Hudební Rozhledy

Celuloidová hudba - Olga Sommerová

Tomáš Pilát | 03/19 |Studie, komentáře

Olga Sommerová

Filmařské rodiny nejsou v dějinách kinematografie ničím ojedinělým. Je zajímavé u nich sledovat, co si děti vzaly od svých rodičů či prarodičů, a v čem jsou naopak zcela sví. Ideální je, když mladá generace staví na kvalitních základech a přitom si jde svojí originální cestou. Jako tomu je například u Špátů/Sommerů. Jan Špáta a Olga Sommerová tvořili dlouho tvůrčí i životní pár, a jejich dcera Olga Špátová od každého něco převzala a dodala svoji nadstavbu. Filmu se věnuje i její bratr Jakub, a zase po svém. A u všech hrála či hraje při práci velkou roli hudba.

Začněme u maminky. Olga Sommerová patří k nejvýznamnějším současným českým dokumentaristům. Ne že by se specializovala na hudební filmy, ty ovšem zaujímají v její filmografii významné místo. Točila je už se svým partnerem Janem Špátou (například snímky o Jiřím Šlitrovi Jó, to jsem ještě žil z roku 2000 nebo o Bedřichu Smetanovi Máte rádi Smetanu? z roku 1989), a točila a točí je i sama; vlastně často s dcerou Olgou. A získala za ně i řadu ocenění.
Dokument Červená (2017) je velkým portrétem velké ženy, zpěvačky Soni Červené. Pracovně se obě dámy sešly už před počátkem práce na tomto snímku, a tak mohla Olga Sommerová použít i některé starší záběry, hlavně z dokumentu Moje 20. století a pořadu 13. komnata. „Když jsem v roce 2016 začala se Soňou točit velký dokument, pochopitelně jsem počítala i s těmito záběry. U práce na snímku Moje 20. století bylo na práci dost času a byly jsme spolu na zajímavých místech, třeba v jižní Francii, Itálii nebo i v Praze, takže by mi přišlo líto nechat tyhle sekvence ležet ladem. Nehledě k tomu, že jsem měla hodně natočených výpovědí a obrazů, které jsem ve filmu Moje 20. století nepoužila,“ líčí Sommerová. Další obhajobou pro spojování různě starých záběrů byl fakt, že za kamerou obou projektů stála jedna kameramanka, a to Olga Špátová. I tak ale režisérka řešila drobný problém: „V dokumentu Červená se prolínaly Soňa osmdesátiletá a Soňa devadesátiletá. Po nějaké době jsem se ale rozhodla, že budu tuhle skutečnost ignorovat a půjdu po životním příběhu,“ vysvětlila Českému rozhlasu Vltava.
Onen desetiletý rozdíl ovšem na plátně nikterak nebije do očí. „Muži ho opravdu necítí, ale já jako žena ano,“ usmívá se Olga Sommerová a připojuje poklonu: „Když jsme v roce 2005 točili ve Francii, běhala tam osmdesátiletá Soňa po skalách jako holka. Všechny nás zahanbovala svojí energií. Ta jí přitom jde z hlavy. Ona je celoživotně zdravě ctižádostivá, chce podávat na jevišti a samozřejmě i v životě co nejlepší výkony. Sama mi říkala, že když musela při Janáčkově Osudu stát dvě a půl hodiny na jevišti, neustála to nohama, ale hlavou. A to už jí bylo osmdesát! Obdivuhodné je, že svoji druhou českou kariéru začala v pětasedmdesáti letech, a studovala jednu věc za druhou. Její odvaha pouštět se stále do dalších nových věcí je fascinující. Na Soňu nikdo z nás nemá!“
Podle dokumentaristky sama pěvkyně s filmem hodně pomohla. Svými nápady, pamětí, archivními materiály i neustálou připraveností filmovat i fyzicky náročné pasáže. A přispěla i scenáristicky. „Ve filmu je scéna, kdy Soňa veze autem na výlet svoji bustu, která ji zobrazuje jako mladinkou. Dlouho jsme přemýšleli, co s ní udělat, až ji napadlo, že nechá bustu stát na cestě a ujede, což mělo symbolizovat začátek její německé kariéry, respektive její odchod skrze Berlínskou zeď na Západ, do svobodného světa,“ vybavuje si Sommerová.
Samotná Červená sice s natáčením souhlasila, ale připravovala filmařku na to, že to s ní nebude jednoduché. Údajně prý, v drobné nadsázce, řekla, že bude odpovídat pouze ano nebo ne. To se naštěstí nestalo a Olze Sommerové se podařilo Soňu Červenou rozpovídat tak, že jí na kameru řekla i záležitosti, o kterých původně vůbec mluvit nechtěla. „Olze se podaří všechno. Je to velký diplomat a velká kamarádka,“ pochvaluje si zpěvačka spolupráci s filmovou režisérkou. Přesto ve filmu úplně všechno neřekla, některá tajemství si ponechala. Třeba jméno svého dlouholetého přítele, jak říká, své velké lásky. „Byl to On s velkým O a ve snímku se mihne alespoň na fotografii,“ říká k tomu. Zato si v dokumentu celkem okázale připravuje svůj náhrobek. „Není to žádná odvaha, ale velké potěšení,“ odpovídá na otázku, jestli ji tahle věc stojí hodně sil a psychického přemáhání, a pokračuje: „Nic nepřenechávám náhodě, takže už jsem si dopředu krásně ustlala. Rozhodla jsem se, že půjdu do hrobu svého pradědečka, jehož duše mě doprovázela po celé té mojí procestované cizině. On vyráběl hudební nástroje a všude je vystavoval, v Londýně, ve Vídni, v Berlíně, prostě všude, takže kamkoliv jsem přijela, tu jeho duši jsem tam cítila. Duše, to je duch. Duše neumírá. A jeho duše je se mnou pořád.“
