Hudební Rozhledy

Alondra de la Parra: Při dirigování na národnosti nezáleží

Alena Sojková | 04/19 |Rozhovory

Alondra de la Parra se sice narodila mexickým rodičům v New Yorku, ale od dvou let vyrůstala v Mexiku. Do USA se vrátila v devatenácti, kdy začala studovat na Manhattan School of Music. Je osobností, která vnáší do převážně mužského dirigentského světa ženskou křehkost, nadhled, ladnost i energičnost. Osmatřicetiletá mexická dirigentka je od roku 2017 uměleckou ředitelkou a šéfdirigentkou Queensland Symphony Orchestra v australském Brisbane, ovšem zkušeností s prestižními tělesy i operními domy má nepočítaně. Spolupracovala například s Orchestre de Paris, London Philharmonic Orchestra, římským Orchestra dell'Accademia Nazionale di Santa Cecilia nebo Cameratou Salzburg a dalšími. Na Pražském jaru vystoupí 2. června se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a trumpetistou Manuelem Blankou s díly Dmitrije Šostakoviče, Alexandera Aruťunjana a Igora Stravinského.

  • V souvislosti se svými hudebními začátky často zmiňujete svou babičku, spisovatelku Yolandu Vargas Dulché. To ona byla vaší první učitelkou?
    Kdepak. Nebyla v pravém slova smyslu mou učitelkou, ale tak mi poodkryla svět hudby, že jsem si ho zamilovala a úplně mu propadla.
  • Zprvu to vypadalo, že se stanete instrumentalistkou. Na klavír jste začala hrát v sedmi letech, na violoncello ve třinácti. V devatenácti jste dokonce nastoupila do klavírní třídy na Manhattan School of Music. Proč jste se nakonec rozhodla stát se dirigentkou?
    K tomu došlo dávno před tím, než jsem začala studovat na Manhattan School of Music. V patnácti letech jsem odešla studovat klavír a violoncello na konzervatoř do Sussexu. Tam jsem také zpívala ve sboru a to mi otevřelo oči. Tehdy jsem pochopila, že se chci hudbě věnovat celý život.
  • Po návratu z Anglie ale došlo k ještě jednomu zlomu ve vašem životě…
    Přesvědčila jsem rodiče, aby mi dovolili přestat studovat střední školu a vzdělávat se soukromě, abych se cele mohla věnovat výhradně klavíru a skladbě. To, že jsem studovala klavír, nebylo proto, že bych chtěla být klavíristkou, ale že umět hrát na nějaký nástroj je základním předpokladem dobrého dirigenta. Když mi bylo asi třináct čtrnáct let, zamilovala jsem se do symfonické hudby, do jejího zvuku, a tehdy jsem zatoužila stát se dirigentkou. Udělala bych pro to cokoliv. Proto ten klavír.
  • Je pro dirigenta výhodou umět hrát na nějaký nástroj? Ne všichni dirigenti jsou dobří instrumentalisté…
    Dobře dirigovat znamená být co možná nejlepším muzikantem. Dirigent by měl vědět, jak hráči v jednotlivých skupinách tvoří tón, s jakými obtížemi se mohou potýkat. Pro dirigenta je opravdu základ hrát na nějaký nástroj. Jsem ráda, že ovládám klavír, protože mi to umožňuje si hodně věcí přehrát, než začnu pracovat s orchestrem. Snadněji si osvojím harmonii i melodiku studované skladby.
  • Kdy jste měla příležitost poprvé dirigovat?
    To mi bylo asi patnáct. Studovala jsem v Anglii a dirigovala jsem školní orchestr svých spolužáků. Ale první profesionální příležitost přišla, když jsem studovala na Manhattan School of Music a asistovala jsem během nastudování posledních tří Verdiho oper. Tohle bylo mé první setkání s profesionálním orchestrem a komunitou hráčů.
  • Jak se ten orchestr jmenoval?
    New Amsterdam Symphony Orchestra v New Yorku. Posléze jsem se stala jeho hlavní hostující dirigentkou.
  • Důležité pro dirigenta jsou jeho komunikační schopnosti. Jinými slovy, jak vyjít s hráči, jak jim efektivně, a přitom přátelsky sdělit, co po nich člověk stojící na stupínku vyžaduje. Jaké jsou podle vašeho názoru v tomto ohledu vaše přednosti? Jak s hráči komunikujete?
    Komunikace s orchestrem tvoří značnou a podstatnou část práce dirigenta. Vždyť komunikujeme prostřednictvím gest, prostřednictvím celého těla, na zkouškách verbálně… Stále se musíte učit, jak dojít k těm nejlepším výsledkům. A to bez komunikace nejde. Orchestr musí vědět, co máte na mysli, čeho chcete dosáhnout, a vy mu musíte vysvětlit, jakou odpověď očekáváte. Přiznávám, že dávám přednost neverbální komunikaci – gesty, postojem, pomocí taktovky – před slovy. Komunikace se proměňuje minutu od minuty, s každou částí, kterou zkoušíte. To základní ale je napojit se na další lidskou bytost, respektovat ji a být co možná nejefektivnější ve sdělení toho, co si představujete.
