Hudební Rozhledy

Mozartwoche 2019

Robert Rytina | 03/19 |Zahraničí

René Pape (Menes-Seth) v představení T.H.A.M.O.S Carluse Pardisy

Úvodem...
Jak ten čas rychle letí... Přesně před rokem jsem na tomto místě v článku nazvaném Čekání na Rolanda avizoval program budoucího ročníku salcburského festivalu Mozartwoche, a teď mi nezbývá než na něj vzpomínat v čase minulém. A hned na úvod je třeba konstatovat, že na rozdíl od klasické hry Čekání na Godota se Salcburk svého hrdiny skutečně dočkal. Zbrusu nový intendant Rolando Villazón letos nahradil svou předchůdkyni, ředitelku Nadace Mozartea Maren Hofmeister, přesně v tom stylu, v jakém se od něj očekávalo. Extrovertního mexického tenoristy (a poslední dobou i režiséra, moderátora a... ano, teď už i festivalového intendanta) bylo zkrátka všude plno. Nechyběl téměř na žádném koncertě, zúčastnil se tiskových konferencí a recepcí, v obchodech všeho druhu figurovala nabídka exkluzivních kávových šálků s designem, navrženým samotným Mistrem Villazónem...

Pod heslem Mozart žije! proběhlo v rámci festivalu mezi 24. 1. a 3. 2. 2019 přes padesát akcí od divadelních představení a koncertů až po filmové projekce a talkshow. Operní produkci zastoupil experimentální projekt T.H.A.M.O.S. (o něm bude řeč později), v Marionettentheater se pak odehrálo několik představení dvojice oper Bastien a Bastienka a Divadelní ředitel s Mojkou Erdmann, Laurou Aikin nebo Paulem Schweinestrem v hlavních rolích. Výčet koncertů je nutno omezit na prosté konstatování, že mezi dvanácti hostujícími orchestry nechyběli Vídeňští filharmonici nebo Orchestre de Champs-Élysées, Mahler Chamber Orchestra a Il Giardino Armonico, mezi jejich dirigenty se objevili Bernard Haitink, Ivor Bolton, Giovanni Antonini či Philippe Herreweghe.
K už dříve jmenovaným pěvcům je třeba doplnit Cecilii Bartoli, Olgu Peretyatko, Maura Petera, Krassimiru Stoyanovu, Ramóna Vargase a řadu dalších, v zástupu špičkových instrumentalistů se vyjímala jména Daniela Barenboima, Janine Jansen, Andráse Schiffa či Mitsuko Uchidy.
Sám intendant Rolando Villazón chodil v den Mozartových narozenin 27. 1. po městě a zpíval na různých místech k oslavencově poctě serenády se sombrerem na hlavě a za doprovodu souboru s názvem Los mariachis negros. Z našeho pohledu jsou v celkovém výčtu nepochybně zajímavá některá česká jména. V Landestheater se uskutečnilo velké baletní gala Mozart Moves!, v němž vystoupila úctyhodná řada vynikajících tanečníků z renomovaných souborů celého světa. Balet pražského Národního divadla zde zastupovali Ondřej Vinklát a Jakub Rašek. Jedním z vrcholů festivalu se stalo provedení Mozartova Requiem, v němž se pod taktovkou Andrése Orozco-Estrady představil spolu s Vídeňskými filharmoniky a sólisty Elsou Dreisig, Angelou Brower a Maurem Peterem také náš basbarytonista Adam Plachetka. A to stále není všechno, protože mezi českými umělci, kteří ozdobili Mozartwoche 2019, se objevila i jedna mladá pěvkyně, před níž se podle všeho otevírá zajímavá mezinárodní kariéra. Ale ještě než se k ní dostaneme, podívejme se na skok do Egypta...

