživne“ jako půvabná dívka s maskou lišky na obličeji a on sleduje její životní příběh, než ji záludně revolverem odstřelí pytlák Harašta. A příběh hračky/Bystroušky se mu v představách začne prolínat se zkušenostmi fořta i s jeho vlastním životem s manželkou, kterou má pořád rád a co chvíli ji dobrácky plácne přes zadek, zatímco ona jeho pošetilosti příliš nesdílí, dokonce mu několikrát uštědří facku. S pánví nad hlavou honí paní Revírníková nezbednou lišku, ale po většinu času, pohodlně usazená v křesle, plete šály v zrzavé barvě i pro malá Bystrouščina liščata.

Inscenaci tak celkově opanovala spíše těsnohlídkovská melancholie, nostalgie. Pro operu klíčové spojení s přírodou se omezilo na průhled oknem a rozevření praskliny ve zdech, kdy se zdi zvednou, aby se touto průrvou na jeviště nahrnul sbor ve zvířecích maskách nebo s křídly efemérních vážek. Jenže po několikerém opakování tento efekt ztratil na působivosti, i když ho posílil mnohotvárný světelný design Daniela Tesaře.
Janáčkovo smířlivé poselství neotevřelo ani hudební nastudování Marka Ivanoviće. Pod jeho vedením převažovala strohá úsečnost, příkrá věcnost, kterou nevyvážil v této opeře tak podstatnou srdečností a emocemi milostných scén. A bylo až s podivem, že Orchestr Janáčkovy opery, který má Příhody lišky Bystroušky v různých nastudováních na repertoáru po desetiletí průběžně, se při premiéře dopouštěl tolika nepřesností v souhře.
Kladem inscenace bylo obsazení. Svatopluk Sem je sice mladším Revírníkem, než bývalo zvykem, ale svým měkkým barytonem přesvědčil, že je vhodným interpretem této role, jak ostatně předvedl i v nastudování na Otáčivém hledišti nebo v pražském Národním divadle. Jana Šrejma Kačírková má svítivý soprán „emancipované“ Bystroušky a Václava Krejčí Housková chlapáctví zamilovaného Zlatohřbítka. Typově skvěle byli vybráni Revírníkovi kumpáni, v brněnské inscenaci ale s až příliš zdůrazněným opilstvím: Ondřej Koplík se světlým tenorem pro melancholického ztroskotance Rechtora alias Komára a Jan Šťáva s hutným basem pro Faráře alias Jezevce. Také Daniela Straková Šedrlová výborně vystihla režisérovu představu paní Revírníkové. A sympatie publika si vysloužily šikovné děti – Petr Hrůša jako neposedný Skokánek a Julie Šebestová jako lištička.

Festival Janáček Brno 2018 – Leoš Janáček: Příhody lišky Bystroušky. Hudební nastudování Marko Ivanović, režie Jiří Heřman, scéna Dragan Stojčevski, kostýmy Alexandra Grusková, světelný design Daniel Tesař, dramaturgie Patricie Částková, sbormistryně Klára Složilová Roztočilová, sbormistryně Dětského sboru Brno Valerie Maťašová, pohybová spolupráce Kateřina Nováčková. Edice UE 33548 Jiří Zahrádka. Premiéra 17. 11. 2018, Janáčkovo divadlo.