  • Když srovnáte minulost a přítomnost, jaké jsou hlavní rozdíly mezi dřívějšími autoritativními dirigenty a dirigenty současnosti?
    Měla jsem štěstí, že jsem mohla studovat u Kennetha Kieslera, který mi zdůrazňoval, že dirigent je tu pro muzikanty, ne naopak. Jedině tak se může každý člen orchestru zlepšovat. Dirigent slouží hudbě, ne své velikosti, svému obrazu. Jsem velmi ráda, že se mi tohoto poučení dostalo a že jsem ho pochopila. I někteří dirigenti mé generace totiž mají odlišný přístup.
  • Na jedné tvůrčí dílně jste se setkala s dirigentem Kurtem Masurem. Co vám tato osobnost dala?
    On byl vůči mně neobyčejně přátelský. Cokoli mi vysvětloval, bylo tak jasné, čitelné a přehledné! To nebylo zdokonalení techniky nebo umění číst z partitury. Otevřel mi další obzory, jak vnímat hudbu a umět ji předat publiku. Taková zákoutí, která mi poodkryl Kurt Masur, mi do té doby zůstávala skryta.
  • Prý nemáte ráda neusměvavé, laxní muzikanty. Daří se vám takové členy orchestru aktivovat?
    Ach, o tom jsem nikdy nepřemýšlela. Někdy lidé reagují pozitivně, někdy negativně. K úsměvu je nemůžete donutit. Ale když jsou muzikanti zachmuření, není to ještě největší tragédie.
  • Co je na vedení orchestru nejtěžší?
    To, co je nejtěžší, je i nejkrásnější: aby orchestr reagoval jako jedna živá lidská bytost. Orchestr se skládá z jednotlivých hráčů, z individualit, které mají své rodiny, své starosti, své mety, nadání… Úrovně všech těchto charakteristik mohou být různé.
  • Když vám bylo třiadvacet, založila jste Philharmonic Orchestra of the Americas. S jakými představami a cíli?
    Původně to měl být orchestr pro jeden koncert mexické hudby, nemínila jsem zakládat déle hrající ansámbl. Ale tahle hudba posluchače i muzikanty tak zaujala a já jsem tolik chtěla, aby měli možnost ji slyšet, že jsem se rozhodla dát této hudbě odpovídající interpretační platformu. Pustila jsem se do tohoto dobrodružství jen díky tomu, že mi bylo třiadvacet. Vůbec jsem nevěděla, do čeho jdu. Chtěla jsem upozornit na novou generaci skladatelů a hráčů Jižní i Severní Ameriky a dát jim prostor. Týkalo se to zejména mladých žen, které podle mého názoru potřebují dostat příležitost a hodně podpořit, aby se uplatnily ve světě obsazeném muži. Chtěla jsem i svým příkladem děvčata inspirovat, že je možné stát se muzikantkou a dirigentkou. Někdy je třeba vidět na vlastní oči, že je možné, aby mladá žena stála za dirigentským pultem. To bylo pro mé kolegyně a mladé kolegy velmi povzbuzující. Bohužel tento projekt zanikl v roce 2011 pro nedostatek financí.
  • V roce 2017 jste se stala hudební ředitelkou a šéfdirigentkou Queensland Symphony Orchestra v australském Brisbane. Jaké stojí před vámi úkoly a kam chcete za pět let, po která budete s orchestrem pracovat, těleso dovést?
    Mé úkoly jsou totožné s úkoly šéfů všech orchestrů – podílet se na dramaturgii sezony, zvát zajímavé sólisty a dirigenty a pracovat s orchestrem na co nejlepší interpretaci. Nic z toho bych ale na vrcholné úrovni nesvedla, nebýt bezchybné komunikace s hráči. Jsou to výborní muzikanti s velkou vůlí stále se zlepšovat. Vedle toho mám ale i povinnosti vyplývající z mé pozice hudební ředitelky. Vídám se se sponzory, jsem v úzkém kontaktu s tamějším publikem. V tomto ohledu Brisbane ještě něco dlužím – jsou to edukace. Chci otevřít koncertní sál mladým lidem, protože vnímám, že naše publikum je ve zralém věku a stárne. A klasická hudba by přece měla být přístupná každému bez ohledu na věk.
  • Nacházíte nějaké rozdíly v dramaturgii australských orchestrů a jejich protějšků v Evropě či Americe?
