Hudební Rozhledy

Recitál bratří Vilímců s Kubelíkovým koncertem

Julius Hůlek | 02/19 |Festivaly, koncerty

Poslední listopadový koncert abonentní řady Českého spolku pro komorní hudbu (28. 11.) byl společným recitálem houslisty Miroslava Vilímce a jeho bratra, klavíristy Vladislava Vilímce. První polovinu programu vyplnily sonátové kompozice, které nebývají frekventovanými položkami koncertního repertoáru, ale své uvedení si rozhodně zasluhují. Sonáta B dur pro housle a klavír, op. 69, č. 1 Jana Ladislava Dusíka disponuje plně vytíženým klavírním partem, a tak se může stát, že housle, obklopeny klavírním zvukem, zejména v podmínkách akusticky poněkud suššího prostoru Sukovy síně, nevyniknou tak, jak by měly. Určité zlepšení v proporcích výsledné zvukové kombinace se dostavilo Sonátou e moll pro housle a klavír, op. 82 Edwarda Elgara, jednoho z reprezentantů novodobé anglické hudby a generačního vrstevníka českého skladatele Josefa Suka. Společným stylovým jmenovatelem obou děl je romantika, u Dusíka počínající a u Elgara vrcholící. Na vkusné a vzhledem k dnešní době uměřené postižení této skutečnosti se v melodice i dynamicko-agogickém výrazu plně soustředila koncepce interpretačního podání.

Originálně a dramaturgicky záslužně imponovala volba druhé poloviny programu. Na to poukázal hned zkraje výběr Preludií č. 10, 15, 16 a 24 z řady 24 preludií, op. 34 Dmitrije Šostakoviče. Dojem z provedení byl natolik instrumentačně věrohodný a přesvědčivý, že se ani nechtělo věřit, že Šostakovič svá Preludia napsal původně pro klavír. (Jde o úpravu pro housle a klavír autorova přítele, významného houslisty Dmitrije Cyganova.) Programová dramaturgie, důsledně se tentokrát držící výběru málo známých, zvláštních a také nově objevených tvůrčích počinů, pokračovala uvedením mladistvého díla pro housle a klavír jednoho z čelných představitelů české hudby 20. století Viktora Kalabise, pojmenovaného prostě Arie a Allegro. Zapadlá skladba, která tak zazněla v premiéře, imponuje především výrazově lyrickým propojením obou nástrojů. První část začíná rozjímavou kantilénou houslí, do níž trochu znepokojivě vpadá klavír, aby nezatěžkaným doprovodem přispěl ke smířlivému vyznění. Druhou část překotně otevírá klavír, těžiště houslí zůstává v melodické stránce, přičemž celkové dění pokračuje a vrcholí zdařilým kontrapunktem obou nástrojů.
Houslista Miroslav Vilímec se jak intenzivní osobní iniciativou, tak v podmínkách Společnosti Jana Kubelíka rozhodující měrou zasloužil mj. o oborově širší povědomí legendy českého houslového umění první velikosti, jakou virtuos Jan Kubelík nesporně zůstává, a sice též jako skladatele. Aktuálním důkazem těchto snah je v pořadí již jedenáctá CD nahrávka Kubelíkovy autorské tvorby vydaná péčí Společnosti. Její slavnostní křest se uskutečnil před uvedením posledního programového čísla, reprezentovaného druhou a třetí větou Koncertu č. 2 D dur Jana Kubelíka, jejž od Kubelíkových časů dosud nikdo nehrál a který nahrávka, pokřtěná šéfredaktorkou časopisu Hudební rozhledy Hanou Jarolímkovou, jednatelem rady Českého spolku pro komorní hudbu Jiřím Ludvíkem a vzácným hostem, vnučkou Jana Kubelíka Darjou Bakošovou, rovněž zahrnuje. Druhá, výrazem lyrická věta Idylle Adagio, zprvu průzračná, v pozitivním smyslu udivila svou nikoliv jednoduchou, ale navýsost umělecky působivou až důmyslnou prostotou a rovnocenně upoutala hutně barevnou, po orchestraci přímo volající sazbou (Kubelík své koncerty psal s klavírem). Dramatická kumulace technických úskalí ve třetí větě Tempo quasi alla polacca nebere konce a M. Vilímec tu beze stopy únavy exceloval s bravurou sobě vlastní, byv účinně podpořen V. Vilímcem u klavíru díky splnění nemalých nároků kladených na přesnou a vyváženou souhru.

Nahoru | Obsah