Hudební Rozhledy

Pražský gratulační koncert k jubileu Jana Vičara

Miloš Pokora | 06/19 |Festivaly, koncerty

O tom, že Jan Vičar stihne být vysokoškolským pedagogem, muzikologem, publicistou, hudebním organizátorem a k tomu ještě skladatelem, je známo. Jeho stále neumdlévající vitalita však přesto překvapuje, a tak se ani nechce věřit, že letos v květnu už dosáhl sedmdesátky. Jelikož mu na komponování mnoho času nezbývá, udivuje, kolik jeho skladeb se na živém repertoáru ocitlo a také jak obrovský počet vynikajících, zvláště mladých interpretů se na jeho gratulačních koncertech angažuje. Byl jsem přítomen tomu druhému (Galerie HAMU, 4. 5.). Předesílám, že dramaturgicky vynalézavému, při němž každá předvedená skladba reagovala na inspirační zdroj jiného rodu, což umocňovalo posluchačovu zvídavost.

Úvodní skladba programu s tajemným názvem Alto ego per trombone solo et electronics z roku 2014 se odvíjela jako hudební obraz, kterého můžeme být svědky ve své fantazii, pokud se ocitneme ve stovky let staré budově, z níž zaznívají záhadné směsice zvuků a kterou kráčí směrem ke světlu v plášti zahalený trombonista (přízrak). Zde v malinké galerii k nám zaznívaly v podání trombonisty Lukáše Moťka (nejprve z otevřeného okna a poté přímo ze sálu) jakési melodické útržky, bizarně komolené a postupně stále intenzivněji provázené elektronickou hudební stopou (Jan Košulić). Z ní jsme slyšeli tentýž trombon, ale tentokrát už obklopený dalšími tajemnými zvuky oživujícími minulost starobylých sklepení a trouchnivějících trámů. Občasný libozvučný dvojhlas obou trombonů byl spíš náhodný a hlavně nesmělý – „přízrak“ měl před sebou ještě dlouhou cestu. Také líbezný chorál, který mu kráčel vstříc, trombonista zprvu jako by svými tónovými skluzy zesměšňoval a teprve na konci své pouti ke světlu ho zahrál správně. Pocítil jsem v tom jímavý symbolický závěr vizuálně kompozičního záměru, jehož sledování umělo burcovat posluchačovu fantazii. Třídílný komorní cyklus De astris somniamus z roku 2018 pro soprán, flétnu a cembalo, po textové stránce propojující úryvek z latinského libreta Antonína Saletky, Vergiliovy verše a báseň klasického filologa Lubora Kysučana, se odvíjel v zasvěcené interpretaci Morgenstern ansámblu od s textem hladivě komunikujícího komorního muzicírování dvou instrumentalistek a sopránu (bylo znát, že původním podkladem této části bylo Andante z autorovy neoklasicistní flétnové sonáty) k další části (Ad astra), kde jednotlivé party více individualizovaly (až expresivní soprán, bleskové třpytivé vsuvky cembala) k závěrečné části, nesoucí jméno celého cyklu. V té nastal zlom, hudba jako by se zde ve shodě s moudře vizionářskými slovy Stephana Hawkinga (Dívejte se vzhůru na hvězdy a nikoli dolů na nohy. Pokuste se pochopit, co vidíte a proč existuje vesmír. Buďte zvědavi.) vzepjala k rozkošné ansámblové hře se zřetelnými názvuky jazzu. Po opětovném sklouznutí do vážného výrazu (před veršem Z hvězdného prachu spřádáme své životy) se rozkošné ansámblové muzicírování vrátilo, utnuto kaskádou razantních závěrečných cembalových akordů. Šlo o originální zhudebnění výlučné představy, navíc působivě vygradované.
O třech zbývajících skladbách večera jsem už na stránkách tohoto časopisu psal. Z lydického modu vycházející Uspávanky, okouzlené folklorním projevem zpěvačky Zdeny Hovorkové, zazněly tentokrát v podání basklarinetu (Jan Mach) a klavíru (Miroslava Machová). Na matčin zpěv dítěti, demonstrovaný konsonantním partem klavíru v líbezném Des dur, reagoval basklarinet v bitonálním, ale nikterak dráždivým střetem v G dur, přičemž občasná sklouznutí do partií, kde oba nástroje ladily, ve mně evokovaly emotivní obraz vábení obou partnerů. Shrnuto – žádná rafinovaná harmonizace lidové písně, ale její obohacení o hlubší obsahový rozměr. Dvanáct Přeludyí pro klavír (znamenitě předvedla opět Jaroslava Pěchočová), s lehce cimrmanovským programním nábojem a občas jako by jen nahozené a hned zase rošťácky rytmizované a „pokřivené“, mě tentokrát ještě více vzrušovalo, když jsem se je snažil sledovat podle jednotlivých názvů s programem v ruce. Nic bych neměnil ani na své dřívější charakteristice Pocty hudcům, okouzlené některými idiomy proslaveného instrumentálního čísla houslového samouka z oravské Habovky (hráli houslista Matouš Pěruška a s ním výtečná, foklorní jiskrou zapálená cellistka Kristina Vocetková). V okouzlení folklorem se Vičar pohybuje opravdu rád. Tak uvolněně přirozený dojem z propojení intervalových postupů moravského folkloru, flexibilní diatoniky, na dřeň obnaženého kouzla lidových samouků a vůbec humornou nadsázkou okořeněného pohybu zažijeme málokdy.

Nahoru | Obsah