Hudební Rozhledy

Klavírnictví na rozcestí

Jakub Zahradník | 03/19 |Svět hudebních nástrojů

Pianino Rösler s německou svastikou

Jestliže se naše předchozí vyprávění zastavilo v roce 1938, má to svou logiku. Jen 20 let času (1918–38) bylo vyměřeno první republice československé. Bylo to, bohužel, zejména krátce na to, aby se zklidnilo napětí mezi Čechy a Němci v českých zemích. Až totiž v roce 1897 byla oficiálně zrovnoprávněna čeština s němčinou a dědictvím zmíněného vývoje byla situace, kdy v mladém státě žila téměř 1/4 populace mající za rodný jazyk němčinu. Pro tyto občany bylo mnohem obtížnější se s novou situací a nově vzniklým státem identifikovat. Vše by se bylo časem spravilo, kdyby do vývoje nezasáhly dvě neblahé události. Nejprve světová hospodářská krize, která postihla nejvíce pohraniční oblasti, kde žili právě především lidé německy hovořící. A hřebíček do rakve mírovému soužití zatloukla štvavá agitační politika hitlerovského Německa, která si německy mluvící části suverénního státu ČSR (tzv. Sudety) uzurpovala. Hitler na jaře 1939 do ČSR vpadl, což se mimo jiné významně dotklo poměrů v klavírnických firmách. Valná část jich totiž v Sudetech sídlila.