W. A. Mozart, Carlus Pardisa (La Fura dels Baus): T.H.A.M.O.S.
V loňském roce jsme na stránkách Hudebních rozhledů věnovali značný prostor charakteristice všech čtyř důležitých salcburských festivalů. Zjednodušeně řečeno, jednalo se o příběh jednoho obra jménem Salzburger Festspiele (Salcburské letní hry) a tří trpaslíků pod názvy Salzburger Festspiele Pfingsten (Svatodušní festival), Osterfestspiele Salzburg (Velikonoční festival) a právě Mozartwoche. A zatímco zmínění první dva „trpaslíci“ se starají o Mozartův hudební odkaz jen okrajově, musí ten třetí, který má skladatelovo jméno přímo v názvu, obstát co do kvalitní programové a umělecké nabídky v nelehké konkurenci letního giganta. Ten má nepsanou povinnost nasadit rok co rok na program jednu či více mozartovských operních inscenací, a to pokud možno ve špičkovém provedení od tvůrců až po interprety. Čím tedy může oslnit milovníky Mozartovy hudby miniaturní hudební přehlídka v čase, kdy většina turistů navštěvuje Salcbursko spíše s lyžemi nebo snowboardem? Pokud lze usuzovat podle prvního villazónovského ročníku, mexický impresário touží v této oblasti vítězit formou, jakou bychom u Salzburger Festspiele nalezli jen stěží.
Zkrátka a dobře, Rolando Villazón jasně deklaroval, že jeho festival rozhodně nemíní Mozarta toliko oprašovat, mumifikovat a chovat se k němu s náležitou pokorou, ale že hodlá využívat jeho hudbu způsobem přesahujícím žánry i dosavadní divácké a posluchačské zkušenosti. Čímž se konečně blížíme k vysvětlení, co si představit pod onou podivuhodnou zkratkou T.H.A.M.O.S. Znalci si jistě vybaví, že Thamos, král egyptský (německy Thamos, König in Ägypten) není žádnou z Mozartových oper ani kantát, ale hrou Tobiase Philippa, svobodného pána von Gebler, k níž osmnáctiletý Wolfgang Amadeus Mozart pouze napsal scénickou hudbu. Premiéra se konala 4. 4. 1774 v Divadle u Korutanské brány ve Vídni a obecně řečeno šlo o dílo, které by se dalo považovat za jakéhosi „předskokana“ Mozartovy budoucí Kouzelné flétny. I zde se navazuje na dobové trendy egyptské módy, ducha osvícenství a přitažlivost svobodného zednářství.
Děj tohoto pětiaktového hrdinského dramatu se odehrává kolem roku 3000 před naším letopočtem ve městě Heliopolis a je ve zkratce následující: egyptský král Menes byl svržen z trůnu, na nějž nastoupil rebel Ramesses. Někdejší král nyní žije pod identitou velekněze Setha ve Slunečním chrámu. Jeho dcera Tharsis je Ramessesem předána do výchovy představené slunečních panen jménem Mirza. Po Ramessesově smrti přebírá vládu nad Egyptem princ Thamos. Ten se do Tharsis zamiluje (a ona do něj), avšak Mirza intrikuje ve prospěch Tharsiny svatby s dvořanem Pheronem, který sám pomýšlí na vládu nad Egyptem. Menes-Seth však tyto úklady překazí, a zatímco Mirza spáchá sebevraždu dýkou a Pherona usmrtí boží blesk, nechá se Menes poznat oběma mladým milencům jako jediný zákonný panovník a oba učiní svými nástupci.
Mozartova hudba nám toho o příběhu mnoho nesdělí; jedná se vlastně jen o několik meziher a sborových scén. Autor konceptu T.H.A.M.O.S. Carlus Pardisa, který z uvedené hry Tobiase Philippa vychází, proto vytvořil zhruba osmdesátiminutový scénický útvar, obsahující Mozartův materiál k Thamosovi, árie z Kouzelné flétny a Zaidy a další skladatelovy příležitostné vokální i instrumentální kompozice. Mluvené pasáže autorky Alicie Azy (recitované podle původu interpretů v arabštině, němčině, thajštině, španělštině a katalánštině) doprovází „algoritmická hudba“ Urbeze Capabla. To zní dost divoce už samo o sobě, co říkáte? Přesto je to ale teprve začátek: Pardisa z proslulé divadelní skupiny Fura dels Baus stojí jako režisér i za vpravdě opulentní inscenací, v níž kromě tradičních funkcí scénografa (Roland Olbeter) a kostýmního výtvarníka (Chu Uroz) našli uplatnění i režisér video sekvencí Franc Aleu, režisérka vzdušné choreografie Gaby Barberio a mistr speciálních efektů Thomas Bautenbacher.
