Hudební Rozhledy

Labutí jezero podle Johna Cranka

Jaroslav Someš | 05/19 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Foto © archiv Národní divadlo – Sergej Gherciu

Letos v červnu uplyne už 46 let, kdy nečekaně a předčasně zemřel choreograf John Cranko. Odešel na vrcholu slávy, v době, kdy se jemu a jeho souboru podařilo proměnit Stuttgart v jednu z metropolí evropského baletu. I po bezmála půl století žijí slavné Crankovy choreografie dál na jevištích celého světa. K těm nejznámějším patří Romeo a Julie (1962), Oněgin (1965) a Zkrocení zlé ženy (1969). Druhé dva tituly v Crankově verzi už Praha poznala, Zkrocení v roce 2003 a Oněgina o dva roky později. Filip Barankiewicz, umělecký šéf Baletu Národního divadla v Praze, se nyní rozhodl uvést Crankovu adaptaci Labutího jezera. Premiéry se konaly v historické budově ND 28. a 29. 3. Nastudování budilo už předem mimořádný zájem, protože na rozdíl od jiných prací tohoto choreografa nebyl Čajkovského „balet baletů“ v Crankově zpracování doposud nikdy mimo Německo uveden. Věrnost původní podobě zaručuje záznam choreografie, provedený Beneshovou notací. Do čela pražského tvůrčího týmu byla proto postavena choreoložka a choreografka Birgit Deharde, která je v práci s notací mezinárodně uznávanou odbornicí.

Čajkovského Labutí jezero je nesporně nejuváděnějším baletním titulem, takřka symbolem klasického tance. Známe ho v nejrůznějších podobách, počínaje tou tradiční, vycházející z petrohradské verze Maria Petipy a Lva Ivanova z roku 1895. Pokud jde o partituru, neexistuje její kodifikovaná podoba, zasahuje do ní prakticky každý z tvůrců, mění pořadí tanečních čísel, využívá je podle vlastní potřeby, případně je vypouští (činil tak už Petipa s Ivanovem). Záhy se začalo zasahovat i do samotného příběhu, zprvu však vždycky v mezích pohádkového děje. Složitější výklady a originálnější přístupy, jako byl např. Neumeierův, Ekův, Bourneho nebo třeba nedávný brněnský Mária Radačovského, se začínají prvně objevovat až ke konci 20. století. Crankova verze vznikla dřív (1963), k příběhu se tedy ještě chová v zásadě tradičně. I choreograficky se na několika klíčových místech přidržuje klasické verze Petipa–Ivanov. S partiturou však zachází volněji, ve dvou případech až diskutabilně – to když užívá úryvek z Čajkovského orchestrální suity jako mezihru před 2. dějstvím a když do 4. dějství neústrojně vkládá Elegii pro smyčce G dur, na kterou staví poslední duet prince Siegfrieda a Odetty.
I ony dva dodatky přispívají k tomu, že Crankovo Labutí jezero celkově nepůsobí jednotným dojmem. První dějství je až žánrově rozehráváno, ne jako dvorská, nýbrž jako lidová scéna. Výrazně je tu exponován princův společník Benno a skupinka jeho přátel, místo obvyklého Pas de trois (č. 4) tančí princ s pěti dívkami nově vložené Pas de six a zcela vynechán je slavný valčík (č. 2). Dějotvornost, kterou 1. dějství až hýří, však ve 2. dějství definitivně končí. Benno s přáteli se na jeho začátku sice na chvíli objeví, ale pak navždy zmizí z děje, což je málo pochopitelné především pro plesovou scénu ve 3. dějství. „Labutí obraz“ u jezera v podstatě zachovává tradiční rozvrh Lva Ivanova. V plesové scéně je elegantní Valčík nevěst (č. 17) zbytečně obětován pouhým postupným příchodům jejich průvodů. Z národních tanců je vynechán maďarský čardáš (č. 20). V tzv. „černém“ Pas de deux (pův. č. 19) jsou pro variace prince a Odilie použita jiná hudební čísla. Ústředním duetem v závěrečném aktu je pak zmiňovaná Elegie pro smyčce. Je známo, že Čajkovského Labutí jezero nemá ustálený ani konec. Někteří inscenátoři se přiklánějí k tragickému vyústění, jiní k happy endu. Cranko zvolil vlastně nejdrtivější variantu, nejenže princ hyne ve vlnách, ale jeho smrt je vlastně marná. Nepřináší ani vysvobození pro Odettu, ta zůstává dále labutí a v moci zlého čaroděje Rotbarta.
Příčinu, proč tentokrát Labutí jezero končí právě takto, lze vidět v důrazu, který Cranko klade na postavu prince Siegfrieda a na jeho povahu. Není to romantický snílek, jako obvykle bývá. Charakteristické pro něj je, když mu hned na začátku děje přátelé připraví malebné entrée, a on se přibelhá z druhé strany v převleku za starou babku. Je to mladík plný života, který se zprvu ještě nechce ženit a pak se zamiluje na první pohled do dívky-labutě Odetty. Ale možná právě proto se „na druhý pohled“ stejně rychle zamiluje do černé krasavice Odilie. Ta se u Cranka ani moc nesnaží napodobovat labuť (jen jednou ji k tomu Rotbart vybídne), takže to nepůsobí, jako by byl princ oklamán. Spíš prostě podlehl jiné. Proto sice také zákonitě umírá, ale moment jeho lidského selhání příběh oslabuje.

