Hudební Rozhledy

Třikrát s Českou filharmonií

Redakce | 04/19 |Festivaly, koncerty

DVA VEČERY, KDE HRÁLA PRIM DÍLA ČAJKOVSKÉHO

Vladimír Říha

Hned dva únorové programy věnovala Česká filharmonie převážně skladbám Petra Iljiče Čajkovského pod taktovkou svého šéfa Semjona Byčkova a s klavírním sólistou Kirilem Gersteinem. Byly v podstatě jen pokračováním projektu natáčení Čajkovského skladeb pro firmu Decca. Stejně jako již v minulosti tedy spojilo vedení orchestru příjemné s užitečným a skladby zařadilo na program abonentních koncertů, přičemž jen první z nich byl obohacen ještě o další autory.

Schubert i Janáček nebyly jen doplňkem
V rámci první trojice koncertů (13. až 15. 2.) zazněly vedle Čajkovského Koncertu č. 3 Es dur pro klavír a orchestr také Concertino pro klavír a komorní soubor Leoše Janáčka a Symfonie č. 9 C dur „Velká“ D 944 Franze Schuberta. Obě klavírní věci hrál Kiril Gerstein a možná pro nás překvapivě prokázal, že vedle ruské klasiky, pro kterou je předurčen i svým rusko-americkým původem, je doma i v našem klasikovi. Skladba psaná pro netradiční doprovodný septet (dvoje housle, viola, dva klarinety, fagot a lesní roh) je jakýmsi malým klavírním koncertem sice s občas folklorním laděním, ale tehdy již stárnoucím skladatelem nezvykle moderně vystavěná s prvky grotesky (vysoký klarinet). Sólista v ní byl jako doma, stejně jako v následujícím, málo hraném Čajkovského Třetím klavírním koncertu. Z něho se hraje autorem zkomponovaná jen jedna věta, trvající pouhých 15 minut, neboť další část, dopsaná jeho žákem, se příliš neuvádí. Ráz koncertu je spíše symfonický, a tak virtuozitu sólového partu plného lyriky a tanečnosti si posluchač může vychutnat hlavně v sólové kadenci. Vrcholem koncertu bylo po přestávce provedení Schubertovy rozsáhlé Deváté symfonie, kterou Semjon Byčkov podal s orchestrem tak barvitě, že hodinová délka utekla jako voda. Všichni v orchestru včetně po delší nemoci se navracejícího flétnisty Romana Novotného se totiž postarali o to, aby dílo vrcholící bouřlivým scherzem, udělalo na posluchače co nejlepší dojem...

A tentokrát jen Čajkovskij
Ve druhém programu následujícím hned další týden ve dnech 20. až 22. 2. se už hrál „jen“ Čajkovskij. Nejdříve jeho Koncert č. 2 G dur pro klavír a orchestr a po pauze skladatelova Symfonie č. 2 c moll „Maloruská“, op. 17. Tedy obě díla málo uváděná, obě díla psaná shodou okolností na Ukrajině ve vesnici Kamjanka, kam rád skladatel jezdil ke své sestře. Druhý klavírní koncert má podobně jako koncert první symfonický charakter, ale je mu vyčítána povrchnost a příliš virtuózních prvků. Menší orchestr, téměř jen smyčce, dává hodně prostoru houslím a violoncellu. Klavír má však brilantní part, takže sólista si ani na chvilku neodpočine a musí prokázat technickou zdatnost. A tu Kiril Gerstein zcela jistě má, takže úspěch díla byl veliký.
Následující Maloruská symfonie je inspirována ukrajinským folklorem, jemuž dal Semjon Byčkov náležitě vyznít. Dílo tak bylo přehlídkou lidových písní a témat, v nichž dominovaly dechové nástroje, občas podpořené pochodovým rytmem tympánů. Mohutnosti dojmu jako u prvního koncertu sice šéfdirigent nedosáhl, ale i tak to byl poučný večer a orchestr po návratu z německého turné zase mohl posluchačům dokázat, jak je doma i na tomto poli. A výkon klavírního sólisty byl v obou programech prvotřídní!

