Hudební Rozhledy

Meyerbeerův Robert ďábel v Ostravě

Helena Havlíková | 09/19 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Ostravská opera uvedením Roberta ďábla v hudebním nastudování Adama Sedlického a v režii Dominika Beneše připomněla Giacoma Meyerbeera jako skladatele, který se stal v první polovině 19. století idolem velké francouzské opery. Pak se ale divadla od jeho děl odvrátila a hojněji se začala vracet až v poslední době.
Meyerbeerovy opery v žánru grand opéra jsou jakýmsi Gesamtkunstwerkem na francouzský způsob – dramatický příběh s velkolepou podívanou. Je na nich grand skutečně všechno – délka, virtuózní pěvecké party, orchestr, sbory, balety, výprava. Má-li mít nastudování smysl, vyžaduje splnění všech těchto nároků, jakkoli se v nich – na rozdíl od Wagnera – běžně škrtá. Tak to udělali i v Ostravě, když čtyři hodiny hudby zredukovali na dvě a tři čtvrtě. To už je hodně podstatný zásah, který narušil strukturu díla. V ostravských podmínkách je nicméně srozumitelný. Ovšem spíš kvůli divákům než interpretům. Právě obsazení bylo ozdobou ostrovské premiéry.

Svrchovaně oprávnilo nasazení tohoto titulu i v podmínkách, které jsou nesrovnatelně skrovnější oproti premiéře ve velkolepé pařížské opeře v roce 1831. Tam její ředitel inscenátory dokonce finančně nelimitoval, aby vytvořili patřičnou podívanou z hororového středověkého faustovského příběhu o rytíři Robertovi, kterého ovládá ďáblu upsaný Bertram, než ho láska princezny Isabelly a oddanost venkovanky Alice doslova v hodině dvanácté vyrvou peklu, do kterého se naopak propadá Bertram.
Svým habitem mezi sólisty přirozeně dominoval Martin Gurbaľ jako Bertram, a to nejen doslova svou fyzickou nepřehlédnutelností, ale i burácením svého basu. Až tím zastiňoval hlavní postavu – rytíře Roberta. Ten v podání Györgyho Hanczára sice představitelsky zpočátku působil spíš jako submisivně poslušný „synáček“ než jako zhýralý dobyvatel žen, ale pěvecky i díky suverénnímu vyzpívání doslova vražedných dramatických výšek postupně rozkrýval Robertovy vnitřní sváry mezi dobrem a ďábelskými úklady. Klíčovou roli má v tomto souboji dobra se zlem čistá duše Alice a Michaela Zajmi tento další velký part opery zvládla v rozpětí od něžně milující a oddané dívky po pevnou ženu odhodlanou zachránit nejen Roberta, ale i svého snoubence Raimbauta. Roli tohoto barda, kterého Alice opakovaně zachrání před smrtí i před svody ďábla, svěřili Václavu Čížkovi. Tento tenorista, kterého jsme díky jeho působení v Collegiu 1704 dosud znali z oblasti staré hudby, se stal další „hvězdou“ premiéry, když svou muzikálnost a technicky skvěle vedený hlas propojil i s adekvátním hereckým projevem. A do ansámblu skvělých výkonů patří také Jana Sibera. Jako Isabella v podmínkách Divadla Antonína Dvořáka zvládla nároky vypjatého dramatického koloraturního sopránu suverénně.
Vyplatilo se dát důvěru mladému dirigentovi Adamovi Sedlickému, protože – přes drobné zaškobrtnutí nesouhry na začátku – toto jeho první samostatné nastudování opery zachovalo Meyerbeerově partituře její kontrasty a výrazovou plnokrevnost. Mnohem zkušenější režisér Dominik Beneš však nedokázal diváky provést příběhem, který se ztrácel pod nánosem nepodstatného balastu situací a rekvizit, které režisér nestíhal včas „uklízet“, takže například ohně plály i ve scénách, v nichž rušily. Klíčové momenty opery tak zanikaly – Robertova hazardní hra, při které vše prohraje, a dostane se tak do Bertramova područí, nebo posvátná ratolest Robertem svatokrádežně ukradená z hrobu světice. Přitom scénografické východisko Davida Janoška bylo jasně čitelné, když pro bipolaritu dobra a zla zvolil repliku malby Pietera Brueghela Pád andělů, kterou umístil na celý zadní horizont. Další „vrstva“ tohoto věčného sváru v podobě fresky archanděla Gabriela zabíjejícího ďábla na straně jedné a gotického chrliče ve tvaru ďábelské tlamy na druhé však neobratným umístěním po stranách jeviště zůstala pro diváky, kteří neseděli uprostřed, „neviditelná“.

Třebaže v materiálech ostravské opery dostala inscenace přízvisko „operně-baletní mysterium“, plně v souladu s významem taneční složky ve velké francouzské opeře, v samotné inscenaci se vytrácela. Nejen kvůli škrtům baletních scén, ale i proto, že ta nejznámější – orgie zhýralých jeptišek vstávajících z hrobů na příkaz ďábla, aby sváděly Roberta, vlastně v choreografii Bély Kéri Nagyho nevynikla, a to hlavně proto, že drahný čas tanečnice (i tanečníci) „vyplýtvali“ spíš jako kulisáci, když vyklízeli jeviště a zbavovali se svých řeholních rouch divadelně neobratně jejich házením do zákulisí.
Odkaz mistra velké francouzské opery jako syntézy hudby a divadla se v Robertu ďáblovi ostravským přenést na jeviště v plném lesku nepodařilo. Nastudování této Meyerbeerovy opery ovšem plně opravňují pěvecké výkony a hudební nastudování.
Ostrava, Národní divadlo moravskoslezské – Giacomo Meyerbeer: Robert ďábel. Hudební nastudování Marek Sedlický, režie Dominik Beneš, scéna David Janošek, kostýmy Zuzana Přidalová, choreografie a pohybová spolupráce Béla Kéri Nagy, světelný design Daniel Tesař, sbormistr Jurij Galatenko, dramaturgie Eva Mikulášková. Orchestr, sbor a balet Národního divadla moravskoslezského. Premiéra 13. 6. 2019, Divadlo Antonína Dvořáka.

Nahoru | Obsah