Do zcela jiného hudebního žánru, i když taky zpívaného, se Olga Sommerová vypravila v roce 2014, kdy měl premiéru její dokument Magický hlas rebelky. Jeho protagonistkou je zpěvačka Marta Kubišová, bez nadsázky legenda české populární hudby i svědomí českého národa. Odvážná a zásadová, a přitom nesmírně lidská a vlídná žena.
„Od 60. let minulého století jsem milovala její písně, byla jsem fascinovaná jejím hlasem, proto se film jmenuje Magický hlas rebelky,“ vysvětluje Olga Sommerová. „To, že byla Marta rebelka, byl možná hlavní důvod, proč jsem dokument natočila. Marta se postavila přesile, lži, komunistickému režimu, a to v době, kdy byla na vrcholu kariéry. Neodvolala, nepřišla ke křížku, raději odešla lepit pytlíky a potom na venkov. To je něco ohromně působivého,“ doplňuje. Film se natáčel rok, a zaplať pánbůh, že se vůbec natáčel. První reakce Marty Kubišové na nabídku Olgy Sommerové byla totiž rázně odmítavá. „Když s tím Olga přišla, zrovna jsem začala zpívat v muzikálu Touha jménem Einodis a řekla jsem jí, že natáčení v žádném případě nepřipadá v úvahu. Že je vyloučená věc, abych v téhle době měla skoro třináct měsíců za zadkem kameru,“ vzpomíná zpěvačka s úsměvem. Nakonec se točilo. A zopakujme větu, kterou už jsme použili u dokumentu Červená: vznikl velký film o velké ženě. „Moc jsem se bála, aby mě Olga nevystrčila na nějaký piedestal, aby to nevypadalo, že jsem v jednom kuse na barikádách, v jednom kuse bojovnice. Naštěstí se to nestalo. Pětadvacet let lidem vysvětluji, že jsem jenom zpěvačka, a ne bojovnice na barikádách,“ sdělila v roce 2014 Marta Kubišová Českému rozhlasu Vltava.
O samotném natáčení pak stejnému mikrofonu řekla: „Scénář ani podobu filmu jsem s režisérkou nijak nekonzultovala. Olga je pěkný partyzán. Při natáčení jsem věděla, že někam pojedeme, ale nevěděla jsem kam ani na jak dlouho, jestli to bude desítka nebo dvanáctka, a hlavně: náplň natáčení, to, co po mě Olga chtěla, mě neustále překvapovalo. Ona například trvala na návštěvě archivu StB, kam jsem léta jít nechtěla. Nakonec jsem se ale úplně poddala. Při téhle práci se musíte režisérovi poddat, jinak to nejde.“
„Partyzán nejsem,“ oponuje s úsměvem Sommerová a dodává: „Nic nezatajuji. Martě jsem připravila jenom jeden moment překvapení, jednu scénu s Anetou Langerovou. Od doby, kdy Martě zemřela maminka, nebyla schopná zpívat písničku Mamá. Stáhl se jí krk a prostě to nešlo. S Anetou jsme si na Martu vymyslely, že Aneta začne tuhle píseň hrát na kytaru – a uvidíme, jestli se Marta přidá a bude zpívat s ní. A přidala se! To byla jediná věc, kterou jsem Martě při natáčení zatajila. Jinak ale nebylo ani co tajit. Marta odpoví na všechno, vyjádří se ke všemu, nic netabuizuje.“
Jako obvykle, i u filmu Magický hlas rebelky používá Sommerová zajímavým způsobem archivy. „S archivními materiály pracuji ráda, obzvlášť když jde o archivy z 60. let minulého století. Na tuhle dobu ráda vzpomínám. I s pomocí dobových šotů a záběrů jsem chtěla Martin příběh zakomponovat do společenské a politické situace Československa 2. poloviny 20. století. Tohle období výrazně ovlivnilo její život. Pražské jaro, sovětská okupace Československa, nastupující normalizace… Svým snímkem jsem chtěla mimo jiné promluvit i o době, a postavit se proti totalitě. Jakékoliv totalitě, ať už jde o komunismus, fašismus nebo všelijakou totalitu třeba i v takzvané demokracii. Protože totalita nenechá lidi svobodně žít, ničí jejich životy,“ popisuje filmařka jednu ze základních idejí svého dokumentu. Podobné ambice měla, jak se svěřila, už se svým předešlým celovečerním dokumentárním filmem, Věra 68. Do třetice jde o velký film o velké ženě, tentokrát o Věře Čáslavské. „Navíc Věra i Marta měly podobné osudy. Narodily se ve stejný rok, v roce 1968, když k nám vtrhly sovětské tanky, jim bylo šestadvacet, a obě řekly komunistickému ďáblovi NE. Bylo mi ctí se s nimi poznat a sblížit, ráda jsem s nimi pracovala,“ vyznává se.