TŘETÍ VEČER S DVOŘÁKEM A MAHLEREM A HLAVNĚ POPRVÉ SE SIMONEM RATTLEM

Helena Havlíková

Na dirigentském stupínku stála před Českou filharmonií celá plejáda osobností, a je tak vlastně s podivem, že Sir Simon Rattle zde debutoval až nyní. V České republice ovšem už vystupoval dvakrát – v roce 2013 v rámci Pražského jara a rok na to na koncertě k 25. výročí sametové revoluce a pádu berlínské zdi. Vždy to ale bylo s „jeho“ Berlínskými filharmoniky. Společné vystoupení na třech koncertech 27. a 28. 2. a 1. 3. 2019 se Zlatým kolovratem Antonína Dvořáka a Písní o zemi Gustava Mahlera byla v českém kontextu významná událost.
Pro koncert s Českou filharmonií (recenzován večer 27. 2., Dvořákova síň) zvolil Rattle program, ve kterém zkombinoval několik aspektů. Jednak svůj vlastní hluboký vztah k uváděným dílům, protože právě Mahlerova díla uváděl při milnících své kariéry. Zlatý kolovrat nahrál s Berlínskými filharmoniky a prozradil, že to byla první nahrávka, kterou si jako devítiletý pořídil – s Českou filharmonií a Zdeňkem Chalabalou. Volba Písně o zemi dozajista souvisela také s příležitostí pro jeho manželku Magdalenu Koženou, s níž tuto Mahlerovu kompozici nahrál společně s tenoristou Stuartem Skeltonem a Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu. A v neposlední řadě bylo možné vnímat zařazení Zlatého kolovratu jako Rattleovo krásné gesto vůči českému publiku.
Kombinace Dvořákova Zlatého kolovratu podle balady Karla Jaromíra Erbena z obrozenské Kytice a Mahlerovy Písně o zemi na německé překlady staré čínské poezie přinesla v jednom večeru zajímavé srovnání skladeb, které z hlediska doby svého vzniku dělí pouhých třináct let – Zlatý kolovrat je z roku 1896, Píseň o zemi Mahler dokončil v roce 1909. Obě díla patří do vrcholných zralých období svých, v té době věhlasných tvůrců, ovšem výrazně odlišného naturelu s dvořákovskou muzikantskou bodrostí a Mahlerovým filozofujícím mysticismem. Bezprostřední komparace ukázala, kam se posunul na přelomu tisíciletí stylový vývoj – a jaký rozdíl je mezi ještě romantickým tonálním stylem Dvořáka a nastupujícím rozvolňováním těchto harmonických principů, na kterých byla po staletí postavena evropská hudba u Mahlera, ve využívání chromatiky, mísení durového a mollového tónorodu, se záblesky impresionismu i citacemi čínské pentatoniky. Obě díla ovšem sjednocovalo hudební vyjádření obsahu textu s dominantní linií melodie: u Dvořáka ve Zlatém kolovratu s přímočařejší zvukomalbou pouze v orchestru, u Mahlera se zpívanými texty v partech svěřených tenoristovi a mezzosopranistce v mnohotvárnějších odstínech významů i myšlenkové podstaty textů a s orchestrem jako dalším partnerem pro spoluvytváření mimohudebního obsahu.
V Písni o zemi Rattle s Českou filharmonií modeloval celou paletu výrazové škály, kterou Mahler v této „vokální symfonii“ tak bohatě rozvinul. Rozehrál orchestr do plnosti dynamiky i barev, aniž ji přeháněl do naddimenzovanosti ve zvukové kapacitě Dvořákovy síně, ale ztišil jej také do hebkých pianissim. Muzikantskou jistotu a pestrost předvedli i hráči, kterým Mahler svěřil sólové části. Tenorista Simon O’Neill nezapřel, že jeho doménou jsou hrdinové Wagnerových oper. Má zvučný, ve výškách až ostřejší hlas. Jeho poněkud jednostranné robustní pojetí odpovídalo základnímu charakteru tenorových částí Písně o zemi, kdy energickému mužskému principu Mahler svěřil extatickou Pijáckou píseň o bídě země, ve které musí sólista zdolat burácející zvukovou masu hutně instrumentovaného orchestru jen se záblesky temnoty života a smrti. Podobně O’Neillově naturelu odpovídala extrovertní veselá hravost energického mládí a prudkost opilecké písně.
Naopak s ženskou subtilností koresponduje Mahlerova mlžně ševelící podzimní osamělost se smutkem srdce, třpytivé obrazy krásy mladých dívek a sličných jinochů a hlavně pak poslední, rozsáhlé závěrečné rozloučení. Zejména ve střední a hlubší poloze však tyto části, hlavně čtvrtá věta O kráse, vyžadují plnější hlas než ten, kterým disponuje Magdalena Kožená. Ze své domény, staré hudby a písní, však dokázala i v této Mahlerově symfonii vytěžit jemné odstíny hudebního vyjádření textu, které kulminovaly do klidu a vyrovnanosti, kdy nostalgii smutku v jemném ztišení prozářily v nebeském pianissimu jarní dálky věčnosti.
Zatímco Rattleova interpretace Mahlerovy Písně o zemi nepatří k „revolučním“ a její síla je v hloubce, v ponoru do detailů partitury a jejím vycizelování s intenzivní koncentrací bez okázale rozevlátých gest, objevným zážitkem byl Zlatý kolovrat. Rattle naprosto popřel výtky přímočaré hudební popisnosti Erbenova morbidního příběhu Dvořákovou hudbou. A na neoperním díle popřel i výtky malého smyslu pro hudební divadlo, Dvořákovi vyčítaného. Rattle vystavěl půlhodinovou kompozici jako napínavé drama, prolínal linie a variabilitu témat a dvořákovské melodičnosti s královskou rozjásaností, vroucností milostného vztahu, tajemností záhadného starce, děsivostí kruté macechy a nevlastní sestry i kolovrátku, který v sugestivní atmosféře „prozradí“ zločin spáchaný na králově pravé vyvolené.
I s osobností Semjona Byčkova v čele lze určitě přivítat, když Česká filharmonie bude spolupracovat s takovými charismatickými osobnostmi, ke kterým právě Sir Simon Rattle patří.

Nahoru | Obsah