Hudební Rozhledy

Gershwin nadchl Dvořákovu síň

Jaroslav Someš | 04/19 |Události

Letos v únoru tomu bylo právě 63 let, co čeští diváci poprvé poznali Gershwinovu operu Porgy a Bess. V rámci svého evropského turné s ní v Praze po dva týdny na scéně Hudebního divadla v Karlíně hostoval slavný afroamerický soubor Everyman Opera Company. Milostný příběh, odehrávající se v tvrdých životních podmínkách černošského ghetta, napsaný podle dramatu Dorothy a Edwina DuBose Heywardových, tak byla možnost poznat přímo v autentickém provedení. S odstupem času se dílo dostalo také do repertoáru několika našich operních domů (československou premiéru mělo na jaře 1968 v tehdejším Státním divadle v Brně). Od doby, kdy se ve světě vžilo obsazování Gershwinovy opery výhradně pěvci tmavé pleti, je uvádění tohoto titulu na evropských scénách ztížené a u nás prakticky nerealizovatelné. Proto je s velkým zájmem přijímána každá možnost setkat se s Porgym a Bess alespoň v občasném koncertním provedení hostujících afroamerických umělců.

Tak ojedinělou příležitostí se stala i zkrácená koncertní podoba díla, kterou v rámci svého programového cyklu Nové horizonty uvedl Symfonický orchestr Českého rozhlasu 16. 2. 2019 v Dvořákově síni pražského Rudolfina. Ke spolupráci byl přizván Pražský filharmonický sbor vedený sbormistrem Lukášem Vasilkem a především čtveřice zahraničních sólistů spolu s britským dirigentem Waynem Marshallem. Význam večera byl podtržen také únorovým termínem, protože právě únor je v USA slaven jako Měsíc černošské historie, což připomněl ve svém úvodním projevu i velvyslanec USA Stephen King, který nad koncertem převzal záštitu.
Porgy a Bess patří k nejvýznamnějším dílům operní literatury 20. století. Je strhující směsicí forem, žánrů a stylů. Najdeme tam folklor černého lidu, spirituály, songy, blues, gospely a zaklínání, stejně jako lyrické operní árie a dueta, scény, které mají až muzikálový ráz, stejně jako ohlasy verismu. Jeho hudební rozpětí stylově sahá od ryze jazzových míst až po velké symfonické plochy. Pro evropské interprety jsou nároky tohoto titulu přímo prubířským kamenem – a je třeba konstatovat, že orchestr i sbor v nich skvěle obstály. Symfonický orchestr Českého rozhlasu má s multižánrovostí bohaté zkušenosti, což na jeho výkonu bylo znát. Přitom právě orchestr je u Gershwina hlavním nositelem zmiňované stylové pestrosti a proměnlivosti. SOČR tuto variabilitu naplňoval s naprostou pohotovostí a navíc s viditelným potěšením z krásného muzicírování. Totéž se však dá říci také o výkonu Pražského filharmonického sboru. Jeho úkol byl možná ještě obtížnější, protože se s „odskokem“ do takové oblasti často nesetkává. Navíc sbor byl téměř v průběhu celého večera zapojen a rytmická obtížnost jeho partů je enormní. Tím obdivuhodnější je však výsledek, s jakým se těleso s těmito nároky vypořádalo.

Hlavní zásluhu na silném zážitku z celého večera má však především britský dirigent Wayne Marshall. Své tvrzení, že se s Gershwinovou hudbou doslova identifikuje, dokazoval každým taktem. Sálalo z něj takové zaujetí, energie a entuziasmus, že dokázal „nakazit“ jak všechny zúčastněné, tak i do posledního místa vyprodané hlediště. Jako nejen skvělý dirigent, ale též výborný klavírista (má na svém kontě mj. nahrávku celého Gershwinova klavírního díla) neodolal v klavírním sólu v předehře odložit taktovku, zasednout k pianinu a bravurně sólo odehrát. Už tím jako by předznamenal mimořádnou úroveň celého večera. K té samozřejmě přispěla i čtveřice sólistů. Kevina Shorta jako Porgyho už Rudolfinum poznalo před 17 lety, kdy tu Gershwinova opera zazněla v rámci hostování sboru Morganovy státní univerzity za doprovodu České filharmonie řízené Vladimírem Válkem. Stejně jako tehdy Short opět uchvátil publikum sytým, mohutným basbarytonem plným živočišné síly, ale i vřelosti. Kromě role Porgyho se tam, kde bylo potřeba, zhostil také partu násilníka Crowna. I jeho partnerka, sopranistka Indira Mahajan, nezpívala pouze úlohu Bess, jíž je vyhledávanou představitelkou, ale v jednom z nejznámějších čísel opery, v ukolébavce „Summertime“, také postavu Clary. Mahajan vládne jemným lyrickým sopránem, proto její Bess působí jak láskyplně, tak bezbranně vůči pokušení. Angela Renée Simpson měla méně příležitostí uplatnit svůj nádherný dramatický soprán, zato její podání spirituálu „Oh, the Train is at the Station“ bylo strhující. Tenorista Ronald Samm si plně vychutnal parodické kázání „It Ain’t Necessarily So“, které vyšperkoval řadou výrazových detailů.
Všem zúčastněným bez rozdílu tak patří vysoké uznání za večer, který bude rozhodně patřit k vrcholům letošní sezony. Nepřinesl jen radost z hudebních výkonů, ale podařilo se mu také předat poselství, v Gershwinově opeře obsažené – životní optimismus a nezlomnou vůli žít přes všechny překážky, které život přináší. A jen úplně na závěr drobné smítko, které tak silný příznivý dojem narušovalo: I když šlo o výběr jednotlivých čísel, potlesky publika po každém z nich kontinuitu atmosféry narušovaly.

Nahoru | Obsah