Každý, kdo někdy viděl některou z produkcí, podepsanou souborem Fura dels Baus (který na sebe poprvé výrazně upozornil na úvodním ceremoniálu olympijských her v Barceloně v roce 1992), si určitě vybaví s ničím nesrovnatelný scénický hodokvas, kombinující prezentaci jakýchsi fantastických jevištních strojů, mistrnou světelnou show, umění vzdušných akrobatů, spouštějících se na lanech ze závratných výšek, a velkolepé obrazové a pyrotechnické efekty. Totéž lze říci i o dojmech ze salcburského projektu T.H.A.M.O.S.: už prvotní pohled na scénu s monumentální otočnou obručí, do jejíhož středu je promítáno obří lidské oko a kolem níž je vytvořena pyramida z laserových světel, je doslova ohromující. Jenže to, co následuje v příští půldruhé hodině, má spíše kvality prvotřídního cirkusu než divadelní inscenace. Videomaping na stěnách Felsenreitschule, tanečníci na lanech, bengálské ohně a scénická kouzla všeho druhu – to všechno jistě nenudí, ale neustále vzbuzuje otázku, kde je děj a kde je hudba? O ději vskutku příliš hovořit nelze: v choreografickém pandemoniu na zemi i ve vzduchu je obtížné se byť jen zorientovat, které postavy spolu právě mají co do činění. A na hudbu je třeba se opravdu soustředit. Pokud se vám to podaří, vytane z inscenace tu a tam i kus prvotřídní mozartovské interpretace, s níž by ale možná bylo příjemnější setkat se za méně rušných okolností. V první řadě to platí o ušlechtilém basu Reného Papeho, jenž byl coby Menes-Seth pro tuto produkci najat v podstatě jen kvůli interpretaci obou Sarastrových árií z Kouzelné flétny. Zaujal i atraktivně zabarvený hlas egyptské sopranistky Fathmy Said v roli Tharsis (zpívala zde árie Paminy a Zaidy), zatímco představitel Thamose, thajský tenor Nutthaporn Thammathi, předvedl především bezpečnou pěveckou techniku a cit pro obsah a styl Mozartovy koncertní árie „Müsst ich auch durch tausend Drachen“ (svého jediného sólového čísla) spíše než skutečně výjimečný hlasový materiál. Standardní pěvecké výkony předvedli také mezzosopranistka Silke Redhamer jako Myris (Mirza) a basista Bastian Thomas Kohl v roli kněze Pherona. Na své tradiční vysoké úrovni se představil Bachchor Salzburg, připravený sbormistrem Aloisem Glassnerem; právě výtečně provedené sborové výstupy spolu se soustředěnou hrou orchestru Camerata Salzburg pod vedením talentované americko-mexické dirigentky Alondry de la Parra patřily k největším čistě hudebně mozartovským radostem večera.
Chápu, že smyslem popsané produkce bylo patrně připravit multižánrový, mezinárodní a snad i úmyslně provokativní hold Mozartovi zcela ve stylu 21. století. Výsledkem byl ovšem podle mého názoru spíše jakýsi „Cirkus Mozart“, odvádějící pozornost od skladatelovy hudby směrem, který, myslím, festivalu s renomé Mozartwoche tak úplně nesvědčí... Otázkou je, do jaké míry bude pokračovat v tomto trendu příští ročník přehlídky. Scénickou produkcí v roce 2020 totiž bude v Haus für Mozart dramatizace Händelova oratoria Mesiáš v Mozartově orchestraci; vysokou hudební úroveň slibuje angažmá Les Musiciens du Louvre s dirigentem Markem Minkowskim, sboru Bachchor Salzburg a sólistů Eleny Tsallagovy, Wiebke Lehmkuhl, Richarda Crofta a Josého Coky Lozy, zatímco režii, scénu a osvětlení bude mít na starosti slavný divadelní inovátor (byť dnes už v tomto ohledu klasik) Robert Wilson. Rolando Villazón si zkrátka coby hlava Mozartwoche svou pozici rozhodně nijak neusnadňuje a vývoj festivalu pod jeho vedením bude rozhodně zajímavé sledovat i nadále.

