Hudební Rozhledy

Saul vítězný

Jaroslav Someš | 04/19 |Festivaly, koncerty

Ne, označení Saul vítězný není mýlka, i když se to tak může zdát těm, kteří příběh znají ze starozákonní První knihy Samuelovy. Konec biblického krále Saula vítězný nebyl. Zato stejnojmenné Händelovo oratorium v provedení Czech Ensemble Baroque Choir, Czech Ensemble Baroque Orchestra a sólistů za řízení Romana Válka ve Dvořákově síni pražského Rudolfina 8. 2. 2019 nesporným vítězstvím bylo.

Oratorium Saul (HWV 53) napsal Georg Friedrich Händel v roce 1738 na anglický text Charlese Jennense. Je to první dílo vzniklé z jejich vzájemné spolupráce. Libreto na skladatelově stole několik let čekalo a ke komponování Händela podnítilo teprve zhoršení jeho zdravotního stavu a zejména úpadek jeho operní společnosti v londýnském divadle Covent Garden. Zřejmě proto oratorium „o třech dějstvích“ v mnohém operu připomíná. Má výraznou dějovou linku, navíc plnou dramatických zvratů, které si v řadě momentů dokážeme představit ve scénickém provedení. Nechybí tu lyrické pasáže, vypjaté okamžiky, oslavné i smuteční průvody, hrůzyplné výstupy čarodějnice z Endoru a ducha proroka Samuela i orchestrální líčení bitvy. Tragický příběh prvního izraelského krále se odvíjí ve sledu recitativů a árií a v několika málo duetech, každé jednání je rozčleněno dvěma samostatnými orchestrálními intermezzy (symphony). Interpretačně klade dílo značné požadavky na sólisty, sbor i orchestr. Nástrojové obsazení vyžaduje kromě smyčců a dechů (včetně clariny) také theorbu, cembalo, varhany, harfu, speciálně laděné tympány a zvonkohru.
Válkovo nastudování naplnilo všechny nároky díla vrchovatě a připravilo posluchačům mimořádný zážitek. Ještě před pražským koncertem proběhla premiéra 16. 1. 2019 v Besedním domě v Brně, jen s některými odchylkami v obsazení. Interpreti hlavních rolí ovšem zůstali stejní, v prvé řadě basbarytonista Adam Plachetka jako Saul a známý německý kontratenorista Andreas Scholl jako David. Právě na nich spočívala hlavní tíha večera. Ačkoli barokní hudba není Plachetkovou nejvlastnější doménou, prokázal tu pro ni mimořádné předpoklady – sytý, přitom barevně proměnlivý a odlehčený hlas, s jistotou naplňující všechny zdobné finesy partu. Neupoutal však jen po pěvecké stránce, ale i výrazově; postihl vývoj od důstojného vladaře k nenávistí posedlému maniakovi. Jeho monolog „Wretch that I am“ v posledním dějství měl téměř shakespearovský rozměr.
I když je Saul postava titulní, hrdinou celého příběhu je jeho protihráč David. Schollova interpretace tohoto kontraaltového partu se dá směle označit za vzorovou. Pěvec uchvacoval ušlechtilostí tónu, s absolutní přesností zvládnutými kaskádami koloratur, svítivými výškami, jímavými piany a po výrazové stránce intenzitou citu a vřelosti. Publikum si získal hned svou vstupní árií „O King, your favours with delight“ a připomněl, že před námi stojí opravdová špička tohoto oboru. Každým dalším číslem o tom jen dále přesvědčoval, ať to byla např. melodicky klidná árie „O Lord, whose mercies numberless“ nebo závěr elegického ansámblu „O fatal day!“. Saulova syna a Davidova věrného přítele Jonathana zpíval v pražském provedení britský tenorista Rupert Charlesworth. Postavu, jejíž charakter bývá někdy interpretován s větší složitostí, pojal jednoznačně hrdinsky, čemuž odpovídalo také pěvecké podání. Proto byla jeho nejpůsobivějším číslem árie „No, cruel father, no“, v níž Jonathan pevně odmítá Saulův příkaz zavraždit Davida. Mezi větší party Händelova oratoria patří také role obou Saulových dcer Merab a Michal. Jejich povahová odlišnost byla podtržena obsazením – s průrazným sopránem polské sopranistky Natalie Rubis jako vášnivé Merab kontrastoval svítivý soprán Kristýny Vylíčilové v úloze milující Michal. Její milostná scéna s Davidem, duet „O fairest of ten thousand fair“, uchvacovala krystalickou procítěností podání. Part Velekněze je sice určen tenoru, zcela spolehlivě ho však zazpíval mladý barytonista Tadeáš Hoza. Za ozdobu večera lze označit výkon komorního sboru Czech Ensemble Baroque Choir, vedeného sbormistryní Terezou Válkovou. Vynikal jak dokonalou „sezpívaností“ všech hlasů, tak zjevnou zkušeností se stylovou interpretací staré hudby. Pěvecké kvality všech členů ansámblu působily dojmem, jako by byl složen ze samých sólistů. Však se také někteří z nich s úspěchem zhostili menších rolí, např. Jiří Miroslav Procházka jako Samuelův duch, Lukáš Hacek v úloze nešťastného posla Amalekťana nebo Jakub Kubín v parlandu Čarodějnice z Endoru (psané v tradicích anglické opery pro tenor). Sborová čísla mají v celém díle významnou roli a řada z nich patřila k vrcholným místům večera. Jako příklad uveďme třeba vstupní sbor z 2. dějství „Envy, eldest born of hell“, kánon „Oh, fatal consequence of rage“ či nářek „Mourn, Israel, mourn“.

Velké uznání si zaslouží také výkon Czech Ensemble Baroque Orchestra pod taktovkou Romana Válka. Účast tohoto tělesa byla už předem zárukou stylového provedení a očekávání nezklamala. Stejně jako u sboru se i zde zdálo, že u jednotlivých nástrojů sedí jeden výborný sólista vedle druhého. Jmenovat jen některého z nich přijde až nespravedlivé, ale přece jen připomeňme třeba Kateřinu Ghannudi za harfové sólo, kterým David zklidňuje Saula, varhanní vstupy Marka Čermáka nebo významnou účast skupiny pozounistů. Stylová jednotnost všech zúčastněných složek, citlivý zvuk orchestru a pestrost v tempu i výrazu prokazovaly velkou promyšlenost hudební stavby Válkova nastudování během celého, více než tříhodinového večera. Už Händel dobře věděl, jak udržet i u tak rozsáhlého díla pozornost posluchačů. Střídání relativně krátkých, melodicky i náladově pestrých čísel oživoval nejen nejrůznějšími pěveckými ozdobami, ale také instrumentální vynalézavostí – právě včetně účasti „Davidovy“ harfy, tympánů „z Toweru“, zvonkohry pro oslavný tanec izraelských dcer nebo chřestítek ve výstupu čarodějnice z Endoru. I těmto požadavkům provedení vyhovělo, chřestítka obsluhoval Jakub Kubín sám a Jiří Miroslav Procházka se jako Samuelův duch „zjevil“ na empoře.
Setkání s čistou krásou jsou v dnešní době vzácností. Saul takovým okamžikem byl. Pod dojmem z monumentálního proudu Händelovy hudby se náš všednodenní neklid a uspěchanost náhle zdály být malicherné a nicotné. Už proto je dobře, že pražské provedení nebylo derniérou tohoto nastudování. Můžeme se s ním setkat znovu v několika reprízách letos v červenci v rámci Hudebního festivalu Znojmo, a to dokonce ve scénické podobě.

Nahoru | Obsah