Hudební Rozhledy

Jan Vičar a Miloš Pokora: Dva jubilanti dlouhá léta spjatí s časopisem HR

Jan Vičar a Miloš Pokora | 05/19 |Rozhovory

Jan Vičar a Miloš Pokora

Jan Vičar a Miloš Pokora, dva muzikologové, jejichž jména zůstanou již navždy kromě jiného svázána i s časopisem Hudební rozhledy, oslavili v dubnu a květnu svá významná životní jubilea. Oba se za tu dobu vyprofilovali v oblasti klasické hudby ve skvělé odborníky, a i když každý v poněkud jiném oboru, jeden mají společný – a tou je hudební publicistika a kritika. A právě díky jim se také na několik let sešli v redakci Hudebních rozhledů…

(JV) Milý pane doktore Pokoro, podle mého odhadu se známe nejméně čtyřicet let. V letech 1986–1989 jsme intenzivně spolupracovali v redakci Hudebních rozhledů, kde jsem vám shodou okolností šéfoval. Rád vzpomínám na vaši vysokou odbornost, pracovní obětavost a ochotu. A nikdy vám nezapomenu, že jste nečekaně vystoupil na jednom z aktivů Občanského fóra na sklonku roku 1989 a statečně se zastal zostouzené práce redakce i mne jako šéfredaktora. Snad si vzpomínáte, jak tehdy někteří zpěnění kritikové a muzikologové něco vykřikovali také o cenzuře, a jiní raději zbaběle mlčeli.
Dlouhá desetiletí vás považuji za českou hudebně kritickou jedničku, a to nejen v oblasti interpretačního umění, ale i na tom nejobtížnějším úseku, tj. kritiky soudobé vážné hudby. Čtu pozorně vaše košaté, moudré i povzbudivé kritiky a obdivuji vaše stále „mladé uši“. Vaše letošní osmdesátka mne proto trochu zaskočila. Takže jste nestorem i svědkem uplynulé doby a máte na co vzpomínat!