    Ano i ne. To záleží na místě, kde působí. Například Queensland Symphony Orchestra je špičkový orchestr, o kterém spousta lidí na světě asi ani neví. Směle by se mohl poměřovat s nejlepšími evropskými orchestry. Je jen škoda, že kvůli vzdálenosti je velmi obtížné orchestr představit v Evropě a v Americe.
  • Jak vypadá program sezony?
    Příliš se neliší od programů jiných světových orchestrů. Jeho záběr je velmi široký. Zahrnuje symfonickou, operní i baletní hudbu, Mahlera, Mozarta i Beethovena. Líbí se mi a vyhovuje mi, jak je queenslandský orchestr pružný a dynamický. Dovede se naladit na jakýkoli styl. Jeho hra je velmi precizní a rytmicky dokonalá. Muzikanti jsou vždy velmi dobře připraveni, takže již první zkouška probíhá velmi plynule. Řekla bych, že v Queensland Symphony Orchestra je cosi z anglických orchestrů – také vysoká míra profesionality.
  • Práci v Brisbane si tedy pochvalujete…
    Máte naprostou pravdu. Je to skvělá práce s úžasnými lidmi. Jsem šťastná, že jsem si zvolila tak nádhernou profesi.
  • Díky níž se, kromě jiného, potkáváte i se zajímavými lidmi. S kanadsko-polským klavíristou Janem Lisieckým, mladou hvězdou světových pódií, který shodou okolností vystoupí také na letošním Pražském jaru, se znáte velmi dobře, spolupracujete s ním. Co na něm nejvíc oceňujete?
    Potkali jsme se před mnoha lety při spolupráci v Mexiku, bylo mu asi patnáct nebo šestnáct. Navzdory svému věku působil velmi zrale a bezprostředně. Je to mimořádný umělec s velkou kontrolou zvuku a výrazu.
  • Na Pražském jaru budete řídit Rozhlasové symfoniky. Společně uvedete díla Šostakoviče, Aruťunjana a Stravinského. Tito skladatelé jsou autory vašeho srdce?
    Patří k mým nejoblíbenějším. Už ve velmi mladém věku jsem měla možnost slýchat i uvádět hudbu Šostakoviče, Stravinského a Bartóka a myslím, že jsem si ji tehdy natrvalo zamilovala. Díky Pražskému jaru přijedu do Prahy poprvé a to, že budu mít možnost uvést autory svého srdce, je pro mě svátek a moc mě to těší.
  • Které autory ještě s oblibou zařazujete?
    Samozřejmě latinskoamerické a mexické. Mám také moc ráda Mozarta a Beethovena, ovšem dávám přednost pestrému programu složenému z více jmen. Nejsem fanouškem koncertů, na kterých se hraje jen Mozart, jen Beethoven nebo jen francouzští impresionisté. Když jdete do restaurace, také si nedáte třikrát polévku, ale polévku, hlavní jídlo a dezert.
  • Podle vás se zájem o latinskoamerickou hudbu a tamější hudební dění rozvinul teprve v posledních letech.
    Ano, to je pravda. Latinskoamerická hudba byla dost dlouho opomíjená a nebyla na repertoáru symfonických orchestrů. Svět ji začal objevovat poměrně nedávno, a to i zásluhou Gustava Dudamela, který má obrovské jméno. Gustavo ale samozřejmě není sám, kdo na tom má podíl. Děje se tak i díky projektu El Sistema a věhlasu, který měl José Antonio Abreu. El Sistema naučila děti a mladé lidi mít rád hudbu a zažívat potěšení z toho, že ji mohou sdílet s ostatními. A také – díky tomu získali sebevědomí a hrdost, že něco dokážou.
  • Deutsche Welle o vás v roce 2017 natočila dokument Maestra Musica. S jakými představami jste se účastnila natáčení?
    Především jsem ráda, že ten dokument, který se skládá z více videí, jež zachycují mou práci s různými orchestry, ukazuje zákulisí klasické hudby, to, kolik se v této oblasti pohybuje talentovaných lidí. Ráda bych zbavila klasickou hudbu nálepky, že je to svět pro úzkou elitu. To není pravda! Vždyť i my muzikanti jsme normální lidé, jen se věnujeme neobyčejné práci.
  • Od roku 2017 jste oficiální kulturní ambasadorkou Mexika. Co to pro vás znamená?
    Beru to jako přirozenou věc. Miluji svou zemi, miluji její kulturu. S radostí a hrdostí se podílím na tom, abych ji předávala dál a seznamovala s ní lidi po celém světě. Měli by se dozvědět, kdo jsou Mexičané, jaká je jejich kultura… Pro mě je Mexiko jednou z nejnádhernějších zemí na světě – vezměme v úvahu jeho přírodu, historii i kulturu. Jsem hrdou Mexičankou a jsem velmi ráda, že mohu svou zemi reprezentovat po celém světě. Ale ráda bych dodala jednu věc – jsem především dirigentka. A tam na národnosti příliš nezáleží.

    Zadáno pro: MHF Pražské jaro

    Nahoru | Obsah