Hudební Rozhledy

K poctě kytaristy Milana Zelenky

Julius Hůlek | 08/19 |Festivaly, koncerty

Dne 4. června 1939 se v Praze narodil Milan Zelenka, naprosto jednoznačná legenda českého kytarového umění, především v oboru virtuózní interpretace. Jeho nástup na českou kytarovou scénu byl přímo raketový – oslnil svými výkony a získanými zlatými medailemi na prestižních mezinárodních soutěžích v Moskvě (1957) a ve Vídni (1959). Následně otevřel kytaře cestu na naše koncertní pódia a zrovnoprávnil její postavení mezi ostatními sólovými nástroji. Jako úspěšný a přesvědčivý sólista inspiroval řadu soudobých skladatelů, kteří mu rádi svěřovali rukopisy svých děl k premiérám. Vedle záhy započaté sólové kariéry se na počátku 60. let minulého století stal nejmladším profesorem Pražské konzervatoře. Odtud se odvíjí jeho soustavná pedagogická působnost – vychoval desítky kytaristů, z nichž mnozí jako sólisté i pedagogové stanuli na vysokých příčkách svých oborů. Průkopnickou roli sehrál i v náležitém uplatnění kytary ve výukovém systému Hudební fakulty Akademie múzických umění v Praze. A právě ta uspořádala svému profesorovi u příležitosti jeho životního jubilea gratulační koncert (23. 5., Sál Martinů).

Celým koncertem provázel jubilantův syn, kytarista a skladatel Vilém Zelenka, k němuž se na chvíli v oslavné glose připojil Pavel Steidl. Oba pak provedli dvě drobnosti z klavírního cyklu Leoše Janáčka Po zarostlém chodníčku – V pláči a Sýček neodletěl – a to v citlivě uměřeném hávu nostalgické atmosféry a s odpovídající diferenciací obou nástrojů. Hned z kraje podotkneme, že v trefných komentářích jsme se průběžně dozvídali leccos zajímavého i veselého z jubilantova života, tvůrčí činnosti i soukromí. Úvodní skladba navíc názorně předvedla výraznou aktivitu M. Zelenky, totiž jeho nezaměnitelně kongeniální umění kytarové aranžérské adaptace kompozic, které původně kytaře určeny nebyly. Ale hned následující programové číslo a spolu s ním vlastně celý program upozornily na další múzu M. Zelenky – vlastní hojnou kompoziční činnost, jíž se začal věnovat až ve zralém věku, aby tu s osobitou stylovou originalitou doslova inkarnoval a rozhojnil velkorysý diapason svých interpretačních zkušeností. Kytarová literatura z jeho pera se mezitím stala hojně pedagogicky využívanou i koncertně uváděnou, a to i v zahraničí. Pojednávaného večera Zelenkovy skladby většinou přednesli vesměs jeho mladí nadějní žáci.
Čtyřvěté Roudnické obrazy v podání Lukáše Vencovského imponovaly melodickou linkou, virtuózní stránkou a prchavým výrazem. Už název následující, rovněž čtyřvěté skladby Suita Castelnuovo zřetelně odkazoval na inspirační provenienci danou jménem italského kytarového autora Maria Castelnuova Tedesca a Filip Moravec s plným porozuměním vystihl a výrazově prohloubil charakteristický nástrojový kolorit jednotlivých vět. Očekávání čehosi zvláštního, plynoucího z lakonického titulu Gemini, se naplnilo díky ztvárnění „malebné“, ač značně obtížné kompozice Kristýnou Švábovou, najmě technickou zdatností a zdravě odhodlaným nasazením. Opět čtyřvětou, vnitřně přehlednou Slavnostní suitu Martin Klančík představil technicky jednoznačným a koncepčně zřetelně ujasněným výkonem. Rovněž název Memory evokuje představu inspiračního zdroje, avšak teprve jeho konkretizace odhalí skutečný obsah – jde o vzpomínku na jubilantova strýce Jana Zelenku Hajského, jenž se stal obětí nacistické zvůle. Skladba byla původně psána pro dvě kytary, pro kytaru a cembalo ji upravil jeden z interpretů, kytarista Jan Irving, cembalový part přednesla Ivana Bažantová. Zdařilé a působivé aranžmá i provedení důsledně podtrhly zřetelně programový charakter skladby. Jak na začátku, tak ke konci koncertu program ohraničily skladby „externích“ autorů, v tomto případě byla Fanfára Štěpána Raka násobena vlastním autorským provedením a její bohatá virtuózní akordika překvapila, jak žánru náležejícího dechovým nástrojům se přiléhavě může výstižně zhostit právě kytara.
Leč nezůstalo u jednoho překvapení. Následovalo předem blíže nekonkretizované Překvapení pro pana profesora. Po napjatém očekávání se na pódiu postupně začal kompletovat komorní orchestr ad hoc – Orchestr HAMU –, aby pod taktovkou Tomáše Koutníka uvedl Koncert pro kytaru a malý orchestr – Hommage à Milan Zelenka právě k dané oslavě (a doufejme, že nejen pro ni) zkomponovaný a věnovaný Vilémem Zelenkou. Sólového partu se příkladně zhostil Nikita Krein. Třívětá, celkovým rozměrem vkusně stručná, značně expresivní kompozice exponuje instrumentačně charakteristický, mnohostranně koncipovaný podíl sólové kytary (v akusticky mírném zesílení), ovšem podíl orchestru je též intenzivní. Hudební pocta milému a moudrému profesoru Zelenkovi souzní i s naším přáním neutuchajícího elánu, radosti a zdraví do dalších let.

Nahoru | Obsah