Hudební Rozhledy

Nico Muhly: Marnie

Jaroslav Someš | 03/19 |Přímé přenosy z MET

Isabel Leonard (Marnie)

Anglický spisovatel Winston Graham byl už uznávaným autorem, když v roce 1961 vydal svůj román Marnie. Kniha se ihned stala nejúspěšnější Grahamovou prací a režisér Alfred Hitchcock podpořil její slávu, když podle ní natočil o tři roky později stejnojmenný filmový thriller. Před několika lety námět zaujal také amerického skladatele Nika Muhlyho a jeho libretistu Nicholase Wrighta. Na základě objednávky Anglické národní opery (ENO) a Metropolitní opery v New Yorku vytvořili jeho operní adaptaci, která měla světovou premiéru 18. 11. 2017 v londýnském Coliseu a za rok poté, 19. 10. 2018, v newyorské Metropolitní opeře. O tři týdny později byla Marnie zařazena do cyklu přímých přenosů z Met.
Jde o psychodrama o mladé zlodějce a lhářce, měnící neustále svou identitu, o ženě trpící traumatem z mládí, o ženě, která lásku budí, ale není schopná ji opětovat. Její pozdější manžel Mark, ač sám nejednoznačná povaha, se ji snaží za každou cenu zbavit všech běsů, které ji ovládají.

Tvůrci opery ve shodě s Hitchcockovým scénářem vyústění celého příběhu oproti románové předloze poněkud zmírnili.
Sedmatřicetiletý skladatel Nico Muhly se věnuje různým hudebním směrům, píše hudbu klasickou, filmovou, rockovou i pop, pracuje jako aranžér a vystupuje také na koncertních pódiích jako interpret své vlastní tvorby. Marnie je jeho třetí operou. Skladatelova všestrannost je na pestrosti její partitury znát. Formálně jde o konverzaci podloženou hudbou, melodická linka jednotlivých partů slouží k vedení dialogů, což je vcelku v souladu s prostředím, v němž se děj odehrává. Jen občas v hudbě probleskne náladotvorná kresba. Jedinou větší orchestrální plochou je pak lovecká scéna ve 2. dějství.
Obtížnost nastudování operních konverzaček, jako je právě Marnie, je všeobecně známa. V tomto případě navíc pětici hlavních postav obklopuje řada epizod a malý komorní sbor, či spíše malý chór, čtyři dvojnice hlavní hrdinky a pět dvojníků Marka. Dublují ústřední pár především pohybově, ale na několika místech také pěvecky. Celý tento početný ansámbl a samozřejmě také orchestr v trochu modifikovaném obsazení (např. s rozšířenou baterií bicích) řídil s přehledem Robert Spano, zatímco dirigentem světové premiéry v Londýně byl Martyn Brabbins. Také pěvecké obsazení se pro New York proměnilo. Z Anglické národní opery byla převzata scénická podoba díla. Inscenační tým tvořili režisér Michael Mayer, scénograf Julian Crouch, kostýmní výtvarnice Arianne Phillips, světelný designer Kevin Adams a choreografka Lynne Page. Vznikla poměrně oproštěná, avšak vizuálně „vystajlovaná“ inscenace. Scénický základ je jednoduchý – panely, buď tvořené barevnými světly, nebo reálně spouštěné. Na nich se výrazně vyjímají kostýmy, zejména ty ve stylu elegantní společenské módy roku 1960 (jen hlavní hrdinka jich v průběhu večera vystřídá patnáct!). Režie na jedné straně stylizuje aranžmá frontálně (využívá k tomu pohledů do publika „jako z okna, jako do zrcadla, jako na jedoucí koně“ atp.), na druhé straně až filmově propracovává jednání osob.
Staví přitom především na Isabel Leonard v titulní roli. Ačkoli při světové premiéře v Londýně zpívala Marnii Sasha Cooke, jak skladatel Muhly, tak libretista Wright v přestávkovém rozhovoru přenosu z Met přiznali, že právě na Isabelu Leonard jako ideální představitelku od začátku mysleli. A nemýlili se. Marnie je part nejvyšší obtížnosti, od začátku do konce opery prakticky nesejde ze scény. Leonard má pro ni kromě oblého, krásně znějícího mezzosopránu a přitažlivého zjevu také vzácný dar samozřejmosti v existenci na jevišti. Složité psychologické stavy, do kterých se Marnie dostává, tak v jejím podání působí naprosto přesvědčivě. V tom jí byl rovnocenným partnerem barytonista Christopher Maltman jako Mark. Také on ve svém výkonu spojuje pěveckou suverenitu s přirozeným, civilním herectvím. Právě zejména zásluhou této ústřední dvojice jsme Marnii vnímali jako syntetický jevištní útvar, v němž se všechny složky snoubily v jeden celek. Přispívali k tomu však také představitelé ostatních rolí, skupina dvojníků a dvojnic, stylizovaná do módních modelů, obě matky, Marniina (Denyce Graves) a Markova (Janis Kelly), i Markův bratr Terry v podání kontratenoristy Iestyna Daviese.
I když dramaturgie přímých přenosů z Met vybírá z repertoárové nabídky hlavně tzv. sázky na jistotu v podobě titulů, jako je Aida, La traviata, Carmen nebo Tosca, je nutno ocenit, že občas sáhne také do tvorby novější i soudobé. Např. v minulé sezoně jsme tak mohli vidět Adèsova Anděla zkázy a nyní nás kromě Marnie čekají ještě Poulenkovy Dialogy karmelitek.

Met in HD – Nico Muhly: Marnie. Libreto Nicholas Wright, dirigent Robert Spano, režie Michael Mayer, scéna a projekce Julian Crouch a 59 Productions, kostýmy Arianne Phillips, světelný design Kevin Adams, choreografie Lynne Page. Premiéra 19. 10. 2018, přímý přenos z Metropolitní opery 10. 11. 2018.

Nahoru | Obsah