Ústřední pár 1. premiéry vytvořili Alina Nanu (Odetta – Odilie) a Nikita Chetverikov (princ Siegfried), oba především výsostně technicky vyspělí, zjevem i projevem spolu harmonující. Kromě nich je třeba vyzvednout výkon Matěje Šusta jako Benna a v neapolitaně pár Olga Bogoljubskaja a Domenico di Cristo. Hvězdou 2. premiéry se stala Miho Ogimoto, tanečně dokonalá a výrazově nesmírně proměnlivá, což je pro dvojroli Odetty a Odilie velmi důležité. Jejím partnerem v úloze Siegfrieda byl mladý Patrik Holeček, nadějný demisólista, asi méně zkušený než jeho kolegové, ale svým téměř chlapeckým zjevem pro Crankův výklad princovy povahy vlastně výhodný. V několika charakterních rolích se objevili protagonisté předchozích nastudování Labutího jezera, mj. Tereza Podařilová (královna-matka), Nelly Danko (hostitelka), Alexandre Katsapov (vychovatel) či Jiří Kodym (rádce). Velké uznání patří také kolektivním číslům, ať už je to v 1. dějství tanec Benna a jeho čtyř přátel (provedený precizně hlavně v 1. alternaci) a choreograficky zajímavě řešená polonéza, v plesové scéně groteskně pojatý španělský tanec a chorovod ruských „děvušek“ a hlavně celý dámský corps v obou „labutích“ dějstvích.
K pocitu jisté nejednotnosti přispívá také scénografie Martina Černého. V 1. dějství a v obou dějstvích u jezera odkazuje na tradiční dekorace malovaných pozadí a sufit a vychází z romantické krajinomalby. Působí vzdušně a odlehčeně. V kontrastu k tomu je trůnní sál v plesové scéně zatěžkán architektonickou prostavěností, prostor pro tanec je zúžen prakticky nevyužívanými galeriemi a vyčnívá do něj schodiště, které ho omezuje ještě víc. Rotované skoky tam tanečníkům věru nelze závidět. Kostýmy Josefa Jelínka jsou jako vždy ozdobou inscenace a budí obdiv barevnou souladností a vynalézavostí v detailu.
Dirigování baletů je specifická disciplína. Václav Zahradník v obou premiérách znovu potvrdil, že má pro tento obor výjimečné předpoklady. A protože Čajkovského partitura není jen běžným doprovodem tanečních čísel, ale nese v sobě také vysoké symfonické hodnoty (především v lyrických pasážích), patří Václavu Zahradníkovi uznání za jejich úspěšné odkrytí. Ocenění si zaslouží také výkon Orchestru Státní opery, v sólových pasážích jmenovitě Radovan Šandera a Antonín Burda (housle) a Štěpánka Kutmanová (violoncello).

Praha, Národní divadlo – Petr Iljič Čajkovskij: Labutí jezero. Choreografie a režie John Cranko, hudební nastudování a dirigent Václav Zahradník, scéna Martin Černý, kostýmy Josef Jelínek, světelný design Pavel Dautovský, umělecká supervize Reid Anderson, nastudování Birgit Deharde, Andria Hall a Filip Barankiewicz, baletní mistři Alexej Afanassiev, Michaela Černá, Tereza Podařilová, Nelly Danko a Jiří Kodym. Premiéry 28. a 29. 3. 2019.

Nahoru | Obsah