ŠÁRKA – DVAKRÁT STEJNĚ I JINAK

Do festivalového kompletního uvedení všech oper Leoše Janáčka byla zařazena i Šárka, a to hned dvakrát v nastudování brněnského experimentálního souboru Opera Diversa. Nešlo však o uvedení dvou Janáčkových verzí této opery, ale pouze té první z roku 1887: nejprve koncertně (21. 11., Divadlo Reduta) a následně scénicky (22. 11., Divadlo Reduta) s doplněnou instrumentací Ondřeje Kyase, jednoho ze zakladatelů Opery Diversa, v režii Kristiany Belcredi, kmenové režisérky tohoto souboru. A obě provedení nastudovala se svým muzikantským entuziasmem a pečlivostí další klíčová osobnost Opery Diversa – její šéfdirigentka Gabriela Tardonová.
Tato Janáčkova první opera vznikla až nedočkavě rychle po Janáčkově vzplanutí pro libreto Julia Zeyera podle pověsti o krvavém sváru žen a mužů po smrti kněžny Libuše. Text vycházel na pokračování v časopisu Česká Thálie během ledna 1887 a už počátkem srpna téhož roku, tedy za pouhého půl roku, Janáček poslal hotový particell opery k posouzení Antonínu Dvořákovi. A to stihl zredukovat Zeyerův text, který by vystačil na pětihodinovou wagnerovskou operu, na janáčkovskou krátkost pouhých 70 minut. Instrumentovat ji ale nezačal. Jak s hlubokou erudicí popisuje vznik a další osudy Šárky Jiří Zahrádka, Dvořák si dal trochu na čas, ale na konci října vyzval Janáčka, aby za ním přijel do Prahy. A jen od Janáčka víme, že hodnocení prý dopadlo dosti dobře.
Jenže Janáček narazil u Julia Zeyera, zřejmě nevrlého z toho, že jeho libreto odmítl nejen Dvořák, pro kterého ho psal, ale i Bedřich Smetana – a teď se ho ujal nějaký brněnský začátečník. A Janáčkovi ke zhudebnění svolení neudělil. Jenže Janáček byl operou tak zaujatý, že se pustil do úprav a instrumentace. Asi za rok ho však nadšení přešlo, instrumentaci závěrečné proměny nedokončil a operu uložil do své pověstné truhly. A nevyburcovala ho ani soutěž Družstva Národního divadla v roce 1895 na novou operu na téma z českého života. Toho naopak využil Zdeněk Fibich a jeho Šárka, ovšem na libreto Anežky Šulcové podle Vrchlického, měla premiéru v pražském Národním divadle v roce 1897 (a Janáčkův rozbor této opery vyšel v roce 1899 v Hlídce).
Janáček se ke své Šárce znovu vrátil až po třiceti letech, po prosazení Její pastorkyně v Praze, když se v roce 1918 chystalo její uvedení ve Vídni. S pomocí svého žáka Osvalda Chlubny, který dokončil instrumentaci, operu dál upravil a dokončil – tedy už jako slavný autor. Tato verze měla premiéru v Brně v roce 1925. Z toho všeho je zřejmé, že Janáček nepovažoval Šárku (na rozdíl od následujícího Počátku románu) za začátečnický pokus.