  • Jak jste se k hudební kritice vůbec dostal?
    (MP) V době, kdy jste byl mým šéfredaktorem, pane profesore Vičare, jsem měl jako kritik už něco za sebou, ale stále bylo co zlepšovat. Vzpomínám, jak jste s námi do hloubky probíral problémy stylistiky a vůbec, jak jste vytvářel tolik potřebný most mezi naší redakcí a HAMU. K psaní kritik mě nepřivedla muzikologie, nýbrž muzikantská empirie, přesněji řečeno posedlost, s jakou jsem už v době opavských gymnaziálních studií s kamarády (pro ty byl kupodivu stejně jako pro mne takový Beethoven někdo jako Bůh) poslouchal hromady stařičkých LP desek, nebo s jakou rozkoší jsem se nacházel ve čtyřruční hře. Těch symfonií, co jsme přehráli! Paradoxní bylo, že příchod na hudební vědu mě v tomto úporném ohmatávání hudby brzdil. Živá hudba se ze zdejších učeben (až na inspirativní Očadlíkovy přednášky v Divadle hudby) vytrácela, a své kolegy jsem nepotkával ani na koncertech. Zlom nastal s mým příchodem do Supraphonu, a to hlavně s tím spojenými zážitky z nahrávacích studií a jejich báječnými hudebními režiséry, o nichž jsem referoval v Gramorevui. První kritiku pro Hudební rozhledy jsem napsal v roce 1971, a to na koncert orchestru FOK, který řídil tehdy pětadvacetiletý Jiří Bělohlávek a na němž zazněly v podání Ivana Moravce hned tři stěžejní klavírní koncerty – Schumannův, Ravelův G dur a Beethovenův Čtvrtý. Seděl jsem tehdy v supraphonské redakční kanceláři společně s Moravcovým velkým přítelem Ivanem Medkem, který si to, co jsem o Moravcovi napsal, přečetl a s mými postřehy souhlasil. Samozřejmě že mi to zvýšilo sebevědomí. Od roku 1977 jsem už psal pro Hudební rozhledy tři až čtyři kritiky měsíčně. V Lidové demokracii jsem okusil i řeholi psaní kritik pro denní tisk. Bývalo jich tak čtrnáct měsíčně – večer na koncert, ráno odevzdat do redakce. Pod vedením Vladimíra Bora jsme tehdy s kolegy stihli každý rok recenzovat například všechny (!) koncerty Pražského jara. Když pak přišly na řadu i domácí a zahraniční koncertní a skladatelské přehlídky, a k tomu ještě rozhodování o udělování Diplomů hudební kritiky za nejhodnotnější skladbu roku, uvědomil jsem si, že je mi asi poslání hudebního kritika opravdu souzeno, přestože jde vlastně o vedlejší činnost vykonávanou u nás při zaměstnání.
  • A jaké bylo vaše rozhodování o tom, v čem se chcete nejvíc realizovat? Jak vás přitahovala hudební kritika v rámci vašeho košatého vzdělání a zaměření?
    (JV) Začínal jsem jako praktický muzikant a ve hře na akordeon buď sólově nebo v duu s bratrem jsem vyhrál několik celostátních Soutěží tvořivosti mládeže. Jako gymnazista jsem vykonal úspěšný konkurz ve hře na akordeon a klarinet do souboru ukrajinského Národního divadla v Prešově, kam jsem však nenastoupil, přestože mě lákala turné tohoto tělesa po celém světě. Se svým prvním nástrojem jsem se rozloučil knihou Akordeon a jeho hudební uplatnění, dodnes používanou na všech českých konzervatořích.
    Ve svých činnostech jsem byl dosti přelétavý, neboť jsem chtěl komponovat, dále studovat, organizovat, vyučovat atd. Hrával jsem navíc také po vinárnách, s olomouckou operetou a začal dirigovat pěvecký sbor. Jako mladému a nadějnému sbormistrovi mi dokonce bylo v roce 1978 svěřeno řízení spojených ženských sborů před několikatisícovým publikem v amfiteátru na festivalu Janáčkovy Hukvaldy.
    Hudební kritika mne v 70. a 80. letech velmi přitahovala a po vysokoškolských studiích jsem se jí začal také aktivně věnovat. Byl jsem předplatitelem Hudebních rozhledů a ročníky jsem si poctivě dával vázat. Četl jsem časopis, tehdy o rozsahu cca 200 normostran textu, slovo od slova. Měl jsem změřeno, že četba jednoho čísla mi zabere zhruba čtyři hodiny. To představovalo jednu cestu vlakem z Olomouce do Prahy, ovšem s mírným zpožděním, které bývalo pravidlem. Neznal jsem tehdejších zhruba 80 přispěvatelů osobně, ale podle jejich textů jsem věděl, kdo je kdo, a jejich zásluhou jsem získal přehled o hudebním životě.
    Hudební kritiku a popularizaci hudby dodnes pozorně sleduji a na vysokoškolské úrovni vyučuji. Studenty občas provokuji úvahami, že zlatý věk hudební kritiky dávno pominul a dnešní společnost spíše než o kritiku stojí o skrytou nebo zjevnou reklamu.
  • Jak vy, jenž působíte jako celoživotní hudební kritik, chápete smysl a postavení dnešní hudební kritiky?
    (MP) Kritiky, pokud jsou odvážné, vytvářejí konfrontační klima, ve kterém se tvorbě daří. Jsou předstupněm vědeckých analýz i hudebně-historických pojednání. Mají o to větší vypovídací hodnotu, o co pečlivěji jsou dokumentovány. Sám jsem si při sledování každého výkonu od počátku vždy dělal velmi podrobné poznámky a lichotilo mi, když mě Jiří Válek jednou označil za vzácný případ kritika-korektora. Současně jsem se však snažil vytvářet i taková malá esejistická dílka, která dovedou čtenáři barvitě předat nějaký neopakovatelný zážitek. Samozřejmě že nastanou případy, kdy se musím spolehnout na instinkt – upřímně se svěřit se svým pocitem, na tom nevidím nic špatného. Rád vyhledávám hudební mládí a snažím se rozpoznat, tak jak to dovedou pedagogové nebo soutěžní porotci, v mladém talentu budoucího mistra. Ještě jedné zásady se však snažím držet. Nebývá výkonů, v nichž by se neobjevil alespoň jeden světlý bod. Právě tím by měl kritik umět v jinak třeba zdrcující charakteristice umělce pohladit. Co se týká současného stavu kritiky, souhlasím s vámi. Připadá mi, že se dnešní hudební kritici nedovedou sdružovat, každý pracuje sám za sebe, a navíc je stále více tlačen do služeb marketingových záměrů.
