Hudební Rozhledy

Dvakrát Česká filharmonie

Vojtěch Mojžíš | 05/19 |Festivaly, koncerty

Večer s Tomášem Braunerem a sólisty Jiřím Vodičkou a Danielem Wiesnerem
Na program svého abonentního koncertu, konaného v Rudolfinu 15. 3. 2018, zařadila dramaturgie České filharmonie čtyři kompozice vzájemně propojené zajímavými souvislostmi. Zatímco jedna z nich reprezentuje dobu vídeňského klasicismu, zbylé tři světlo světa spatřily ve druhé třetině 20. století, a každá z nich trochu jiným způsobem vykazuje znaky hudebního slohu označovaného jako neoklasicismus. Ve všech čtyřech se pak setkáváme s uplatněním koncertantního principu. Stravinského třívěté komorně koncipované Concerto Es dur „Dumbarton Oaks“ (žádný z nástrojů zde není v jednoznačně koncertantní roli) zaznělo na úvod večera. Vykazuje četné znaky barokního slohu, i tomu však zjednodušeně říkáme neoklasicismus. Prokofjevův Koncert pro housle a orchestr č. 2 g moll, op. 63 je dílo pro sólistu technicky mimořádně náročné (například četné arpeggiované akordické pasáže, neustálý souboj sólového partu s plným orchestrálním zvukem), nalezneme v něm, zejména v melodice, spřízněnost se skladatelovou geniální neoklasicistní tvorbou pro baletní scénu.

I v Haydnově čtyřvěté 22. symfonii Es Dur „Filozof“, Hob I/22, která zazněla hned po přestávce, nalézáme koncertantní princip. Smyčcový orchestr, v našem případě zbytečně předimenzovaný (tolik smyčců v Esterháze papá Haydn k dispozici určitě neměl), je zde protiváhou dvojicím dechových nástrojů. Dva lesní rohy a dva anglické rohy hravým způsobem navozují dojem akustické ozvěny. Závěrečná třívětá Sinfonietta La Jolla (H 328) Bohuslava Martinů je pověstná svým náročným sólisticky pojatým partem klavíru. Martinů svěží kvintakordy v klavírním témbru prosvětlují téměř každou skladatelovu orchestrální partituru. Zde však autor mimořádné nároky klade nejen na souhru, ale i na dynamickou vyváženost klavíru vůči orchestru.
Výkony obou sólistů, jak houslisty Jiřího Vodičky, tak i klavíristy Daniela Wiesnera, lze označit jako vynikající. V podstatě jim nelze vytknout nic jak po stránce technické, tak i výrazové. Houslistova razance byla namístě, půvabná témata druhé věty však mohla přinést více lyriky. Daniel Wiesner prokázal, že suverénně obstojí nejen v komorním světě soudobé hudby, ale i ve velkém symfonickém žánru. Ani dirigentovi Tomáši Braunerovi není v podstatě co vytknout. Jen malé drobnosti: S nadhledem zvládal Stravinského metrické záludnosti, v úvodu však byla slyšitelná drobná nesouhra smyčců. Haydnovu Menuetu (třetí věta) by jistě lépe slušelo monarchisticky rozvážné volnější tempo.

A tentokrát pod taktovkou Bena Gernona a se sólisty Zdislavou Bočkovou a Trulsem Mørkem
Pátý abonentní koncert řady A České filharmonie v její 123. se- zoně (27., 28., a 29. 3. 2019) přinesl program širokého provenienčního spektra. Na úvod byly zařazeny dvě sopránové árie Wolfganga Amadea Mozarta (KV 580 – Schon lacht der holde Frühling a KV 336b/344 – Ruhe sanft, mein holdes Leben z opery Zaide), následoval Koncert pro violoncello a orchestr finského skladatele Esy-Pekky Salonena. Celá druhá polovina večera patřila dvěma suitám op. 64 z Prokofjevova baletu Romeo a Julie. Pod taktovkou finského dirigenta Bena Gernona náš přední orchestr po tři uvedené večery hostil mladou brněnskou sopranistku Zdislavu Bočkovou a norského violoncellistu Trulse Mørka. Můj komentář se týká prvního z večerů.
Bočková okouzlila pražské publikum nejen sympatickým zjevem, ale i příjemným témbrem svého mírně provibrovaného hlasu. Její přednes zdobí naprostá intonační jistota, v některých jejích koloraturách by však mohlo být více jistoty. Volila interpretační prostředky odpovídající Mozartově době, na rozdíl od orchestru, který hrál v poněkud předimenzované sestavě smyčců.
Salonenův attacca třívětý, takřka půl hodiny trvající koncert, se vyznačuje mimořádnou technickou náročností. Interpret si ani na okamžik nemůže odpočinout, vzdor tomu byl jeho výkon perfektní, a to nejen z pohledu klasických kritérií interpretace, ale i s ohledem na převládající použití skladebných prostředků Nové hudby (glissanda, vícezvuky, flažolety apod). V nerovném zápolení s hustě instrumentovaným orchestrem mu pomáhala amplifikace, která v některých místech prostřednictvím záznamového a reprodukčního zařízení sólistův part decentně zmnožuje a pohybově přemísťuje v prostoru koncertní síně. Vzdor tomu, že byla nasazena aparatura špičkové úrovně, se však nepodařilo vyloučit zjevnou degradaci témbrového spektra sólového nástroje. Ve srovnání s jemnou barevností neamplifikovaných orchestrálních sól působil poněkud obhrouble. Zajímavým zpestřením koncertantního schématu bylo zdůraznění role čtyř blanozvučných bicích (2 bonga a 2 conga), umístěných, stejně jako violoncello, před orchestr.
Kdo by se domníval, že dozněním soudobého instrumentálního koncertu má již pro tentokrát přísun disonancí definitivně za sebou, se zmýlil. Hned v prvních taktech geniální Prokofjevovy baletní hudby, tvořící druhou část večera, jej totiž čekala snad nejpříkřejší fortissimo disonance 20. století, rafinovaně zinstrumentovaný orchestrální cluster. Jeho protipólu, lahodných konsonancí, například hned v následující jemné ploše pianissimo smyčců, si však publikum do konce večera užilo ještě v dostatečné míře.

Nahoru | Obsah