Salzburg, Mozartwoche – Wolfgang Amadeus Mozart, Carlus Pardisa (La Fura dels Baus): T.H.A.M.O.S. Hudební nastudování a dirigentka Alondra de la Parra, scéna Roland Olbeter, kostýmy Chu Uroz, režie video sekvencí Franc Aleu, režie vzdušné choreografie Gaby Barberio a mistr speciálních efektů Thomas Bautenbacher. Bachchor Salzburg, sbormistr Alois Glassner, Camerata Salzburg. Premiéra 28. 1. 2019, psáno z druhého představení 28. 1. 2019, Felsenreitschule.

W. A. Mozart: Symfonie Es dur, KV 184, kantáta Davide penitente, KV 469
Při psaní reflexe právě skončeného ročníku Mozartwoche tentokrát zažívám pocit jistého „déjà vu“. Tak jako loni, i v tomto případě přecházím od poněkud rozpačitého hodnocení divadelního představení (v roce 2018 to byla inscenace Únosu ze serailu) k mnohem pozitivnějšímu zážitku, jenž se opět odehrál na druhé straně řeky v budově Mozartea (kde jsem před rokem vyslechl neobyčejně zdařilý recitál sopranistky Marlis Petersen). V odpoledních hodinách dne 29. 1. 2019 se ve zdejším Velkém sále konal koncert s veskrze sympatickým posláním: představit v rámci festivalu plného hvězd také „hvězdný dorost“, který se připravuje k dobytí hudebního světa na salcburské univerzitě Mozarteum. Studenti tohoto prestižního vzdělávacího ústavu vystoupili v rámci školního orchestru s názvem Sinfonieorchester der Universität Mozarteum Salzburg, inspirativně řízeného uznávaným německým dirigentem Hansjörgem Albrechtem, nejprve s Mozartovou svižnou třívětou Symfonií Es dur, KV 184. Toto dílo, které má svým charakterem blízko k dobovým italským operním předehrám (však také vzniklo v Mozartově „milánském“ období v letech 1770–1774), působí velmi optimistickým a energickým dojmem; studenti ho tak alespoň s velkým nasazením a nakažlivou radostí z hudby zahráli a učinili z něj důstojný úvod k hlavnímu bodu programu.
Tím se stala kantáta Davide penitente, KV 469 z roku 1785. Příležitostná vokální kompozice, vzniklá na objednávku společnosti Wiener Tonkünstler-Sozietät, je známá skutečností, že obsahuje značné množství hudebního materiálu z Velké mše c moll. Původní latinská slova přetextoval libretista Saviero Mattei slovy italskými a naplnil je obsahem z Knihy žalmů a První knihy Samuelovy ze Starého zákona. Ve zhruba třičtvrtě hodinové kantátě se kromě mladých hudebníků v nejlepším možném světle ukázali i budoucí pěvci. Téměř třicetičlenné sborové těleso Solistenvereinigung der Universität Mozarteum Salzburg rozhodně nezapřelo, že ho tvoří potencionální sóloví zpěváci, pozoruhodní svými talenty vesměs už nyní.
Z jejich řad konečně vyšli i někdejší absolventi univerzity, dnes už renomovaní umělci, kteří zpívali v Davide penitente sólové party. Rakouská sopranistka Christina Gansch vystudovala zpěv kromě Mozartea i na londýnské Royal Academy of Music a dnes už běžně hostuje v operních domech v Paříži, Londýně, Glyndebourne nebo Hamburku. Čeští milovníci opery si ji možná pamatují jako nepřehlédnutelnou Barbarinu z poslední produkce Figarovy svatby na salcburském letním festivalu, kde stanula po boku Figara Adama Plachetky a Zuzanky Martiny Jankové (záznam z představení vysílala několikrát i Česká televize). Lednoví návštěvníci Mozartea si tuto na pohled skromnou zpěvačku užili zejména ve dvou sólových áriích, v nichž naplno představila své hlavní devizy: volně a přirozeně tvořený tón a krásnou barvu lyrického sopránu, který působí dojmem, že je pro mozartovský repertoár přímo předurčen. O thajském tenoristovi Nutthapornu Thammathim už jsem se zmiňoval ve spojitosti s představením T.H.A.M.O.S. Jeho interpretace árie „A te, fra tanti affanni“, myslím, odhalila, že navzdory nesporné muzikalitě už hlasově směřuje spíše k dramatičtějšímu repertoáru typu Rudolfa v Bohémě či Cavaradossiho v Tosce, které koneckonců v poslední době ztvárňuje v operních domech v Německu a Maďarsku.
A to nejzajímavější na konec: part označený jako „Soprano II“ ztvárnila v Davide penitente naše Štěpánka Pučálková, která v roce 2012 absolvovala studia v Mozarteu dokonce se zlatou medailí Lilli Lehmann. Výkon pěvkyně byl naprosto suverénní: její ohebný mezzosoprán si poradil s nástrahami a koloraturami efektní árie „Lungi le cure ingrate“ i s podobně koncipovaným duetem, terzettem a finální scénou bez jakýchkoliv problémů. Myslím, že opět potvrdil, že v osobě jeho majitelky máme jednu z nejpozoruhodnějších (a rozhodně i nejpůvabnějších) představitelek tohoto hlasového oboru současnosti. Štěpánka navíc vystoupila v kantátě jen dva dny po svém úspěšném účinkování na koncertě Mozartovy narozeniny s dirigentem Plácidem Domingem v pražském Stavovském divadle; tím spíše je třeba její pěvecké nasazení v salcburském vystoupení ocenit. Doufejme, že zpěvačka zůstane našemu publiku nakloněna i po svém loňském nástupu do angažmá v drážďanské Semperově opeře. Tam ji už v příštím roce čekají role typu Cherubína ve Figarově svatbě, Múzy v Hoffmannových povídkách, Olgy v Evženu Oněginovi nebo Maddaleny v Rigolettovi, takže je více než pravděpodobné, že času na návraty k jejím rolím v Národním divadle (Charlotte, Suzuki a Stéphano v Romeovi a Julii) asi mnoho nebude...
Relativně krátký koncert se setkal s tak nadšenou odezvou u publika, že dirigent Hansjörg Albrecht (poté, co pronesl krátkou zdravici, určenou skladateli a jeho hudbě) zopakoval s jeho protagonisty celou závěrečnou scénu „Di tai pericoli non ha timor“. Celkově se jednalo o velmi příjemnou posluchačskou zkušenost; mám za to, že pokud by dávaly české renomované festivaly pravidelně podobnou příležitost i studentům a úspěšným absolventům našich hudebních škol, byl by to počin více než záslužný...