Ve filmu samozřejmě použila několik písní Marty Kubišové, i když vysloveně hudební snímek vytvořit nechtěla. Uznává ale, že některé songy byly nezbytné pro připomenutí atmosféry doby a taky kvůli emocím. Točila i na zkouškách a představeních muzikálu Touha jménem Einodis, ve kterém Aneta Langerová a Marta Kubišová ztvárňují mladou a o něco starší Sidonii Nádhernou. Některé z textů muzikálu použila ve filmu jako jakýsi komentář k Martinu životu. „V životech Marty Kubišové a Sidonie Nádherné cítím paralelu. Sidonie přestála nacistický režim a komunistický režim ji pak z této země vypudil. Tahle osudová příbuznost pro mě byla z dramaturgického hlediska výhodná,“ přiznává. Styčné body svého života s osudem Sidonie Nádherné vidí i sama zpěvačka. „Jde o kouření a lásku ke zvířatům. K tomu všemu i ona byla na svou dobu v podstatě rebelka a intelektuálka. Dělala neodpustitelné věci. Jako já,“ usmívá se Marta Kubišová.
A ještě k jedné písni, kterou zná snad každý Čech. Modlitba pro Martu je se zpěvačkou spjatá asi tak jako Pražský hrad nebo Karlův most s Prahou. Mluví se o ní i ve filmu; na otázku, jestli ji má ráda, ale Kubišová jednoznačně neodpoví. Popisuje její význam a cestu, kterou s ní prošla. Tak jsme se Marty v roce 2016 zeptali znovu. „Ano, mám ji ráda, přestože jí vlastně celou dobu jenom sloužím. Jedna paní mi řekla, že jsem se snad kvůli ní narodila. A já sama si na koncertech říkám: lidi jsou fajn, musíme dát Modlitbu. I když se věci ubírají někam jinam. Padesát let slibuji: teď když tvá ztracená vláda věcí tvých zpět se k tobě navrátí, lide, navrátí – a ono pořád nic. Jednu dobu jsem Modlitbu opravdu chtěla přestat zpívat. Ale říkali mi: neblbni, ta písnička za to nemůže. Tak ji zpívám dál.“
Nestává se často, že by k dokumentárnímu filmu vyšel sound track. Magický hlas rebelky ho má. Vedle známých písní Marty Kubišové obsahuje i píseň z muzikálu Touha jménem Einodis, a navíc ještě jednu, která vznikla speciálně pro film. Jmenuje se Život není pes, napsali ji Petr Malásek a Václav Kopta, a zpívají protagonistky zmíněného muzikálu Marta Kubišová a Aneta Langerová. „Je to dialog mezi nimi. V době, kdy jsme dokument natáčeli, bylo Anetě sedmadvacet let – tedy tolik, kolik bylo Martě, když jí zakázali zpívat. V písni i ve filmu spolu mluví o tom, jaké to je,“ vysvětluje Olga Sommerová.
Režim ukradl Martě Kubišové dvacet let kariéry. Za tu dobu se jí změnil hlas, šel trochu dolů. „Po listopadu jsem zjistila, že už se nedostanu do těch výšek jako před tím. Není to ale nic hrozného, jdu o tři, maximálně čtyři tóny dolů, někteří zpěváci jdou ovšem dolů i o kvintu,“ popisuje zpěvačka smířlivě.