  • Jak jste se kdysi v Hudebních rozhledech cítil? Vzpomínám si, že jste se zvláště silně zasazoval právě o kritiku soudobé tvorby...
    (JV) Kritiku novinkové tvorby považuji za vrchol hudebně-kritické činnosti. I proto jsem po anabázi svého přechodu z Olomouce do Prahy nastoupil do redakce časopisu vydávaného Svazem českých skladatelů a koncertních umělců, pracoval zde krátce jako redaktor a od 1. ledna 1986 jako šéfredaktor. Redaktoři mne přijali skvěle (s výjimkou Evy Pensdorfové, což ovšem vyplynulo na povrch až daleko později). Rád vzpomínám na svého předchůdce Viléma Pospíšila, na vás, na obětavou tajemnici redakce Věru Klieglovou, výtvarníka Jiřího Schmidta, desítky externích přispěvatelů, a zejména na Pavla Skálu (1943–1986), s nímž jsem se již předtím dobře znal a který mne v redakci maximálně podporoval. Bohužel za několik měsíců tragicky zahynul při automobilové nehodě. Skála, který rokem svého narození přirozeně patřil do „generace 70. let“, reflektoval soudobé hudební dění ve velké šíři.
  • Vy jste byl o něco starší, avšak tuto generaci jste sledoval také – a to i s vaší moudrostí a noblesou…
    (MP) Těmto skladatelům, i těm předcházejícím, ale také skladatelskému mládí vycházejícímu každoročně z HAMU, jsem se skutečně věnoval natolik podrobně, že by to vydalo na samostatnou publikaci. Každý autor byl jiný a zajímavý. Uvedu jen některé příklady: Otomar Kvěch pro své přetavené brahmsovství, vzpomínám, jak se mi dobře psala kritika na jeho Symfonii Es dur. Vzrušoval mě Riedlbauch (proč zapadl jeho balet Macbeth?) – a vůbec všichni ti, kteří neopakovali to, co už se v hudbě objevilo dříve, a kteří dokázali prostřednictvím svého vyjadřování vytvářet osobitou protiváhu k estetice Nové hudby. Snad nejoblíbenější byl tehdy u mladých posluchačů pro svou zvukovou fantazii Ivan Kurz. Dále například Klement Slavický, Luboš Fišer, Jan Klusák, a třeba také Ivana Loudová, spontánní hudebnice s dokonalým smyslem pro logiku hudebního plynutí (Jan Bartošík, její žák, by o tom mohl vyprávět). Na druhé straně se začala prosazovat Sylvie Bodorová, milující jako kumštýřka přirozenou sdělnost (vzpomínám si, jak jsem ji na Mladém pódiu jednou kritizoval za až určitou podbízivost), nebo „poslední romantik“ Juraj Filas, vyvolávající dojem, že všechno, co napíše, dovede posluchače pohladit, a přitom je to stále vynalézavá, a hlavně nástrojově vděčná hudba. V dalších letech mi mj. trvale utkvěla v paměti hudba Miloslava Ištvana, Aloise Piňose, Ladislav Kubíka a také stále nedoceněného Jaroslava Rybáře (mimochodem, ten získal v roce 1996 Cenu kritiky za skladbu Sny a krajiny). A samozřejmě tu byl Marek Kopelent jako nejpřesvědčivější obhájce Nové hudby. Vzpomínám si, jak mi Hudební rozhledy kromě jiného ještě v době vašeho šéfredaktorského působení otiskly příznivou kritiku na jeho Symfonii, kterou někteří členové Svazu přijali s nelibostí.
    Škoda že nám nezbývá místo na nezapomenutelné zážitky z oblasti interpretace. Co se týká posledních let, nemám na mysli jenom Bernsteina, Kubelíka, Haasovo kvarteto a desítky dalších slavných interpretů, ale také třeba stále trochu nedoceněnou Kukalovu nádherně prožitou festivalovou interpretaci Mé vlasti, nebo všechny ony báječné mladé dirigenty (a dirigentku – Michaelu Rozsovou), klavíristy, klarinetisty atd.
  • Coby skladatele v posledních letech stále častěji sleduji i vás. Jak tato aktivita souvisí s vámi založenými koncerty Svár teorie s praxí?
    (JV) Název je převzat z knihy Emila Hradeckého o Paulu Hindemithovi a první ročník této akce byl v roce 2004 věnován Karlu Janečkovi, který – podobně jako Hindemith – působil jako hudební teoretik i skladatel… V mém případě oblast hudební teorie nesporně nějak ovlivňuje oblast skladatelskou a naopak, ale stejně si myslím, že jako „hudební spisovatel“ se svářím se sebou jako komponistou spíše jen z hlediska investovaného času. Nelze totiž plnohodnotně komponovat velká díla a zároveň psát rozsáhlé publikace. Je daleko snadnější psát drobné formy či písničky a paralelně krátké články či hudební kritiky. Obě oblasti mne v různých životních etapách připoutaly, ovšem v odborné oblasti postupuji přísně vědecky a systematicky, v kompoziční oblasti dávám průchod spontaneitě, metodě pokusu a omylu, resp. líbí/nelíbí apod.
    Také vy máte svůj „svár“, neboť nepíšete jenom kritiky, ale i syntetizující knižní publikace, které vyžadují více času a soustředění. Jaké máte v tomto směru další plány?
    (MP) Mým snem zůstává využít pro nějakou shrnující publikaci třeba fakt, že se mi poštěstilo psát kritiky na vice než deset zahajovacích koncertů Pražského jara za sebou, na řadu navzájem na sebe navazujících ročníků Concertina Praga atd. A už jen proto se chci dožít nejméně sta let!
    (JV) Ať se vám to poštěstí! A já se třeba přitom kousek cesty s vámi svezu!

    Nahoru | Obsah