A na co se těšit během Mozartwoche 2020?
Na dny 23. ledna až 2. února 2020 připravil neúnavný intendant Rolando Villazón pro návštěvníky Salcburku opět přehlídku projektů a velkých jmen, hodnou prestižního festivalu, pojmenovaného po nejslavnějším zdejším rodákovi. O scénickém provedení Händelova Mesiáše už padla zmínka výše, takže jen doplním, že konzervativněji naladění návštěvníci mohou zhlédnout i dvojí koncertní provedení Figarovy svatby s Florianem Boeschem, Christiane Karg, Regulou Mühlemann, Angelou Brower, Julií Lezhnevou a dalšími hvězdami pod taktovkou Sira Andráse Schiffa. V programu zaujme vedle renomovaných pěvců a hudebníků jméno našeho hornisty Radka Baboráka, které se tu vyskytuje hned několikrát. 25. 1. vystoupí Baborák ve Velkém festivalovém domě jako sólista koncertu Vídeňských filharmoniků a dirigenta Daniela Barenboima, na čtyřech následných dopoledních matiné v Mozarteu stane hornista po boku umělců a souborů, jakými jsou klavírista Robert Levin, dirigent Riccardo Minasi, Takács Quartet, Camerata Salzburg nebo Mozarteumorchester. Jako tradičně proto opět doporučuji: neseďte doma a přijeďte se podívat, jak vypadá festivalový Salcburk pro změnu na přelomu ledna a února!

Nahoru | Obsah