Hudební Rozhledy

Editorial 03/19

Hana Jarolímková | 03/19 |Úvodník

Vážení a milí čtenáři,
letošní březen je z hudebního hlediska zajímavý mimo jiné tím, že na jeho pětadvacátý den připadá výročí narození italského dirigenta, jednoho z nejvýznačnějších hudebníků konce 19. a počátku 20. století, Artura Tosca-niniho (25. 3. 1867 – 16. 1. 1957). Člověka života více než pozoruhodného, ale hlavně stojícího si vždy nekompromisně za svým, mnohdy i v obdobích více než nelehkých. A i když v našem seriálu portrétů velkých dirigentů 19. až 21. století samozřejmě nebude chybět, podívejme se na něho v krátkém zamyšlení právě z tohoto úhlu: tedy jako na umělce, který se nebál vyjádřit svůj názor a postoj ani v situacích, které ho mohly stát nejen kariéru, ale – a to bez jakéhokoliv přehánění – i postavení a dokonce život.

Když sledujeme jeho vývoj od počátku, dá se říci, že začínal jako „zázračné dítě“. V útlém věku (ve škole) se naučil hrát na violoncello a jako čtrnáctiletý již vystupoval v orchestru svého rodného města Parmy. Dirigentskou kariéru zahájil jako devatenáctiletý a v jejím průběhu fascinoval svojí fotografickou pamětí, jež mu umožňovala hrát až 160 koncertů bez jediného nahlédnutí do partitury. Tvrdými nároky na disciplinu orchestru i některými drsnými vyjádřeními ke kvalitě projevu toho či onoho vystupujícího (byl schopen některé z nich častovat i takovými výrazy, jako je „kretén“ apod.) si vybudoval pověst „dirigenta diktátora“.
Na druhé straně byl znám jako nenapravitelný „sukničkář“ (což se v oficiálních životopisech příliš často neuvádí), byť nakonec strávil celý život po boku jediné manželky, která mu s noblesou sobě vlastní jeho výstřelky odpouštěla. Tyto osobní vlastnosti ovšem nemají nic společného s jeho uměleckým géniem a pozdějšími statečnými občanskými postoji v těžké době v předvečer II. světové války i v jejím průběhu.
I když ponecháme stranou jeho dirigentské působení i vynikající úspěchy, kterých dosáhl (naštěstí se přesto, že nahrávání desek zprvu odmítal, zachoval poměrně reprezentativní soubor jeho nahrávek), je zapotřebí přece jen zdůraznit obdivuhodnou skutečnost, že byl např. prvním ne-německým dirigentem pozvaným na světoznámý festival Wagnerových oper do Bayreuthu (1930 a 1931). Pozvedl rovněž význam obdobných, byť mnohem šířeji zaměřených festivalových projektů v Salcburku a Lucernu.
Do jeho oslňující kariéry však tvrdě zasáhlo vítězné tažení fašistů na Řím v roce 1922, které Toscaniniho definitivně připravilo o veškeré iluze a postavilo na stranu jejich nesmiřitelných odpůrců. Nikdo ho například nedonutil, aby si nechal pověsit na zeď obraz italského diktátora Benita Mussoliniho, ačkoliv ten ho sám nazval „největším světovým dirigentem.“ V roce 1928 dokonce odmítl dirigovat fašistickou hymnu „Giovinezzu“ v La Scale a krátce poté svou vlast opustil. Následně rezignoval i na vystupování v Bayreuthu (svoji roli tu jistě sehrál i úzký svazek Winifred Wagnerové s Adolfem Hitlerem) a v Salcburku, kde jeho místo v roce 1938 zaujal zaujal Karl Böhm a posléze např. Wilhelm Furtwängler, Hans Knappertsbusch či Franz Lehár… I to byl jistý, velmi účinný protest proti tehdy se rozvíjejícímu nacistickému hnutí. V době II. světové války pobýval v USA (tam také v New Yorku zemřel), kde uspořádal pro spojenecké vojáky řadu koncertů. Do Milána přijel po válce na několik měsíců až v roce 1946, aby za pomoci svých vystoupení získal prostředky na odstranění škod, které válečné běsnění napáchalo na La Scale. Nebyl to tedy „jenom“ vynikající hudebník, ale rovněž člověk, který se nikdy nemusel za nic podstatného stydět…

Nahoru | Obsah