Hudební Rozhledy

Drahomíra Vihanová: organické spojení hudby a filmu

Tomáš Pilát | 02/19 |Studie, komentáře

Drahomíra Vihanová

Komu jinému věnovat první portrét našeho cyklu než Drahomíře Vihanové? Vynikající česká režisérka a střihačka ovlivnila československý hudební dokument jako málokterý její kolega. Ne že by točila jenom snímky s hudební tematikou a ne že by točila jenom dokumenty, ale její zásluhy na poli hudebního dokumentárního filmu jsou a budou nehynoucí. Je to už něco přes rok, co nás tahle vynikající žena a umělkyně opustila, její filmy tu ale s námi (a dalšími a dalšími generacemi po nás) budou napořád. Je to fráze, ale v tomhle případě více než pravdivá.
Pro tvorbu hudebního dokumentu měla Drahomíra Vihanová ty nejlepší předpoklady. Její matka vedla soukromou hudební školu a vyučovala hře na klavír, ona sama vystudovala hudbu i filmařinu. Po gymnáziu to byla hudební věda (mimo jiné u prof. Bohumíra Štědroně) a estetika na brněnské univerzitě (tehdy Jana Evangelisty Purkyně).

Absolvovala v roce 1954, o rok později završila souběžné studium hry na klavír na brněnské konzervatoři. Absolvovala klavírním koncertem Roberta Schumanna, koncert se uskutečnil na brněnském stadionu, a „absolventskou“ nahrávku si schovávala do svých posledních dní. „Věděla jsem, že jsem ze sebe dostala maximum, a dál už bych se asi neposunula. Přesto jsem chtěla pokračovat ve studiu na Hudební fakultě AMU a šla jsem zmíněného Schumanna přehrát profesoru Rauchovi. Rauch byl výborný člověk a byl taky hodně upřímný. Nebral si servítky a řekl mi, abych od svého záměru upustila a raději šla vařit polévky nebo dělat něco úplně jiného. Nebylo to příjemné, ale dala jsem na něj. Třeba i proto, že jsem si uvědomovala, jak bych se na HAMU zřejmě denně zbytečně mořila, a výsledek by se nedostavil. Navíc už jsem na nováčka do klavírní třídy byla stará – bylo mi pět- advacet. Pochopila jsem, že tady mi svítí červená,“ vzpomínala Drahomíra Vihanová pro mikrofon Českého rozhlasu Vltava na to, jak se nestala profesionální klavíristkou. Muziku ale nikdy neopustila.
Ve druhé půlce 50. let minulého století se externě uplatnila nejprve v redakci lidové tvořivosti Československého rozhlasu (mimo jiné tu připravovala pořady s folklorní tematikou), a pak jako scenáristka a asistentka režie v hudebním vysílání Československé televize. „Vysílalo se živě, byla jsem tam jako holka pro všechno, nosila jsem cedule, krabice, organizovala lidi různých profesí. A taky jsem tam přičuchla k velmi zajímavé osobnosti. Byl to Václav Kašlík, který mě z neznámého důvodu akceptoval jako asistentku režie. Podílela jsem se tak třeba na zajímavých operních natáčeních a seznamovala se u toho s pěvci typu pana Votavy nebo paní Podvalové,“ vzpomínala Vihanová s tím, že tady poprvé zblízka viděla práci s herci. Nadchlo ji to natolik, že se rozhodla jít studovat školu, kde se práce s hercem vyučuje. „Začalo mě zajímat, jak se v téhle vzájemné spolupráci může něco vytvořit,“ říká. A tak se ocitla na FAMU.
Od té chvíle byl život Drahomíry Vihanové spojen s filmem. Muzika ho ovšem stále provázela. Hudební (teoretické i praktické) vzdělání se jí hodilo, a to nejen při tvorbě filmů s hudební tematikou. „Měla jsem přehled o hudební literatuře, dokázala jsem si rozkódovat a rozklíčovat v zásadě jakoukoliv muziku, ostatně pro své filmy jsem si vždycky vyhledávala veškerou hudbu sama. Navíc jsem lépe chápala její propojení s filmovým obrazem, věděla jsem, co může muzika pro film udělat,“ pochvalovala si.