Dnes už, bohužel, koncertuje Marta Kubišová jenom výjimečně. Oficiálně, dojemně a s obrovským aplausem ukončila v roce 2017 svoji pěveckou kariéru. I proto je dobře, že tu máme film Olgy Sommerové Magický hlas rebelky, který kousky některých jejích vystoupení zaznamenává.
V současné době dokončuje Sommerová další velký hudební dokument, věnovaný multiumělcovi Jiřímu Suchému. Snímek nazvaný Legenda Suchý by měl do českých kin přijít na podzim. V těchto dnech tráví režisérka čas ve střižně, aby z natočeného materiálu vybrala to nejlepší a dala filmu náležitý tvar. Bude to v poměrně krátké době druhý velký snímek, který představuje zakladatele Divadla Semafor, autora řady nesmrtelných písní, zpěváka, herce, muzikanta, výtvarníka, spisovatele, básníka a filmaře. Snímek s názvem Jiří Suchý: Moje souboje a boje natočil Jiří Vondrák. Premiéru měl v rámci oslav Suchého pětaosmdesátin v roce 2016 na Suchého mateřské scéně, tedy v Divadle Semafor. Film sleduje dvě důležité linie v životě a tvorbě populárního umělce. Jednak protivenství, kterým se Suchý vždycky uměl postavit, jak sám říká „šest soumraků“ jeho milovaného divadla, jednak jeho myšlenky, názory a úvahy, které Suchý představuje především prostřednictvím (v té době ještě nevydané) knihy Klaun si povídá s Bohem. Jde o velice zajímavý a originálně pojatý film, který přibližuje osobnost Jiřího Suchého detailně a občas i intimně. Suchý se Vondrákovi značně otevřel a díky tomu tu na věky máme cenné svědectví jeho aktuálních pocitů, názorů a komentářů, a taky zamyšlení nad životem a jeho nejrůznějšími projevy. Myšlenky jsou to zajímavé a pronesené člověkem, který ve svém životě leccos zažil. Ne vždy to byly události veselé, naopak, i tragických záležitostí si Suchý užil víc než dost. „I doby těžký mají ale pro člověka nějaký význam,“ řekl při oslavách svých osmdesátin Českému rozhlasu Vltava. Je obdivuhodné, jak takové doby dokázal Suchý překonávat. Vždycky koukal dopředu, tvořil, bavil lidi. Naštěstí taky vydával zvukové nosiče, i když byly doby, kdy nesměl téměř nic. „Do dneška bylo prodáno dva milióny tři sta tisíc desek, na kterých jsem se nějakým způsobem podílel,“ pochlubil se Vltavě při zmíněných narozeninách. O osm let později tu s nostalgií zavzpomínal na své první nahrávky vůbec. K takovým patří třeba píseň Sardinka. „Samozřejmě jsem měl strašnou trému. Bylo to v AR studiu v Lucerně, kde si člověk za třicet šest korun mohl cokoliv nahrát a oni mu to hned vyryli do černé desky. Při nahrávání jsem použil takové malé banjo, spíš to bylo ukulele ve tvaru banja, hrál jsem a třesoucím se hlasem zpíval. Text byl rytmizovaný a silně ovlivněný Voskovcem a Werichem, jejich Stonožkou nebo Brabencem.“

Nahoru | Obsah