Válka kupodivu v prvních létech, kdy se Německu na frontách dařilo, zvýšila poptávku po pianech. Jakmile se ale karta obrátila, omezila a pak zcela zastavila výrobu pian ve všech provozech. Němci si mysleli, že se v českých zemích usídlují natrvalo. To je vidět i z toho, že se snažili opanovat všechno, dokonce včetně klavírní industrie. Vznikl Říšský svaz československých výrobců pian řízený z Berlína, jeho první oběžník vyšel již 1. ledna 1939. Poté, co se Slovensko odtrhlo, dobové propagační brožury například firmy PETROF mají všechno „československé“ povinně přetištěno na „českomoravské“. Také nápisy „Czechoslovakia“ na rezonančních deskách tohoto výrobce ze zmíněného roku jsou vygumovány – tak rychle okupace šla.
Na základě kusých informací o některých klavírních provozech se dá zhruba ilustrovat dobová situace: v Röslerově továrně v České Lípě byla v r. 1944 produkce nástrojů docela zastavena, vyráběly se bedničky na munici. Značka Hofmann & Czerny v Jihlavě přes léto vyráběla také cihly. Byla to firma s německo-rakouským kapitálem, jejíž členové správní rady se rovněž zabývali spekulacemi na burze. Roku 1939 dva z nich, židovského původu, museli uprchnout, aby si zachránili život. Firma Koch a Korselt byla podle norimberských rasových zákonů „arizována“. V roce 1940 se přenesla do nového objektu, ale tam už k výrobě klavírů nedošlo, neboť z nařízení úřadů musela firma převzít výrobu náhradního válečného materiálu pro Wehrmacht. Firmě Brož německé okupační úřady postupně přidělovaly náhradní válečnou výrobu. V r. 1944 byla z příkazu vlády zabrána její zbrusu nová třípatrová budova ve Velimi, usadila se v ní nacistická firma, která nuceně zaměstnávala 240 lidí při výrobě leteckých součástek. Žádný podnik, tedy ani Förster v Jiříkově, se nevyhnul válečným vojenským zakázkám – výrobě bedniček na munici, rezervních nádrží na palivo k letadlům, kavalců pro vojáky aj. Potají se zde vyrábělo asi 30 nástrojů. Zmíněné údaje jsem převzal z knihy Klavír a lidé z roku 1984, v podtitulu Výroba klavírů a pianin v Československu. A Vlastimil Pavlík ve svém soukromém tisku O klavírech trochu jinak z roku 2017 dodává (k provozu firmy August Förster v Jiříkově): V roce 1943 v závodě pracovalo 80 dělníků, převážně Němců neschopných narukovat na frontu, a také francouzští zajatci z nedalekého zajateckého tábora. Inventura z května 1945 zaznamenala 128 rozpracovaných pianin a 17 křídel, plus 5862 muničních beden a 4348 jiných dřevěných výrobků... (k provozu Hofmann & Czerny v Jihlavě na konci války): V květnu 1945 byla výroba zahájena s dvaceti dělníky... (k provozu Koch & Korselt): V osmatřicátém uprchla majitelka Helena Soyková do Kanady. Po válce se sice domáhala vrácení majetku, leč marně... (k provozu fy Brož ve Velimi): Ani po válce se nestačila továrna obnovit a objekt byl vyčleněn na polovojenské útvary. Náhradní objekt byl potom získán v Kolíně-Zálabí, pracovalo zde jen 30 zaměstnanců (z původních asi 120)... (k provozu fy PETROF v Hradci Králové): Od roku 1941 byla ministerským nařízením zavedena výroba muničních bedniček. Snižovala se stále výroba i počet zaměstnanců. Ani samotná rodina Petrofů to neměla lehké a mnohdy vyměňovala tajně se sedláky z okolí piana za potraviny...
Zajímavý dokument, který se nám dostal do ruky, je dobový dopis od Josefa Velíka (firma Lídl a Velík v Moravském Krumlově), který líčí, kterak jejich městečko bylo ze 70 % zničeno bombardováním a jeho fabrika z toho vyšla ještě dobře, protože dostala „jen“ devět zásahů. On sám byl osm měsíců vězněn coby politický vězeň a měl být 7. 5. 1945 popraven. Naštěstí byl 5. 5. osvobozen Američany... Výrobně jsou mnohá piana z válečné doby a po ní materiálově ošizena. Výrobci se museli vrátit k opřádání strun železem, namísto vrutů, červíků a pilotů z mosazi používali zinkové, které se při manipulaci rozpadají. Některé předválečné modely pianin vyrobené po válce „nehrají“ – zřejmě kvůli špatnému rezonančnímu dřevu. Valná část hodnotného dřeva vysychajícího desetiletí v hráních padla na bedničky na munici... V neposlední řadě se snížená kvalita pian dá přisoudit i snížení počtu kvalifikovaných pracovníků – někteří byli odvedeni, nebyla práce, majitelé byli nuceni propouštět.
Jestliže se tisíce českých, židovských a také jisté procento německých rodin (těch, které nesouhlasily s Hitlerem) při německém záboru českého území byly nuceny vystěhovat ze dne na den ze svých domovů, prezident Beneš po válce vyhostil dekretem posvěceným vítěznými mocnostmi jednou provždy takřka všechny německé spoluobčany – jednalo se o tři miliony lidí! Věci dále nabíraly rychlý spád. Národ dal ve volbách v roce 1946 hlasy komunistům (podporovaným z Moskvy) a ti v roce 1948 v zemi nastolili „diktaturu proletariátu“. Jako by toho nebylo dost, z důvodu sucha a neúrody (ale také z důvodu naplnění státní kasy) byla v r. 1947 na bohaté občany uvalena progresivní milionářská daň. Byl rekodifikován právní systém, a vzniklo tak rovnostářské státní zřízení, které dostalo přízvisko „lidově demokratické“. Veškerý podstatný soukromý majetek byl zabaven a přešel do rukou státu, podnikatelé a živnostníci dostali nálepku „imperialisté“, „vykořisťovatelé“ nebo také „nepřátelé lidu“. Byly uzavřeny hranice, celá země obehnána ostnatým drátem, na západ též elektrickým plotem, a přestalo být možné svobodně vycestovat. Hospodářské výsledky nového uspořádání na sebe nedaly dlouho čekat a vedly v roce 1951 k „měnové reformě“, která ukončila konvertibilitu peněz a po níž obyvatelstvo ztratilo ekonomickou nezávislost. Doba počátku 50. let byla ve znamení vykonstruovaných politických procesů. Začala se rodit nomenklaturní společnost: kdo byl dělnického původu a kdo se angažoval v komunistické straně, měl ve všem přednost, získal snadněji vedoucí funkci, byt a další prebendy, kdo byl naopak označen za nepřítele režimu, tomu například propadl majetek, byl uvržen do vězení, na nucené práce, jeho děti nesměly studovat vysokou školu, dostat se do vedoucích funkcí atd. Tak vypadal tzv. „třídní boj“. Nade vším vládla komunistická ideologie, která se navenek prezentovala budovatelským nadšením, založená bylo ovšem na nenávisti a zbožňování marxismu-leninismu a oslavováním všeho sovětského.