Stala se spoluzakladatelkou slavné československé nové filmové vlny. Doba jí ovšem (skoro nikdy) nepřála. Její hraný debut Zabitá neděle šel hned po dokončení do trezoru, a samu režisérku postihl zákaz práce na poli hraného filmu. Ten pominul až po listopadu 1989. Do širokého povědomí tak Drahomíra Vihanová vstoupila především jako autorka řady ceněných dokumentů. Alespoň k dokumentům ji totiž režim po nějaké době pustil. „Byly doby, kdy jsem například v titulcích novin čítala, že jsem první dámou českého dokumentu,“ řekla Vihanová, když v roce 2015 přebírala Cenu ministerstva kultury za přínos v oblasti kinematografie a audiovize, a pokračovala: „To už je ale dost dávno. Od té doby se jednak změnil dokument jako takový, jednak se změnily generace. Ale od počátku jsem to brala tak, že dokumenty dělám vlastně proti své vůli. Zajímavostí je, že to, co jsem dělala z donucení, bylo úspěšnější než to, co jsem dělat chtěla. Měla jsem totiž pocit, že u hraného filmu se nemusím tolik přizpůsobovat realitě jako u dokumentu.“
Ano, je to paradox. Na vynuceném písečku se etablovala a vyšvihla mezi nejrespektovanější tvůrce.
Podívejme se alespoň na některé hudební dokumenty paní režisérky. Když je natáčela, stříhala a zvučila, byla vlastně doma, myšleno ve svém živlu. Jak jsme řekli, byla bytostnou muzikantkou.
FAMU absolvovala krátkým hraným filmem Fuga na černých klávesách. Jde o příběh afrického studenta hudby v Praze, tedy jednu z hlavních rolí tu má hudba. V těch dalších se pak setkáme s lidskými předsudky, rasismem, tolerancí a netolerancí. A už tehdy začala cesta Drahomíry Vihanové za nejrůznějšími oceněními. Film zvítězil na Festivalu studentského filmu v Marseille a získal cenu na Přehlídce filmů pro mládež v Cannes v roce 1966.
Variace na téma hledání tvaru (1986) je dokumentem o muži, který zásadním způsobem ovlivnil život Drahomíry Vihanové – o pianistovi Františku Rauchovi. Zachycuje ho během zkoušek a tvůrčího procesu při provedení Beethovenova Klavírního koncertu Es dur. Toto dílo hrál pan profesor celý život a neustále v něm hledal nové hodnoty a významy, nové možnosti jeho pojetí. „Pokoušela jsem se s jednotlivými liniemi filmu zacházet jako s hlasy fugy. Snažila jsem se, aby měly nejen svůj vlastní vývoj v horizontální rovině, ale aby se i v rovině vertikální vzájemně střetávaly a ovlivňovaly k vytvoření celkové harmonie,“ vysvětlovala Vihanová v explikaci filmu.
Z autentické nahrávky koncertu vybrala režisérka kromě synchronních pasáží části, které významově nebo emotivně odpovídají Rauchovým výpovědím ve filmu. Ve zvukové stopě je pak řadila tak, jak jdou v původní skladbě chronologicky za sebou. Hudba se stává jak předmětnou náplní filmu (kdyby si divák mohl pustit pouze hudební část, získal by v citacích představu o celé skladbě), tak i jeho dramatickou složkou – tam, kde má charakter „filmové hudby“ při Rauchových výpovědích nebo jízdách kamery v chodbách a místnostech pražského Rudolfina. „Někdy se překrývají i tři zvukové linie najednou. Při ostrém střihu a náročném střídání obrazových rovin má akustická polyfonnost významově jednoticí funkci. Dojmu nepřetržitosti a celistvosti dosahuje Vihanová čistě technickým způsobem v zacházení se zvukem – předsazuje zvukovou stopu do záběrů nebo ji naopak přetahuje do záběru následujícího. Navozuje tak intenzivní pocit hledání tvaru i pocit přítomnosti hudby v umělcově existenci,“ čteme v knize další významné české dokumentaristky Jany Hádkové.
Obecně: dokument Variace na téma hledání tvaru je složen z klavíristova vyprávění a autentické muziky, která byla nahrána během „oťukávání“ klavíru, zkoušek i koncertu. Je tak neocenitelným svědectvím o myšlenkách i tvůrčích procesech významného českého umělce.
Ale nejen to. „Ten snímek je samozřejmě o Rauchovi, ale jako vždycky jsem se ho snažila posunout i do obecnější roviny. Chtěla jsem ukázat, co to znamená pohybovat se v branži špičkové interpretace klasiky, potkávat se a potýkat s tvůrčí touhou,“ vysvětlila Vihanová před několika lety Českému rozhlasu.

