Hudební Rozhledy

Mozaika operních režisérů Otto Schenk

Monika Holá | 07/19 |Studie, komentáře

Otto Schenk (narozen 12. 6. 1930 ve Vídni) patří mezi žijící divadelní legendy. Vystudoval herectví v Semináři Maxe Reinhardta na vídeňské univerzitě a jako herec a kabaretiér si získával srdce Vídeňanů v různých divadlech v prvních letech po absolutoriu. Jen u herectví však nezůstalo, brzy na sebe upozornil též činoherní režií a v roce 1957 debutoval jako režisér operní, když se v salcburském Landestheatru představil svým pojetím Mozartovy Kouzelné flétny. Stejné dílo režíroval o šest let později na Salcburském festivalu, poté, co ve Vídni na jeho kontě přibyly úspěšné režie oper Lulu Albana Berga a Dantons Tod (Dantonova smrt) skladatele Gottfrieda von Einem.

V roce 1965 byl jmenován rezidentním režisérem ve Vídeňské státní opeře, kde byla uvedena celá řada jeho inscenací v pozoruhodných interpretačních spolupracích, např. Straussův Růžový kavalír s dirigentem Leonardem Bernsteinem v roce 1969, Weberův Čarostřelec s Karlem Böhmem v roce 1972 či Pucciniho Bohéma s Herbertem von Karajanem. Po ní následovala první z jeho českých operních režií, Janáčkova Její pastorkyňa, kterou ve Vídni dirigoval Jaroslav Krombholc. Její úspěch byl neočekávaný a fenomenální, Janáček, jak sám Schenk vzpomíná, v zahraničí tehdy ještě poměrně málo známý, zasáhl srdce posluchačů svou nespoutanou silou.
V 70. letech se Otto Schenk stal jedním z nejvyhledávanějších operních režisérů v mezinárodním měřítku, v roce 1968 debutoval v Metropolitní opeře s Pucciniho Toskou, v Teatro alla Scala v roce 1974 s inscenací Mozartovy Figarovy svatby a v londýnské Covent Garden se poprvé představil v roce 1975 s nastudováním Verdiho Maškarního plesu. V letech 1988–1996 působil jako ředitel nejstaršího vídeňského divadla Theater in der Josefstadt. Plodná režijní kariéra, čítající 165 původních operních inscenací (jen v „domovské“ Vídeňské státní opeře to bylo 32 nových produkcí), byla příznačně uzavřena režií Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky v roce 2014.
Jak se Otto Schenk, vystudovaný činoherec, dostal k opeře? Režisér vzpomíná, že od mládí trávíval v opeře volný čas. Navštěvoval Vídeňskou státní operu, nejčastěji její galerii, kde se nacházejí místa ke stání (Vídeňská státní opera je těmito místy proslulá, disponuje celkem 567 místy na stání, vstupenky na ně se kupují výhradně před představením a na galerii ve druhé řadě uprostřed se údajně dokonce nacházejí vůbec nejkvalitnější místa z hlediska akustiky a výhledu na jeviště). Opera jej fascinovala emočním napětím, miloval ji a znal nazpaměť celé árie či výstupy oblíbených kusů. Přesto pro něj vždy byla především divadlem, necítil ji jako zvláštní jevištní druh, pro něj mezi činohrou a operou neexistovala žádná hranice. O to více si ale vážil prvních úspěchů v režijní práci ve Vídeňské státní opeře: „Velmi dobře si vybavuji, jak jsem sám stál před oponou Státní opery, která pro nás Vídeňany představuje chrám – už můj otec zde vyrůstal s Marií Jeritzou a Alfredem Piccaverem. Stál jsem tam po premiéře zhola sám a téměř ztracený a cítil se jako v jiném světě.“
Přípravná fáze režijní práce Otto Schenka není možná typická pro představy o operní režii v německy mluvícím prostředí. Režisér si totiž předem nechystá žádné režijní koncepce, v první fázi opery pouze poslouchá, tak často a důkladně, že v momentě začátku aranžování už zná dílo nazpaměť. Nepotřebuje klavírní výtah, potřebuje operu slyšet: „Jen to, co uslyším, jsem schopen i inscenovat, ať už je to čtyřhlasá fuga nebo triolová koloratura. Koloraturu mohu pouze využít, vychází-li z radosti nebo hněvu, jako u Královny noci, z koketerie jako u Zerbinetty, nebo z trápení jako u Constanze.“ A sluchový vjem je pro něj tak důležitý, že jej může v práci i brzdit, tempo, které sám pokládá za nesprávné, jej fyzicky bolí.

