Hudební Rozhledy

Libuše na scéně Florea Theatrum

Václav Kapsa | 09/19 |Události

Na jaře roku 1734 uvedla italská operní společnost Antonia Denzia v Praze operu Praga nascente da Libussa e Primislao (Praha Libuší a Přemyslem zrozená) jako svoji poslední, 57. inscenaci. Pasticcio napsal s využitím hudby jiných skladatelů sám impresário, který také na konci v roli Ctirada vzdal hold českému království a Praze. Vůbec se nejedná o první operu s námětem z českých bájí, Libuše vstoupila na scénu již koncem 17. století v Německu a v Itálii a roku 1703 v Praze. Ovšem okolnosti jejího uvedení i Denziova zručnost ve využití řady českých postav a v náznaku i češtiny ji činí velmi atraktivní pro dnešní zájemce o pražskou barokní operu. Ač se partitura nedochovala a známe pouze libreto, přesto již bylo zrealizováno několik novodobých inscenací.

Ta poslední se od předešlé, kterou uvedl na festivalu Pražské jaro v roce 2004 Robert Hugo, odlišuje zejména tím, že použité árie pocházejí výhradně z děl Antonio Vivaldiho. Může za to španělský houslista Eduardo García Salas, jenž je velkým ctitelem tohoto skladatele, a dohledání vhodných árií, k nimž by bylo možno napasovat Denziův text, věnoval obrovskou energii. Bylo by snadné tomuto rozhodnutí vytknout ahistoričnost, avšak podstatné je, že představení funguje výtečně, přičemž Vivaldiho hudba spolu s vydařenou dramaturgií na tom mají lví podíl. To samé lze říci i o recitativech, které zkomponoval Marek Štryncl. Stylově by je sice bylo možno zařadit spíše do poloviny 17. století, což evokovala též hojnost akordických nástrojů zahrnujících cembalo, teorbu a kytaru, s níž Štryncl celé představení řídil, avšak v rámci představení svoji roli splnily výborně, a to i díky takovým špílcům, jako bylo zaznění fanfár z Libuše při jejím příchodu na scénu či užití Smetanova motivu Vyšehradu.
Původně tříaktový kus inscenátoři zkrátili do dvou aktů, všechny postavy však zůstaly zachovány. Šťastný nápad představovalo převedení celé role Přemyslovy služky Děvíry do češtiny – v originálním libretu je česky pouze recitativ, avšak slyšet Vivaldiho árii v češtině byl ojedinělý zážitek, a navíc byl zvýrazněn komický charakter postavy. Pečlivě odstupňovaný výběr árií udržoval publikum neustále v napětí. Když došla svého vrcholu vokální virtuozita v první árii Vlasty v druhém dějství (původně árie Alma opressa z opery La fida ninfa), přišlo na řadu Vivaldiho kouzlení s instrumentací: skvělý účinek měly Libušina árie s doprovodem zobcových fléten (původně árie Di due rai languir costante) či poslední árie Vlasty s obligátním cimbálem, původně psalteriem (Ho nel petto un cor sì forte z opery Giustino).
Jakákoli dramaturgie by ovšem byla marná bez pěveckých výkonů, které byly obecně vynikající. Na pódiu vládly především ženy, jmenovat je třeba alespoň Sylvii Čmugrovou (Libussa), Michaelu Šrůmovou (Primislao) a Martu Infante (Vlasta). Komickému charakteru své role (Gustavo, Dievira) vyšla vstříc Lucie Knoteková. Rovněž Musica Florea podala navzdory poměrně chladnému a vlhkému počasí přesvědčivý výkon. Režie Andrey Miltnerové, pracující s poměrně skromnými prostředky, pak spád a působivost celého zdařilého představení, zpestřeného tanečníky Romanou Konrádovou a Lenkou Breeding, ještě umocnila. Škoda jen, že rozsáhlému textu Eduarda Garcíi Salase v programu se nedostalo takového redakčního zpracování, jakého mu bylo zapotřebí. Doufejme také, že nezůstane u jediného představení a znovuzrozená Praga nascente se do českých zemí opět brzy vrátí.
Praha, Musica Florea – Praga nascente da Libussa e Primislao (Praha Libuší a Přemyslem zrozená). Hudební nastudování a dirigent Marek Štryncl, režie Andrea Miltnerová, asistent režie Eduardo García Salas, příprava hudebních materiálů Eduardo García Salas, Marek Štryncl, orchestr Musica Florea. Jediné představení 19. 7. 2019, Florea Theatrum, Letní scéna HAMU.

Nahoru | Obsah