Hudební Rozhledy

Editorial 08/19

Hana Jarolímková | 08/19 |Úvodník

Vážení a milí čtenáři,
staré antické přísloví, jehož původ sahá do starověkého Řecka a my jej známe v latinské podobě Vita brevis, ars longa (v překladu Život je krátký, umění dlouhé, volně by se dalo přeložit věčné), dodnes neztratilo nic ze své platnosti. Dokladů podporujících toto tvrzení najdeme nesčetné množství. Uvedu dva za mnohé, které jsou spjaty s dalším důležitým momentem tak charakteristickým pro jakýkoliv druh umělecké tvorby, a sice že ta, mimo jiné, odráží i společenskou a politickou situaci té či oné doby.

Před pětasedmdesáti lety, konkrétně 1. srpna 1944, si zapsala do svého deníku poslední dojmy z ubíjejícího a krutého života či spíše živoření v nevelkém úkrytu v nizozemském Amsterodamu, kde se díky obětavým přátelům (jedním z nich byl i Viktor Kugler, Němec! z Vrchlabí) ukrývala se svou rodinou před německými nacisty, židovská dívka Anna Franková (1929–1945).
Annelies Marie Frank pocházející z rodiny německého židovského podnikatele Otto Franka, uprchla i se svými blízkými před nacismem do Nizozemí. Když byla tato nevelká země obsazena hitlerovskými vojsky a i zde začalo pronásledování Židů, ukryla se rodina v tajných místnostech kancelářské budovy Otto Franka (červenec 1942). Kromě Viktora Kuglera byli do věci zasvěceni ještě tři zaměstnanci, kteří o úkrytu rodiny věděli a starali se o její potřeby. Mezi nimi i Miep Giesová, která nakonec deník zachránila. Dodnes není jasné, kdo rodinu a později ještě další osoby zradil, ale jisté je, že 4. srpna 1944 byli všichni zatčeni a rozvezeni do různých koncentračních táborů, Anna do Bergen-Belsenu, kde zemřela na tyfus. Z celé skupiny přežil pouze Otto Frank.
Deník Anna Franková dostala ke svým třináctým narozeninám a na jeho stránkách zachytila události svého života od 12. června 1942 až do posledního záznamu z 1. srpna 1944. Z původní nizozemštiny byl text přeložen do mnoha jazyků a stal se jednou z nejčtenějších knih po celém světě. V češtině vyšel poprvé v roce 1956 v překladu Gustava Janoucha pod názvem Deník Anne Frankové, nový překlad Miroslava Drápala pod názvem Deník Anny Frankové nese datum 1992. Do roku 2019 se objevilo nejen nové vydání, ale i rozhlasová adaptace a dokonce i komiksové verze.
Stranou nezůstala ani vážná hudba. Grigorij Fried (1915–2012), sovětský, později ruský skladatel vytvořil (na slova svého vlastního libreta) monolog-operu Dnevnik Anny Frank (Deník Anny Frankové), op. 60 (1969, II. verze 1999). Její českou premiéru uvedlo v koprodukci s mnichovskými umělci před devíti lety Národní divadlo Brno, již v roce 2001 s ní však např. ve Státní opeře Praha hostovala trierská opera. V této souvislosti nelze opomenout ani nedávnou českou premiéru finální verze díla, týkajícího se osudu jiné židovské dívky v období holocaustu – Charlotte: Tříbarevná hra se zpěvy (Aleš Březina, Alon Nashman, Pamela Howard) – uvedenou na Nové scéně Národního divadla v Praze (a měsíc předtím ve světové premiéře v Torontu).
Jen málokdy dojde k propojení tolika skutečností historických, společenských, politických apod., jež nakonec sjednotí umělecké ztvárnění, ať již literární, hudební či jiné. V případech, které jsme jen ve zkratce uvedli, souzní nejen hudba a slovo, ale zmíněná díla vedou k hlubšímu zamyšlení nad podstatou lidského života i překážkami, které musí člověk často překonávat a někdy mu to osud, nebo chcete-li, souhra nešťastných okolností nedovolí… Mnohdy ale zůstane hluboká stopa, lépe řečeno stopy, jež směřují díky umění (v tomto případě hudebně-literárnímu) k současnosti. Vita brevis, ars longa…

Nahoru | Obsah