Velký důraz klade ve svých inscenacích na detail, podle něj detaily vyzrazují pravé nefalšované pocity postav a mohou dílu dodat neskutečný emoční náboj. Kupříkladu v Její pastorkyni režíroval moment, kdy Kostelnička, chystající se zabít dítě, jej nejprve důkladně zabalí do zavinovačky, aby neprochladlo; a i když je v silném afektu, dítě před vhozením do vody ještě pohladí.
Inspirace pro své režie hledá Otto Schenk především v reálném bytí, v psychologii postav, v tom, jak by jednaly v dané situaci v opravdovém životě – v tom tkví tajemství i úspěch jeho inscenací. Navíc, jsa sám vynikajícím komikem, jenž svými veseloherními a kabaretními výstupy rád a úspěšně bavil diváky především (ale nejen) rodné Vídně, měl vždy úžasnou invenci a cit pro situační vtip. Tak nechal tenoristu Rolanda Villazóna v Donizettiho Nápoji lásky (inscenace na repertoáru od roku 1980!, nahrávka z roku 2006) za zpěvu bravurně žonglovat s jablky těsně poté, co úmyslně nemotorně a dle nesmyslných pokynů podvodníka Dulcamary protřepává a popíjí onen nápoj lásky. Za nejvydařenější komediálně vystavěnou operu Otto Schenka osobně pokládám Donizettiho Dona Pasquala v inscenaci z MET, s protagonisty Annou Netrebko, Mariuszem Kwiecienem a Johnem del Carlo (inscenace z roku 2010). Scéna příchodu falešně se tvářící Noriny coby nevěsty obstarožního Pasquala je propracována do nejposlednějšího detailu a vychází precizně z hudby a její rytmické tektoniky. Každá sekunda ztvárněné partitury je doslova nabitá vtipnými hereckými gagy a drobnokresbami, přičemž každá postava si přísně drží své charakterové rysy. Intriky spřádající doktor Malatesta předvádí svatebního dohazovače, lehkost a žoviálnost jeho konání podtrhává permanentní herecká práce s vycházkovou holí a slaměným kloboučkem. Don Pasquale je symbolem stařecké naivity: nechá se lehce zmanipulovat jen pohledem na mladou ženu a slovním ujištěním, že ona se za něj provdá z lásky, nikoliv pro peníze. Stařecká chlípnost a nemohoucnost je vtipně prezentována neustálými nervózními pohyby rukou i mimoděčnými pohyby rtů. Vtipným detailem, který podpoří jeho trapnou situaci, je mj. paruka, jež mu spadne, a odhalí tak pravý stav starcovy hlavy. Nejvýraznější herecký prostor má v této scéně postava Noriny. V první části nesmělá, do jeptišky kostýmově stylizovaná dívka (nesmělost je opět vtipně podtržena celkovými pohyby, ale i detailem, např. úmyslným nemotorným postojem se špičkami k sobě a toporným držením těla) se totiž po podepsání svatební smlouvy stává dračicí, která se neváhá Pasqualovi před očima procházet s milencem a v momentě jeho nesouhlasu jej i fyzicky atakovat, a posléze začít ve vzteku ničit vybavení místnosti. Vše geniálně propojené s hudební rytmikou a v nejednom detailu vycházející z výrazné italské gestiky současnosti. V mezinárodním měřítku možná ne tolik výrazná, pro nás ale velmi podstatná je Schenkova režijní tvorba v oblasti české opery. Ojedinělé postavení má u Otto Schenka Leoš Janáček. Nejenže se s režií jeho děl setkal symbolicky v prvních letech a pak úplně na závěr své tvůrčí kariéry, ale režisér k němu cítil podvědomě obrovský respekt, v jeho díle nacházel oproti dalším autorům jiné výrazové možnosti. „Janáček si našel svůj vlastní jazyk, který svým působením a procítěním překonal všechny teoretiky nové tvorby tónů. Při vší teorii a těžkostech, které s sebou nese hudební skladba, zůstal znamenitým hudebníkem, který se věnoval praxi. Spolu s Prokofjevem, Stravinským, Chačaturjanem a Musorgským patří ke skupině skladatelů, kteří nemuseli o modernost nijak usilovat. Způsob, jakým hudebně líčí a podbarvuje detaily ze života operních postav v podivuhodné atmosféře vůkol, to je zázrak jeho kompozice.“ V případě režie Schenk s Janáčkem vnitřně souzněl. Ambicí režiséra, jak sám uvedl, vždy bylo režírovat to, co nám sděluje hudba, tedy nikoliv hudbu rytmicky sdělovat, ale na-slouchat tomu, co vypráví. A pak dokázat navést zpěváky na to, že musí autorovu hudebnímu sdělení přesně porozumět, aby jej mohli svým zpěvem předávat dál. Musejí na jevišti jednat tak, jako by byla hudba jejich citem, jejich životem, a to i se všemi problémy, které život přináší. V případě Její pastorkyně (1964), kterou dle dobových zvyklostí režíroval v němčině, měl režisér k dispozici vynikající pěvecký tým (Waldemar Kmentt jako Laca, Jean Cox v roli Števy, Martha Mödlová coby Kostelnička a Sena Jurinacová jako Jenůfka), který byl schopen splynout s charaktery postav a doslova odžít na jevišti jejich životy. Schenk operu inscenoval jako divadelní hru a Janáčkova hudba mu byla bonusem navíc, který mu svou hudební sdělností v režijní práci pomohl.