Na klavírnický průmysl to mělo vliv tento: všechny významnější podniky byly „znárodněny“ a sloučeny do jednoho podniku, ostatní bez náhrady zrušeny. Nejprve tato vlastnická změna postihla větší provozy – v r. 1948 PETROF, Scholze, Förster, Rösler, Dalibor, Koch & Korselt. V roce 1949–50 přibyli Hofmann & Černý (nyní se již nepsal Czerny), Kašpar, Marha a v roce 1952 Brož, Lídl & Velík. Z moci úřední tak z mapy nadobro zmizela celá řada míst s tradiční výrobou pian jako Žatec, Chomutov, Most, Teplice, Ústí nad Labem, Děčín, Turnov, Trutnov, Jičín a další – většinou v bývalých Sudetech. Po válce byl kladen především důraz na těžký průmysl, výroba hudebních nástrojů nebyla na pořadu dne, a jen její obrovská tradice v českých zemích (spjatá historicky z velké části s českými Němci) způsobila, že nebylo řemeslo ztraceno.
Vraťme se však ještě kousek zpátky, do května roku 1945. Již tehdy, s posledními válečnými výstřely, se totiž začaly míchat a rozdávat nové karty. Na programu byla tehdy „očista od Němců a kolaborantů“, kterou rozdmýchávali lidé často pochybných zásluh a kvalit. Náhle vznikaly dělnické samosprávy, jako např. v továrně PETROF, kde již 17. května t. r. byla po 60 létech u firmy(!) propuštěna zásadní osobnost, ředitel závodu Josef Palacký (ani ne za měsíc nato zemřel). O den později, 18. května, byla ustavena národní správa v továrně Rösler v České Lípě. Majitelé firmy byli vyhnáni z republiky, v podniku se začali střídat národní správci – to byl nejčastější scénář převzetí. V Jihlavě (Hofmann & Černý) se zaměstnanci pokusili o združstevnění závodu. Uvažovalo se o jeho zrušení. Až za rok byla podniku stanovena národní správa, která teprve mohla rozhodnout o jeho pokračování. Majetek firmy Förster v Jiříkově byl po květnu 1945 zkonfiskován, a i zde byly napjaté vztahy mezi osazenstvem továrny a národními správci. To, zda výroba bude pokračovat, bylo často jen otázkou osobního nasazení jednotlivců. Josef Prach, posléze nejvýznamnější český stavitel pian druhé poloviny 20. století, o němž bude ještě pojednáno, na to v osobním dopise z počátku 80. let vzpomíná takto: „... a to snad víte, že jsem u Förstera v Jiříkově převzal v r. 1946 národní správu po třech darebákách z Prahy a udělal vše pro to, aby tato značka žila dále...“ A tak bychom mohli pokračovat. Jak asi bylo původním majitelům, o tom přináší svědectví také Vlastimil Pavlík: „Karel Marha st. dostal ještě před znárodněním nabídku jít pracovat v oboru do Finska. Tuto nabídku však nepřijal... Nejvíce ho zasáhla ztráta jeho firmy a omezená možnost pracovat ve svém milovaném oboru. Nakonec napsal ponižující dopis ředitelství Pian, aby mohl pracovat na kterémkoli místě...“ Z věstníku jičínského muzea Hurá, muzeum! 2/2017 se zase nahodile dočítáme o osudech stavitele klavírů Františka Rouse, který si navzdory nepřízni osudu a přes veliké těžkosti v městě postavil pěknou velkou klavírní fabriku. Mj. se zde píše: „... V roce 1950 měl tehdy již sedmdesátiletý Rous v přízemí (své) továrny společně se čtyřmi dělníky opravnu pian. Téhož roku však přišel další zásah osudu v podobě vyvlastnění budovy a dílna byla přemístěna na Husovu třídu, kde zůstala zachována výroba minipianin. Pro údajné hospodářské delikty byl v roce 1960 již osmdesátiletý Rous odsouzen ke ztrátě majetku a k osmi měsícům vězení v Leopoldově. František Rous zemřel 7. 9. 1972 ve věku 92 let.“ Postižena byla také rodina Petrofova – její členové byli pozavíráni, do areálu svého závodu ani nesměli, ale toho se dotkneme v některém z příštích dílů vyprávění.
Kuriozita na závěr: Třináct let po válce bylo třeba v továrně August Förster v Jiříkově do jedné haly přivést třífázový proud. Jistému pracovníkovi proletěl při vysekávání majzlík skrz zeď. Šel si tedy pro něj do sousední místnosti. Tam ale nebylo po majzlíku a po díře ve zdi ani památky. A tak se zjistilo, že se v objektu nachází zazděná místnost ještě z doby, kdy továrnu vlastnila rodina Försterů. Našly se v ní komponenty většího počtu miniaturních křídel typu „motýlek“. Ty byly odvezeny do Hradce Králové, z nich zkompletována křídla a prodána. A jak to bylo dál, o tom zase příště.

Nahoru | Obsah