Hudební Rozhledy

Dvakrát Česká filharmonie

Vladimír Říha | 08/19 |Festivaly, koncerty

Trochu kuriózně hned po skončení festivalu Pražské jaro se takřka proti sobě objevily v pražských sálech dvě hvězdy z největších, aby vystoupily jako sólisté koncertů České filharmonie a Pražských symfoniků FOK – americký houslista Joshua Bell s Českou filharmonií a americko-kubánský trumpetista Arturo Sandoval s Pražskými symfoniky. Věnujme se jen prvnímu, tedy Bellovi, jenž je u nás dobře znám a uctíván nejen jako houslista, ale i jako dirigent londýnské Akademie sv. Martina ve zdi. Bylo tedy pochopitelné, že všechny tři abonentní koncerty ve Dvořákově síni ve dnech 5. – 7. 6. byly beznadějně vyprodané, což možná ale byla i zásluha hostujícího německého dirigenta Christopha Eschenbacha, další u nás ctěné veličiny.

Čeští filharmonikové s Joshuou Bellem a Christophem Eschenbachem
Americký dlouhán Joshua Bell v civilním černém obleku patří k absolutní špičce jako houslista a lehkost, s jakou podal Koncert pro housle č. 3 h moll francouzského skladatele Camilla Saint-Saënse, byla úchvatná. Romantické dílo napsal autor původně pro španělského houslistu Pabla de Sarasateho a Bell ho zahrál s naprostou technickou jistotou a smyslem pro kantabilní plochy díla, takže nebylo divu, že někteří posluchači přišli ještě další den, aby si dojem zopakovali. Otázkou je, zdali ve druhé části programu musel Christoph Eschenbach s filharmoniky provést 3. symfonii d moll Antona Brucknera ve třetí verzi z roku 1889. Dílo však bylo podáno skvěle s vycizelováním do nejmenších detailů a určitě ho takto zahrát dlouho neuslyšíme...
Nevím, jak se podobné akce připravují, ale je s podivem, že hostování obou hvězd, Bella i Eschenbacha (a možná i Sandovala s FOK další den), nevyužil festival Pražské jaro k epilogu festivalu!

… a s Franzem Welserem-Möstem
Česká filharmonie potom ještě odehrála open-air koncert na Hradčanském náměstí k ukončení sezony, ale tu skutečně ukončila až třemi koncerty v Rudolfinu 26.–28. 6., kdy pozvala do Prahy další hvězdu z největších – rakouského dirigenta Franze Welsera-Mösta. Ten působil dlouho u Vídeňských filharmoniků a nyní vede v USA Cleveland Orchestra. Pro Prahu připravil dvě symfonie patřící téměř do jednoho století, ale lišící se takřka propastně. Kratší, téměř komorní Symfonii č. 3 D dur, D 200 Franze Schuberta z roku 1815, a naopak velký provozovací aparát si žádající Sinfonii domestiku, op. 53 Richarda Strausse z roku 1902. Nemůže být rozdílnějších děl, a přesto zazněla v jednom večeru a skvěle! V Schubertovi zdůraznil dirigent lehkost a zpěvnost (nádherná sóla klarinetu), ve Straussovi zvládal více než 100 hráčů s dalšími neobvyklými nástroji (velké množství saxofonů, filharmoniky posílil mj. i Bohemia Saxophone Quartet a další hráči). Skladbu, ve které podává Strauss apoteózu rodinného života, přednesla Česká filharmonie pod jeho vedením skvěle s mnoha lyrickými místy např. ve scéně uspávání dítěte či v milostné scéně rodičů. Welser-Möst vedl filharmonický kolos citlivě a pozorně a hráči se mu odměnili prvotřídními výkony všech skupin i sól a zaujetím, s jakým dirigentovu koncepci zvládali. Upozorněme mezi sóly i na part flétny prvního Japonce v dějinách České filharmonie, Naokiho Saty. Japonského dechaře ještě filharmonie neměla, a zatím se jeví výborně...

Nahoru | Obsah