Hudební Rozhledy

Lipská Prodanka jako svatební fraška

Helena Havlíková | 09/19 |Zahraničí

Smetanova Prodaná nevěsta stále patří v Německu k operám, které tvoří běžnou součást repertoáru zdejších divadel. Po nedávné premiéře v Bavorské státní opeře v Mnichově (hudební nastudování Tomáš Hanus, režie David Bösch, premiéra 22. 12. 2018) a drážďanské Semperově opeře (hudební nastudování Tomáš Netopil, režie Mariame Clément, premiéra 8. 3. 2019) ji uvedla také Lipská opera. Rozšířila tak bohatý repertoár tohoto divadla, který v sezoně 2018/19 obsahoval 27 titulů včetně například Straussovy Salome, Elektry a Růžového kavalíra, Wagnerovy kompletní tetralogie Prsten Nibelungův a Bludného Holanďana, ale i Dvořákovy Rusalky.

V Lipsku svěřili hudební nastudování Christophu Gedscholdovi, který je zde v angažmá od sezony 2015/16 a patří ke zkušeným operním dirigentům. Pro Prodanou nevěstu zvolil v porovnání s naší tradicí hudební pojetí, které jiskřivou jásavost Smetanovy hudby zatěžkalo – v předehře, tancích nebo sboru „Proč bychom se netěšili“. Ne zvolenými tempy, která zůstala svižná, ale kvůli celkovému hutnému zvuku. Ani lyrické árie neměly onu „slovanskou“ něhu a směřovaly spíše k dramatičtějšímu „verismu“. A ne vždy se v rychlých tempech dařila koordinace se sborem nebo basistou Sebastianem Pilgrimem, který v roli Kecala zacházel s rytmem německého textu Maxe Kalbecka příliš volně.
Hudební nastudování tak podpořilo inscenační výklad Prodané nevěsty nikoli jako líbezného obrázku o lásce dvou mladých lidí a jednom napáleném dohazovači, ale jako hrubozrnné frašky o svatební veselce jakéhosi jiného novomanželského páru. Režisér Christian von Götz rozehrál svatební zvyky, mezi kterými nechybí rvačka o zahozenou kytici nevěsty, závody ve skákání v pytlích nebo hra na slepou bábu. K obveselení svatebčanů je pozvaná herecká trupa nevalné úrovně. Takto rozehraná groteska se občas „zasekne“ ve stronzu (občas kvůli pořízení fotografie) nebo se tu a tam „cuká“ v trhavých pohybech.
Pro pojetí německého inscenačního týmu jsou určující kostýmy. Jejich pestrý kaleidoskop je až na hranici vkusu: Sarah Mittenbühler oblékla společnost do kýčovité všehochuti folklorních prvků spíše jižanského charakteru a nejen ženy, ale i muže obdařila naddimenzovanými parukami s bizarními drdoly a klaunsky červenými tvářemi. Jeník má pruhované kalhoty ozdobené ze strany u kolen červenými bambulemi, Mařenka v trčících culíkách (které u nás nosí spíš Dvořákova Káča) si přes plandavé kalhoty s květinovým vzorem ušije vyztuženou sukni. Kecal s obrovským drdolem na jedné straně se honosí knírem, prsteny a těžkým černým kabátem. Vašek s ulízanou pěšinkou a brejličkami se neustále vláčí s fotoaparátem na stativu a znovu a znovu se leká, když mu v ruce „pšoukne“ blesk. Matka Krušinová stihne během představení uštrikovat kus své zástěry, zatímco neurvalý Krušina se přiopile potácí. Háta si zapaluje jednu cigaretu od druhé a jednu lahev za druhou do sebe skrze hlásnou troubu nalévá Principál – obtloustlý tragéd s maskou smutného klauna. Nemotorné kypré Esmeraldě v baletní sukýnce „chybí“ přední zub, Indián má atributy náčelníka s bohatými pery do posledního detailu.