V roce 1987 přišla režisérka s filmem Radotín sound aneb Zpověď jednoho hráče. Je to dokument o Pražském marimbovém triu, které tehdy působilo ve složení Miroslav Kokoška (zakladatel), Jaroslav Svěcený (housle) a Štěpán Rak (kytara a kompozice). Snímek sleduje průběh hudebních zkoušek kapely jak v nahrávacím studiu, tak (a to hlavně) v domácím, uvolněném prostředí. Je doplněn výpověďmi rodinných příslušníků, především maminky Miroslava Kokošky. Zkrátka ovšem nepřijdou ani členové souboru, především zakladatel a šéf ansámblu. Připomeňme, že Pražské marimbové trio založil v roce 1981 právě Miroslav Kokoška s cílem prosadit marimbu jako koncertantní nástroj. V různých složeních soubor fungoval do roku 2004.
Film Proměny přítelkyně Evy z roku 1990 patří k nejdramatičtějším dokumentům Drahomíry Vihanové. Dramatické bylo už jeho natáčení, dramatické bylo i jeho přijetí, vzhledem k paní režisérce ne úplně spravedlivé. Vihanová tu sleduje bezesporu fenomenální zpěvačku Evu Olmerovou s jejím způsobem života. Režisérka se před natáčením k Olmerové asi na půl roku nastěhovala, a viděla ji tudíž opravdu zblízka. Snímek tak perfektně zachycuje vzlety a pády, chvíle štěstí i deprese, lásku i nenávisti slavné zpěvačky. Každopádně ji občas zachycuje, dá se říct, v nedbalkách. Přitom to, co se do snímku nakonec dostalo, je podle Vihanové jenom slabý odvar toho, co se skutečně dělo (a co měla natočeno). Ústřední písní filmu je song Já pro svou tvář slunce sháním, podle Vihanové pro Olmerovou charakteristický, během něhož je na plátně vidět jedna z těch opravdu dramatických situací filmu. I ta se později stala jablkem sváru mezi filmařkou a zpěvačkou. Spravedlivé to, ale jak Vihanová líčí, nebylo.
Obě dámy se znaly ještě z dob působení Evy Olmerové v Semaforu. Jejich pozdější kontakty byly řidší, ale věděly o sobě. A jak jsme řekli, kvůli filmu Vihanová u Olmerové dost dlouho bydlela. „Moje zásada je, když o někom chci točit, věnovat mu co nejvíc času. On vám ho pak vrátí,“ vysvětluje režisérka. Evě Olmerové tak chodila na nákupy, kupovala žrádlo i pro jejího psa, a dokonce s ním chodila na cvičiště. „Během té doby jsem nabyla dojmu, že spolu vycházíme dobře, že jsme přítelkyně,“ vzpomíná Vihanová. Jak říká, zažila u zpěvačky jak pěkné chvíle (třeba když přišel Emil Viklický a hrál na piano, které Olmerové půjčila právě Vihanová), tak i chvíle hodně vypjaté, dokonce hrůzné. „Olmerová žila v každé chvíli naplno, a v tom byla jedinečná,“ dodává.
Film byl dokončen na jaře roku 1990, a po projekci pro jeho protagonisty a štáb byla Eva Olmerová nadšená. „Říkala mi: tohle jsem já, nemám žádné námitky! Mám na to svědky ze štábu, kteří na té projekci byli,“ dušovala se Drahomíra Vihanová. Po tomhle testovacím, a v zásadě schvalovacím promítání byl snímek jednou uveden v rámci přehlídky krátkých filmů v kině Praha na Václavském náměstí v Praze. A všechno bylo v pohodě. Ale ne na dlouho. Nechme opět vyprávět paní režisérku. „Katastrofa nastala, když se asi za rok promítal dokument v televizi a viděl ho takzvaně národ. Na Evu se vrhly její rádoby přítelkyně – jak prý mohla něco takového dopustit, že ve filmu pořád pije. A na mě zaútočili i Evina maminka a bratr. Eva nedala na názory lidí z branže, ti film chválili, ale podlehla tlakům kritiků mimo kumšt. Vyčítali mi, že jsem Olmerovou točila v nestřežených situacích. To bych nikdy neudělala, stejně jako jsem nikdy v kariéře nepoužila skrytou kameru. Vrchol všemu pak nasadila sama Eva s tím, že jsem ji prý nutila pít! To je samozřejmě nesmysl, ona bez toho prostě nemohla být, už v sedm ráno se muselo jít pro pivo, to prostě patřilo k její osobnosti. Myslím si, že kdyby se svým životem takhle nenakládala, možná by nezpívala tak, jak to uměla jenom ona. Eva prostě měla svůj život zakódovaný v hlase.“
Čeští diváci nebyli tehdy na podobně otevřené (což rozhodně neznamená bulvární) dokumenty zvyklí. Ani v kinech; natož v televizi. „Dneska, kdy média lezou lidem prakticky až na toaletu, to nikomu nepřijde. Moje prokletí je, že jsem se svými filmy vždycky přicházela v nevhodnou dobu,“ myslí si Vihanová.
Ještě jeden hudební dokument paní režisérky musíme zmínit. V květnu 1990 zahajovala Pražské jaro Česká filharmonie s dirigentem Rafaelem Kubelíkem. Pro nás tehdy splněný sen. A byl u toho i pan prezident Václav Havel. O necelý měsíc později, 9. června, se na Staroměstském náměstí v Praze uskutečnil velký koncert pod širým nebem na oslavu vítězství Občanského fóra v demokratických volbách. A zase u toho byl Václav Havel. Film s prostým, ale výstižným názvem Rafael Kubelík 9. 6. 1990 se věnuje právě této události. A díky Drahomíře Vihanové si ji, stejně jako mnoho dalších událostí i osobností, můžeme neustále připomínat.
„Děkuju pánubohu za to, že mně dal jít po cestě s filmem. Ta cesta měla různé peripetie a zákruty, ale mnohému mě naučila, třeba pokoře, alespoň do určité míry, a sebereflexi. Ta cesta nebyla marná,“ vyznala se režisérka vltavskému mikrofonu. Pro nás, diváky, zase určitě nebyla a není marná cesta s filmy Drahomíry Vihanové.

Nahoru | Obsah