Druhá Schenkova janáčkovská režie, Příhody lišky Bystroušky, přišla na sklonku jeho aktivní kariéry v roce 2014. Nabídka se objevila v době, kdy se vnitřně zařekl, že již režírovat nebude, ale nakonec se umělec rozhodl udělat výjimku: „Inscenací Lišky Bystroušky jsem porušil své slovo – říkal jsem si, že když jsem s Janáčkem začal, chtěl bych s ním také skončit.“ Janáčkovu operu divákům nabídl jako výpravnou podívanou, v tisku se o něm hovořilo jako o „pohádkovém strýčkovi“ (Märchenonkel). Režisér sám přiznává, že režie této opery pro něj byla velká výzva, v počátku dílo pokládal za v podstatě neinscenovatelné: jak věrohodně ztvárnit počínání zvířat? Schenk v tomto vycházel z prastaré tradice světa bajek, ale též animovaných filmů včetně Walta Disneye, kde jsou často zvířecí charaktery polidšťovány. A pak opět naslouchal hudbě, v níž stále intenzivněji slyšel les se všemi jeho překážkami, skrýšemi, mohutnými stromy. Ve spolupráci se scénografkou Amrou Buchbinder vznikla vize scény, kde právě les je hlavním aktérem a v něm pak porůznu defilují nejrůznější zvířecí postavy. „Tento napůl chaos, ta romantika mne upoutaly a podařilo se mi je přenést obzvláště na děti. Každou zkoušku jsme začínali tím, že jsme dělali různé rošťárny, které jsme nakonec jakžtakž uspořádali, z části ale těmi rošťárnami nadále zůstávaly. A tato energie se obdivuhodně šířila. Diváci to pochopili a inscenace měla obdivuhodný úspěch, za který na sklonku svého režijního působení vděčím Janáčkovi.“ Janáček nebyl jediným českým skladatelem, jehož operní dílo Otto Schenk režíroval. Nesmazatelnou stopu v divadelním světě zanechala jeho Rusalka, inscenovaná původně v roce 1987 ve Vídni. Měla tehdy ideální pěvecké obsazení: pod taktovkou Václava Neumanna zpívali Gabriela Beňačková (Rusalka), Peter Dvorský (Princ), Jevgenij Nesterenko (Vodník), Eva Randová (dvojrole Ježibaba a Cizí kněžna). O šest let později byla Schenkova Rusalka se stejnou hlavní interpretkou realizována v newyorské Metropolitní opeře, a v roce 2004 nově nastudována v hvězdném obsazení s Renée Fleming a Piotrem Beczałou v hlavních rolích a Evou Urbanovou v roli Cizí kněžny. I v tomto případě se Schenk nechal vést hudbou a výsledkem je poetická podívaná na pomezí pohádky a snu.
Výčet Schenkových režijních ztvárnění českých oper uzavírá Smetanova Prodaná nevěsta, inscenovaná opět pro Vídeňskou státní operu v roce 1982. Inscenace, nastudovaná v němčině, logicky nevychází z konkrétního prostředí jihočeské vesnice, nicméně si zachovává venkovský kolorit, s nímž se může identifikovat celá řada evropských národů. A i zde měl režisér štěstí na vynikající pěvecké představitele (a pěvci-herci na vynikajícího režiséra), kteří dokonale ztvárnili charaktery postav. Díky DVD nahrávce můžeme i dnes obdivovat hereckou energii a hlasový fond předčasně zesnulé Lucie Popp (Mařenka), Siegfrieda Jerusalema (Jeník) a užít si laskavý humor postavy Vaška (Heinz Zednik).
Tyto české geniálně pojaté operní inscenace se staly základem ocenění, které Otto Schenk získal v roce 2017 – za přínos české hudbě mu byl udělen čestný doktorát Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Režisér si tohoto ocenění velmi váží, neboť jako rodilý Vídeňan s Vídní celoživotně spjatý, cítí k českému prostředí zvláštní citovou vazbu: „Ve Vídni bylo odjakživa slyšet české švitoření, ‚naše‘ Čechy jsme vždy vnímali jako lidi kolem sebe, naše bratry, kteří se dovedou vyjadřovat, a TAK hbitě švitoří jazykem, který my neovládáme. Můj první oblek, který jsem dostal od svého otce, byl samozřejmě od českého krejčího. Vyrůstal jsem mezi Čechy, a to mne vždycky okouzlovalo.“ A svou děkovnou řeč při ceremoniálu udělení titulu Doctor honoris causa na půdě JAMU v Brně uzavřel česky vyřčenou větou: „Já su Brňák“.
Všechny citované pasáže pocházejí z rozhovoru s umělcem, který vznikl u příležitosti chystaného udělení čestného doktorátu na brněnské JAMU (realizovaly jej autorka textu spolu s Kristýnou Kopřivovou) a byl následně částečně publikován v Opus musicum 2018, č. 1.

Nahoru | Obsah