Také scéna je směskou různých prostředí pro náš estetický kontext obtížně rozklíčovatelných. Scénograf Dieter Richter rozehrál Prodanou nevěstu na točně rozdělené stěnami do tří výsečí. Tu největší lze s našimi zkušenostmi vyložit jako plísní dosti zdevastovaný zámecký sál, na jehož zadní stěně visí v honosném zlatém rámu obrovský obraz vyplněný matný sklem, ve kterém se nevýrazně a bez jakéhokoli efektu odráží dění před ním. Mobiliář v tomto „sálu“ se postupně mění – klavír a vycpaného medvěda vystřídají pro „hostinu“ stoly a lavice se servírovacím stolkem na kolečkách a pro scénu s komedianty prostor olemuje „zábradlí“ jako z cirkusové arény. Druhá část točny je vybavená šicím strojem a jednoduchým pódiem s malovaným portálem. A třetí, nejmenší výsek má stěny ozdobené tmavě fialovou tapetou (našinci připomíná hlediště Národního divadla) a visí na nich desítky Kecalových „trofejí“ v podobě zarámovaných černobílých fotografií manželských párů. Uprostřed se vinou kolem lesklé trubky točité kovové schody jak ze zákulisí divadla.
Se stejnou různorodostí rozehrál režisér Christian von Götz i jednotlivé situace. Jeník Patricka Vogela se znělým tenorem a jistými výškami tu je za „gastarbeitera“, který s kýblem a rejžákem na násadě šúruje podlahu, na servírovacím stolku přiveze „občerstvení“. Ale přehraje se i do tragéda, když si z koše s rekvizitami vezme lebku a meč, aby Mařence svůj trudný příběh o zlé maceše vylíčil s patetickými gesty Hamleta. Kýbl najde uplatnění i ve chvíli, kdy se společnost na Jeníka kvůli jeho domnělé zradě naštve a nejagilnější sboristka na něj vychrstne vodu a kýbl mu narazí na hlavu. Mařenka s červeně nalakovanými nehty je zručná švadlena, která energicky omlátí Kecalovi o hlavu Vaškův portrét – a, přesvědčená o Jeníkově zradě, zuřivě stříhá svatební věneček se závojem. Magdalena Hinterdobler má pro Mařenku jasný soprán, ale i do svého zpěvu vkládá tolik vervy, že zejména v árii Ten lásky sen chyběl kontrast lyriky. Fotograf Vašek sice vypadá jako nesmělý jelimánek, ale tenor Svena Hjörleifssona nezněl nijak zakřiknutě, naopak se sympatickou průrazností. Režisér mu ovšem v závěru našel nečekanou partnerku – místo ošklivé Esmeraldy se Vašek dá dohromady s půvabnou dívenkou, která se od počátku vydávala za medvěda a obveselovala svatebčany už při furiantu v druhém dějství ladně svižnými tanečními kroky a skoky. Na rozdíl od opileckého principála zcela abstinovala. Důvod hledání „záskoku“ do medvědí kůže stejně jako závěrečný „úlek“ celé společnosti z medvěda je tak sice zcela nelogický, ale Vašek v medvědí kůži si může s „medvědicí“ šťastně padnout do náruče. A zatímco se všichni veselí, tento nový pár se potichoučku vytratí. Sebastian Pilgrim sice obsáhl nejhlubší polohy partu Kecala, ale v rychlých tempech se mu nedařila koordinace s orchestrem. Režisér ho nechával běhat po prudkých točitých schodech a trhavými pohyby se snažil vyvolávat humor – buffo charakter napáleného dohazovače tím nerozehrál.
Režisér Christian von Götz v programové brožuře napsal, že „Prodanku“ miluje, chápe ji jako jakýsi český sen noci svatojánské na venkově vonícím létem. Pod tímto povrchem ale vnímá i pocity vykořeněnosti a touhy po domově. Výsledek však vyzněl jako obhroublá fraška. Večerně nastrojené premiérové lipské publikum si ovšem tento hrubozrnný humor zjevně užívalo.
Leipzig, Opera – Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta (Verkaufte Braut), německý překlad Max Kalbeck. Hudební nastudování Christoph Gedschold, režie Christian von Götz, scéna Dieter Richter, kostýmy Sarah Mittenbühler, světla Raoul Brosch a Gabor Zsitva, sbormistr Alexander Stessin, dramaturgie Christian Geltinger. Gewandhausorchester Leipzig. Premiéra 15. 6. 2019.

Nahoru | Obsah