Festivalová dramaturgie se rozhodla pro první, pouze onu klavírní verzi Šárky z roku 1887, kterou Janáček dal zhodnotit Dvořákovi. Koncertní provedení v Mozartově sále Reduty – navzdory názvu souboru Opera Diversa – pietně ctilo klavírní verzi, a to i v obsazení Šárky velkým dramatickým sopránem Ivety Jiříkové. Šárka je skutečně – přes svou krátkost – hrdinská opera pro velké hlasy. Jak vystihl v roce 1924 muzikolog Vladimír Helfert, Šárka byla v onom roce 1887 nejdokonalejší a stylově nejčistší českou tragickou operou z této doby vedle Nevěsty messinské. A při prvním brněnském provedení byla ne nadarmo označena jako bohatýrská zpěvohra. Nehledejme v hudbě Šárky Janáčka Její pastorkyně a dalších oper, ale spíše návaznost na Smetanovu Libuši a právě na Zdeňka Fibicha. Nicméně toto klavírní provedení bylo spíš raritou pro janáčkovské specialisty a nadšence, navíc akustika Mozartova sálu a židle pro diváky v bezprostřední blízkosti před sólisty ještě umocnily zásadní nepoměr mezi velkými operními hlasy a pouhým klavírem v nevýrazné interpretaci Jitky Houfové.
Při scénickém provedení už Opera Diversa svou odvahu k experimentu nezapřela. Ondřej Kyas se při instrumentaci ještě držel Janáčkových not s tím, že v malém orchestřišti divadelního sálu Reduty neměl k dispozici velký symfonický orchestr, pro který byla nakonec druhá verze Šárky dokončena, ale musel vystačit s několika málo houslemi a violami, základní sestavou dechových nástrojů a s harfou. Nejanáčkovský zvuk použil v baskytaře, vibrafonu a baterii bicích. Režisérka Kristiana Belcredi se ovšem rozmáchla a zasadila inscenaci do současnosti, kdy místo průčelí hradu, hrobky, divokého pustého údolí a nádvoří Vyšehradu vidíme moderní pracovnu bosse Přemysla s notebookem, kávovarem, všichni intenzivně mobilují – jen kmen stromu jako podstavec pod sklo konferenčního stolku a pahýl stromu, na kterém je umístěna vitrína s revolverem, upomínají na původní prostředí příběhu.
Vznikl tak dráždivý kontrast. Fungoval, stejně jako aktualizace tématu. Vždyť do jakých dimenzí se dnes vymklo feministické hnutí v tažení MeToo. A Kristiana Belcredi přesně odpozorovala dnešní snadné vyměňování portrétů osobností, na které se tak snadno a rychle zapomene, dokázala vystihnout závislost lidí na mobilech, které jsou pro ně důležitější než realita života kolem nich. Zaměřila se na střet mužského sebestředného machismu a zbytnělého ega s feministickým hysterčením, ve němž se zmítají Šárka a Ctirad, kteří se přesto do sebe zamilují a skončí tragicky. Jen škoda, že sólisté ke svým pěvecky velmi obtížným partům nedokázali – na rozdíl od sboru – přidat i civilnější herectví. Sopranistka Iveta Jiříková a tenorista Dušan Růžička zatížili Šárku a Ctirada příliš patetickým výrazem. Barytonista Roman Hoza jako Přemysl a Pavel Valenta alespoň své hlasy tolik neexponovali. Sbor byl ovšem výborný po všech stránkách.
Kristiana Belcredi tak dokázala po osmi letech přijít s novým a aktuálním konceptem této verze Šárky: v roce 2010 ji pro festivalovou produkci Komorní opery JAMU koncipovala úplně jinak, když souboj o moc soustředila kolem velkého „praslovanského“ dřevěného stolu a zdůraznila osudový konflikt nenávisti a lásky.

Festival Janáček Brno 2018 – Leoš Janáček: Šárka. Koncertní a scénické provedení. Hudební nastudování Gabriela Tardonová, režie Kristiana Belcredi. Opera Diversa. 21. a 22. 11. 2018, Divadlo Reduta.

POČÁTEK ROMÁNU A RÁKOŠ RÁKOCZY

Druhou Janáčkovou operou byl Počátek románu, který vznikl v roce 1891 společně se zpívaným baletem Rákoš Rákoczy. Provedení těchto svých folklorních scénických skladeb, vlastně na děj naroubovaných lidových tanců a písniček, se Janáček dočkal hned – Rákoše Rákoczyho dokonce nastudovalo v roce jeho dokončení pražské Národní divadlo. Ale spíš jako národopisný doplněk pražské Jubilejní výstavy, která měla kromě zdaru českých podnikatelů demonstrovat i moravský folklor. A úspěch při osmi reprízách spíš než jednoduše instrumentované písničky a tance měla dvojice tehdejších největších hereckých es Národního divadla – Jindřich Mošna a Eduard Vojan. Ti totiž dodali činoherní satirická extempore o šejdíři Rákoczym, jakési slovácké variantě vychytralého revizora.
Počátek románu, který se Janáček snažil v Národním divadle k Rákošovi také prosadit, ovšem kapelníci Národního divadla Mořic Anger a Adolf Čech hodnotili s despektem a k provozování bez okolků „neodporučili“. Operu uvedli v roce 1894 v Brně, i když po průtazích, protože Janáček svými operními kritikami o brněnských produkcích pourážel kde koho a mnohým se pak pochopitelně moc nechtělo pod jeho vedením skladatelovu operu studovat. Ovšem zatímco ke své prvotině Šárce se Janáček později vracel, za toto folklorní pásmo lidových písní a tanců se v podstatě styděl. Počátek románu – na libreto podle předlohy stejné Gabriely Preissové jako u Její pastorkyně, dokonce označil za prázdnou komedii, do které mu bylo prý nevkusno vnucovat národní písničky. Maxu Brodovi tvrdil, že operu zničil. Dnes se tato polovečerní díla objevují zřídka. Vedení festivalu svěřilo inscenaci obou kompozic v jednom večeru Konzervatoři Brno (23. 11., Mahenovo divadlo). Bylo zřejmé, že její hudební a pěvecké oddělení věnovalo nastudování velkou péči – s dirigentem Tomášem Krejčím, v režii Kristiany Belcredi a v choreografii Ladislavy Košíkové. A mladí adepti zpěvu se na něm zejména pohybově jistě hodně naučili, a to i díky čtyřem tanečníkům z Hradišťanu, kteří na provedení spolupracovali. Jenže se potvrdila zkušenost, že provést rané dílo tak, aby se nevynořovaly jeho slabiny, je vlastně obtížnější než u vrcholné „dokonalé“ kompozice. Režisérce se sice podařilo příběhy obou oper o trampotách lásky dvou sester z chudé rodiny vynalézavě propojit: Jedna se zamiluje do idolu z módního časopisu, slavného – a pochopitelně záletného – pilota. Druhá sestra zahání smutek ze ztráty svého milého ve válce čarováním. Inscenace ale zůstala na půli cesty mezi naivismem lidové hry a vážným divadlem. Při všech sympatiích k tomu, že mladincí adepti hudby dostali takovou příležitost, lze váhat, jestli produkce konzervatoře má být součástí hlavního programu takového mezinárodního festivalu, jakým Janáček Brno je – nebo chce být.

Festival Janáček Brno 2018 – Leoš Janáček: Počátek románu. Rákoš Rákoczy. Dirigent Tomáš Krejčí, režie Kristiana Belcredi. Konzervatoř Brno. 23. 11. 2018, Mahenovo divadlo.

FALSTAFF A NEZNÁMÁ

Zařazení operních novinek studentů brněnské JAMU v Divadle Na Orlí (18. 11.) byl festivalový omyl. Jak Falstaff Jiřího Najvara na Shakespearův námět v nelogicky zkráceném libretu Arriga Boita pro Verdiho, tak Neznámá Daniela Šimka s předlohou ruského symbolisty Alexandra Bloka byly eklektické, pramálo vynalézavé skladby, které více než dopředu ukázaly, kudy cesta současné opery nevede – včetně toporného přehrávání adeptů zpěvu. Jistěže mohou, ba dokonce musí vznikat i v laboratoři, za jakou se v oblasti hudebního divadla Divadlo Na Orlí považuje, úkroky stranou. Ale Najvarův záměr adaptace principů belcantové buffy vyzněl krkolomně, bez záblesků humoru a se zcela neorganickým doplněním vztahu mezi vdanou měšťanskou paničkou Alicí a Falstaffovým opileckým sluhou Bardolfem. Šimkova Neznámá svým námětem otevřela alespoň trochu zajímavější téma vztahu různých typů mužů k ženskému ideálu – spadlé hvězdě: idealistický Básník v reálném životě selhává, racionální Hvězdář je bez fantazie umanutý svou profesí a jedině pragmatický Hostitel je schopen Neznámou bez okolků „sbalit“ i zradit. Kompozičně se ale kromě nálady „vesmírné“ hudby kombinace zpívaného, recitovaného a mluveného slova rozpadala bez vystižení zhudebňovaného textu.

Festival Janáček Brno 2018 – Jiří Najvar: Falstaff. Daniel Šimek: Neznámá. Dirigent Jiří Habart, režie Natálie Gregorová, scéna a kostýmy Jana Tajovská Krajčovičová. Komorní opera JAMU. 18. 11. 2018, Divadlo Na Orlí.

Nahoru | Obsah